Bohoslužby pro Českou Třebovou a Moravskou Třebovou na 23. neděli po sv. Trojici 12. 11. 2023

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“

Introit: Náš počátek a naše pomoc je ve jménu Hospodina, Boha Stvořitele nebes i země, který je věrný ve svém věčném milosrdenství a dílo svých rukou nikdy neopustí.

Píseň: SEZ 360

Modlitba: Hospodine, Bože náš a Otče v Kristu Ježíši, shromážděni tvou milostí a láskou oslavujeme tvé jméno a připomínáme si tvé činy. Ty na rozdíl od nás nehledíš na vnější věci a neděláš povrchní soudy. Vidíš do všech tajemství a i nás vedeš k pohledu víry mířícímu k podstatě života. Není pro nás nic slavnějšího než to, co činíš ty. Ve tvém jednání s lidmi a s celým stvořením poznáváme tvou štědrost, velkorysost a dobrotu.

Ve tvém slovu zakoušíme posilu a pomoc proti všemu zlému. V díle tvé spásy, kterou jsi zjevil v Ježíši Nazaretském, nacházíme pravý základ svého života, skutečnou svobodu, vítězství nad našimi prohrami a nad otroctvím beznaděje a smrti. ?

Prosíme, Pane, i dnes nás přiváděj svým svatým Duchem blíž k sobě, abychom měli podíl na tvých slibech a aby se náš život obracel skrze víru správným směrem. Rozsviť světlo svého slova v dnešních bohoslužbách, v celé církvi, v každém člověku. Amen.

První čtení z Písma: Gn 4, 1-16, 1. Kor 15, 1 - 11

Píseň: SEZ 383

Kázání: Žid 11, 4

Milé sestry a bratři, první tři verše 11. kapitoly Listu Židům logicky navazují na konec desáté kapitoly, v níž se rozvinulo velké téma spravedlnosti života z víry. Formule víry, které jsme se věnovali už minule a předminule, má být určitým zhutněním a koncentrovanou výpovědí, co to vlastně víra je. „Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.“ (KB) My lidé asi potřebujeme určité pomůcky stručně a přesně a výstižně formulované, abychom si podstatné obsahy zapamatovali a jako poklad uchovávali a v pravou chvíli použili. Podobně jako Pythagorovu větu nebo Archimédův zákon či Newtonův… Tak může sloužit tato formule víry z 11. kapitoly nebo třeba základní formule víry od apoštola Pavla v 1. Listu Korintským 15, 3 – 8.

Víra je krokem ze smrti do života. Poznání světla uprostřed temnoty. Překročení beznaděje, vlastní vzpoury a marnosti. Víra je smíření kosmického rozměru. Bez víry vede cesta naopak ke smrti, zmaru a rozvratu všeho. Pro větší názornost nám 11. kapitola Listu Židům předkládá celou řadu příkladů víry konkrétních postav v dějinách božího lidu. Je jich snad dvacet. A zrovna tím prvním příkladem je překvapivě Ábel. Jeho jméno znamená pomíjivost, nicotu. Už jen v tom je velké napětí. Tento první příklad víry nás vede k jednomu z nejnáročnějších příběhů SZ, který není snadné pochopit, a možná to bezezbytku ani nejde. Ábelův velmi tragický příběh jsme dnes slyšeli celý. Je v něm tolik otazníků, že při povrchním přečtení zůstane celé vyprávění obrovskou záhadou.

A tady nám právě nastává jeden veliký problém. Novozákonní výrok z Listu Židům zní naprosto jasně a srozumitelně, bez jakékoli záhady. A přitom to, že „Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary“, se nedá v tom starozákonním vyprávění vůbec najít. Ty dva texty se nám nepotkávají. Je tu jakýsi zvláštní rozdíl a formální nesoulad. Vlastně se ve SZ o žádné Ábelově víře, o žádné jeho lepší oběti a o žádném svědectví, kterého se mu dostalo, nemluví. Zdá se, že novozákonní autor použil úplně jinou interpretační metodu, než je důsledný a poctivý rozbor a výklad biblického textu (tzv. starozákonní exegeze). Na té přesnosti a poctivosti si dává a musí dávat záležet dnešní teologie. V apoštolské době to bylo oproti naší nějak svobodnější. Šlo asi o víc než o korektní práci s biblickým textem, šlo o živé slovo evangelia Ježíše Krista a o víru v něj. Pokusme se nahlédnout do vyprávění o Ábelovi a Kainovi, ať je o trochu srozumitelnější.

Začátek vyprávění o stvoření člověka jako muže a ženy, o tom, že není dobré, aby byl člověk sám, a proto je stvořena žena jako pomoc jemu rovná, nám zvěstuje, že být člověkem znamená být spolučlověkem, být bližním. Hned další příběh o tom, že Adam poznal svou ženu Evu, a ta otěhotněla a porodila Kaina, rozvádí celý děj dál, že být člověkem znamená být také bližním svému bratru. Když Eva porodila Kaina, řekla: „Získala jsem muže, Hospodina.“ Tady jsou hned dvě záhady. Má Eva radost, že získala mužského potomka?

Nebo se Eva teprve porozením dítěte stává mužovou ženou v pravém slova smyslu? A ještě záhadnější je připojené jméno Hospodinovo. Snad je to vyjádření vědomí, že existence člověka je naprosto závislá na Bohu samotném, ne na tom, co si sám svéhlavě vydobude. Bez Boha nemůže být nikdo zplozen ani zrozen. Ale dál nejasnosti pokračují. Co znamená jméno Kain? Snad „tepající“. Může mít významově blízko ke slovu „dřevec, kopí, šíp“. Domněnka, že znamená také „získat“, je nepravděpodobná. Je však možné, že má mimoizraelský původ. Možná to ani není jméno, ale něco jako lidský prototyp.

S významem jména Ábel je to zřetelnější, znamená „pomíjení, mlha, marnost, ranní pára nad vodní hladinou, která po východu slunce rychle zmizí“. Předznamenává Ábelovo jméno jeho konec? Nebo je to jen náhoda? Existují domněnky, že tento syn Evin byl jaksi neduživý. Prostě bratr, který si skoro ani nezasloužil jméno, slaboučký jako pára nad hrncem. Izraelští proroci používali slovo „hebel“ (z nějž Ábel koření) také ve významu „přelud“. Byl Ábel tedy tak chudokrevný, že jako člověk nestál za pořádné pojmenování? Nebo je jméno Ábel dodatečným označením ve smyslu biblické symboliky, která naznačuje jeho podezřelou smrt? Ale ani tohle nemusí být skutečné jméno, ale spíš opět symbolika určitého typu lidství. Vyjadřuje se tím možná všeobecná lidská prchavost, smrtelnost, pomíjivost. Ve vyprávění se totiž neřekne, že dostali bratři svá jména, nýbrž jen: porodila Kaina, porodila Ábela. A postupně se odhalí konflikt těchto dvou archetypů existence. Při porovnání jmen se ukazuje, že v celém příběhu nejde jen o zajímavou novelku s moralistickou pointou, ale o něco víc. Tímto směrem ukazuje i rozdílný životní styl obou bratrů, který se zrcadlí v jejich zaměstnání.

Kain je starší, prvorozený. Přebírá roli Adama (což znamená zemský, zemák, adama je hebrejsky země), stává se zemědělcem. Obdělává zemi, adamu. Abel se stává pastýřem ovcí. Má blízko k tomu, co bylo vždycky ideálem Izraelců – být poutníkem pod vedením jediného Pastýře – Hospodina.

Kain je naopak usedlý, podle optiky SZ má blízko k božstvu baalovského typu, které je vlastníkem půdy a nechává se uctívat modloslužbou. Ale tady předbíháme a je to jen nedokonalý teologický odhad. Dostáváme se tím však ke klíčovému momentu, k němuž od začátku postupně míříme. Po nějaké době přinesl Kain Hospodinu obětní dar ze zemských plodin. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. A shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar. Ale na Kaina a na jeho obětní dar neshlédl. I mrzelo to Kaina náramně a jeho tvář opadla.

Nikdy asi nevyřeším otázku, proč na obětní dar Ábelův Hospodin shlédl a na Kainův ne. Nestačí mi rychlá odpověď, že si Pán Bůh může dělat, co chce. To asi pravda je. Ale nic mi to nevysvětlí. Dokonce ani vtipné vysvětlení, že vždycky se lze dívat jen jedním směrem, nestačí. Cožpak Bůh nevidí více směry a všechno? Shlédl na Ábelovu oběť z nějakého důvodu, a ten neznáme. Nikde však není řečeno, že byla lepší nežli Kainova. Tak proč nám to pisatel Listu Židům takhle říká? Musí to mít nějaký důvod. On znal SZ lépe než my všichni dohromady. Hospodin shlédl na oběť, ale ono je možná důležitější, aby od oběti vzhlédl člověk k Hospodinu. Obřad či rituál nejsou to, na čem má zůstat náš pohled, je třeba hledět k Hospodinu a hledět s ním jeho směrem. Jestli šel dým z Ábelovy oběti směrem vzhůru, a dým z oběti Kainovy se plazil po zemi, v Bibli napsáno není, to je výmysl malířů a kreslených příběhů. Ale je jisté, že Kainova tvář se propadla. Jak poznal, že na jeho oběť Hospodin neshlédl, nevíme. Ale bratra zabil. Že by jedno náboženství proti druhému? Že by na začátku všeho rozvrácení byl jakýsi kultický bratrovražedný spor? A že by se při každé vraždě a válce kouřilo z nějakého náboženského oltáře? Co nám ten příběh chce říct? Může být nějaký obětní dar lepší?

Ne. Nemůže být jeden dar lepší než druhý. Může být jen jedna možnost: dívat se tím směrem, kterým se dívá Hospodin, hledět na to, na co hledí on. On hledí na Ábela, na pomíjivého, mizejícího, prchavého. Kolik takových máme vedle sebe. Hledět tímto Božím směrem znamená je vnímat a přijímat jako bratry, nenechávat je umírat, nenechávat je někým zabíjet.

Ábel byl umlčen, ten prchavý jeho život byl prolit a zbyla kalužina krve. Ale nikdy Ábel nevolal tak hlasitě, jako volala jeho krev k nebesům. Proto i když Ábel zemřel, ještě pořád mluví. Svědectví, které se mu dostalo, je to, že všichni prchaví, pomíjiví a ztrácející se jsou Bohem přijati. Pomíjíte? Jste hebel? Nebojte se, jste přijati, Hospodin na vás shlédl. Přesně tak, jako shlédl na oběť svého Syna Ježíše Krista a přiznal se k ní a promluvil jeho vzkříšením. Kainovský vražedný způsob života nemá budoucnost, do budoucnosti může promlouvat jen ábelovská a kristovská oběť. Skrze takovou oběť je víře darována spravedlnost.

Píseň: SEZ 512

Přímluvná modlitba: Bože, nauč všechny pochybující i nás vidět dobrý smysl a cíl všech věcí, když se nám stále znovu zdá, že jsme odkázáni jen na to, co si sami zajistíme. Utvrď nás v důvěře, že ty máš celý svět i nás ve své moci. Sebe, svůj život a život druhých lidí smíme vidět ne jako nesmyslnou náhodu, ve které na ničem nezáleží, ale jako tvé dílo a tvůj záměr. To nás osvobozuje i zavazuje. Daruj nám s pomocí Ducha Kristova žít odpovědně vůči tobě, dostát poslání, které zde na světě máme, nepromarnit svěřený úkol a čas a oslavovat tvé jméno skrze Krista našeho Pána.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Řím 16, 25-27

Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Píseň: Dodatek EZ 693

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bohoslužby pro Českou Třebovou 29. 10. 2023 a Moravskou Třebovou 5. 11. 2023 s VP

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“

Introit: „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří… Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: Spravedlivý z víry bude živ.“

Píseň: Starý EZ 71

Modlitba: Bože, veliká a neuchopitelná je tvá sláva a nepopsatelná je tvá moc. Nic ti neuniká, nic se ti nemůže skrýt a nic nepřehlédneš. Ani jediná maličkost celého stvoření není bez tvé péče. Děkujeme, že jsi celé stvoření založil na lásce. Své království stavíš v tomto světě skrze Ježíše Krista na milosrdenství. A svou moc prosazuješ bezmocí a bezbranností. K sobě nás voláš nenásilně darem víry. Dej, ať se k ní dnes znovu necháme pozvat a přivolat tvým laskavým slovem a odpouštějícím Duchem. Rozezni v nás zvěst evangelia, kterému budeme naslouchat, abychom vnímali a nepřeslechli, co nám chceš povědět. Tobě, Bože milostivý, nasloucháme. Mluv ke svým dětem a služebníkům. Amen.

První čtení z Písma: Řím 8, 18-25

Píseň: SEZ 376

Kázání: Žid 11, 1-3 „Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných. Pro ni zajisté svědectví došli předkové. Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno.“

Milé sestry a bratři, na úplném začátku bylo neviditelno. Nebylo nic. Nebylo světlo. Nebyl nikdo. Jediný, kdo viděl navzdory tmě a promluvil do ničeho, byl Hospodin Bůh. Všechno viditelné je tedy původně z neviditelného. Hmota z nehmotného. Existence z neexistence. Tohle nemůže vstřebat náš materiální mozek, naše logika. Naše lidská fantazie je asi hodně veliká, dokáže tvořit neexistující světy Tolkienovy Středozemě a Krajinku hobitů, jindy most do země Terabithie, C. S. Lewisovu Narnii a mimozemské výlety školním autobusem na vzdálené planety, ale tak daleko se představivostí dostat nedovedeme, aby z ničeho bylo něco. O svých fantaziích přece víme, že jsou to jen představy, přeludy, sny. Ale tohle, co říká List Židům a co myslí naprosto vážně, to není myšlenkově uchopitelné, rozum se zarazí: jak může vzniknout něco z ničeho pouhým slovem? Ano, může v našich skutečných hlavách vzniknout nic z něčeho, tedy nereálné představy a fantazie v reálné hlavě. Neskutečná představa ovlivňující jednání. Nic z něčeho. Psychiatrie zná tisíce takových případů. Ale opačně? Něco z ničeho? Neexistuje ani sebemenší pravděpodobnost, že by to šlo. (A kdybychom tu možnost připustili, nedá se vůbec napsat do matematických vzorečků pravděpodobnosti. Nic na miliontou? Navíc je to zase naše představa o počítání a pravděpodobnosti. Tudy cesta nevede.)

Nic je prostě nic a něco je něco. Něco je vždycky jen z něčeho. Kámen. Strom. Dítě. A ejhle, biblická zvěst říká, že to možné je. Vlastně že to není jen možné, ale že je to právě tak, a ne jinak. Něco z ničeho. Možná to většinu lidí i nás udivuje, možná je to pro většinový světonázor nepřijatelné. Ale že je to v Bibli, to zas tak divné není. Bible má totiž velikou představivost, doslova nepředstavitelně velikou představivost.

Jenže ještě mnohem divnější je, že na takovém rozumovém paradoxu, možná rovnou rozporu, stojí celý veliký vědecký systém; darwinistická teorie vzniku života, vývoje druhů a vlastně celého světa. Jinak řečeno: že život vznikl z neživota. Že vznikl zcela náhodně, neplánovaně. Z mnoha chaoticky miliardy let probíhajících souher okolností vzniklo něco. Něco organizovaného, systematického, schopného vývoje. Co je tedy větší nesmysl nebo blbost? Viditelné z neviditelného Božím záměrem, nebo život bez smyslu a záměru od nikoho?

Ne! Promiňte, prosím. Poměřovat, co je větší či menší nesmysl, to je zase jen další krok vedle, další tah mimo šachovnici, další šlápota do prázdna. Nutné je říct, že jít před stvoření, jít před velký nebo nějaký jiný třesk prostě nejde. Jít před slovo Hospodinovo „Budiž světlo“ se nám nepodaří. Nikdo u toho nebyl, nikdo to nemůže dokázat, ani vyvrátit. Navrátit se před stvoření je prostě nemožné. Je to totiž jedině a výhradně věc víry. Je to věc nejhlubšího osobního vnitřního rozhodnutí. To rozhodnutí – vaše vlastní (osobní) rozhodnutí – se z toho nedá odstranit a vyloučit, protože ani víra, ani nevíra se nedá objektivně doložit nezvratitelným argumentem či důkazem. Proto se domnívám, že pro nás křesťansky orientované lidi ateismus a materialismus není nepřítelem či soupeřem, ale naopak rovnocenným partnerem v rozhovoru, dějinným souputníkem úctyhodným v hledání odpovědí po smyslu života a bytí všeho.

Rád bych vám na jednom příkladu předvedl, jak ono tázání po smyslu bytí a hledání odpovědi na takové otázky může vypadat. Je to příklad tím zajímavější, že není zatížen zaujatostí konkrétní víry v nějakého boha a vznikl uprostřed válečné vřavy v zákopové bitvě. Autorem tohoto autentického doptávání po smyslu života je velikán našich moderních českých evangelických dějin - Přemysl Pitter. Cituji.

„Celodenní bubnová palba na nepřátelské zákopy dávala jistotu, že se chystá útok… Čtu lístek polní pošty. Strýc se mne ptá, jak mají naložit s pozůstalostí po mém otci. Jak je mi to směšně hloupé! Za chvíli zavelí k útoku a pak půjde o něco jiného než nějaký majetek.

Přežiji to? A padnu-li – co pak? Nedovedu si připustit, že by to byl konec. Končí život opravdu smrtí?... Opatrně jsem vystrčil hlavu, ale vzápětí jsem ucítil, jako by mi někdo žhavým prutem šlehl pod bradu… Za chvíli rána přestala krvácet. Nepotřebovala obvaz. Tak ležím, pozoruji své nejbližší okolí a přemýšlím. A podívejme se! Tady vyráží jakési semeno ze země. Jarní sluníčko je vytahuje, ale tak nějak pozadku, zdá se mi. Semeno leze nahoru a zapouští kořínek do země. Jak je to divné. Čmelák několikrát prolétne kolem, nic nenalézá a zklamaně odlétá. Z nedalekého hvozdu, který jen tuším, se ozývají ptáci. Nedají se rušit rachotem kulometů ani výbuchy šrapnelů.

Okraj mého krytu je maskován syrovými větvemi a pni olší, které teď začínají pučet, jako by dosud kvetly kořeny v zemi. Několik včel se dalo zlákat. Tak zblízka jsem dosud žádnou včelu neviděl. Napadá mi: kdo jí pověděl, jak má dělat vosk a jak tvořit med? Kdo ji naučil stavět šestihranné buňky, které jsou tak přesné, že člověk by to bez kružítka nedokázal? A jak ta včela ví, že je to dokonalé využití prostoru?

Noc byla bez měsíce, ale tím jasněji zářily hvězdy. Jak to jen dovedou hvězdáři třeba na staletí napřed vypočítat, kdy a kde se která hvězda objeví nebo zase zmizí? To ale znamená, že ty hvězdy všecky mají přesně určenou dráhu, čili že tu panuje zákonitost, řád, kosmos, nikoli náhoda, chaos. Ale jak ty řády a zákony vznikly? Samy od sebe? Nesmysl.

Začal jsem přemýšlet i o svém těle. Jak důmyslný nástroj je například oko. Kdo může udělat umělé oko, aby vidělo, ucho, aby slyšelo, srdce, aby samo tlouklo? A co hmota, ta mrtvá hmota? Učenci tvrdí, že její nejmenší prvky tají v sobě ohromnou energii. V jejich složení panuje tatáž zákonitost jako ve vesmíru – tedy opět kosmos, řád.

Ano: příroda, mikrokosmos, makrokosmos – to všecko má svůj smysl, účel, cíl – ale co já? Byl jsem před narozením? Budu po smrti? Tvrdě jsem usnul…“ (Přemysl Pitter, Nad vřavou nenávisti)

Milé sestry a bratři, co to ve vás rozehrálo? Tohle přemýšlení uvnitř naprosté krajní existenční ohroženosti pokládám za něco mimořádného. To je obrovská síla. Zvláštní mocí se rodí takové úvahy, které se neorientují na tom, co se zrovna strašného děje v zákopovém boji, ani na vlastním zranění, ale žasnou nad zázrakem stvoření a otevírají tajemství jeho smyslu. Zde se dotýkáme nedotknutelného a vyslovujeme nevyslovitelné, dotýkáme se tajemství a pouštíme se do posvátného rozjímání.

„Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.“ Tato výpověď nás zve na cestu k nejhlubšímu pochopení pravdy a nabízí nám klíč ke vstupním dveřím do velice dobrodružného procesu poznávání skutečnosti, která není jen jako houska na krámě snadno ohmatatelná a spotřebitelná. Zdá se mi, že je zásadně důležité říct v kontextu všech tří veršů z našeho biblického čtení, že klíčem je rozhodnutí se k odvaze věřit, či spíše důvěřovat Stvořiteli. Nemusíte to rozhodnutí učinit, nikdo vás k tomu nenutí. Ale můžete to rozhodnutí udělat. Navíc je tu nejpodstatnější předpoklad, že víra je dar. Nikdo si ji nemůže přičítat jako svůj výkon nebo zásluhu. Přichází nezaslouženě. A nikdo, ke komu víra přichází, na ni není předem víc připraven nebo k ní disponován. Stačí jen otevřenost, nezaujatost, nepředpojatost. Víra vstoupí a mocně působí, že začneš chápat nepochopitelné a uvidíš jejími smysly neviditelné. Něco rozumem nemyslitelného a neuchopitelného stává se srozumitelným vírou: vědecky nedefinovatelný děj „něco z ničeho“ lze chápat, vnímat, přijímat důvěrou, která se tím nechá v životě určovat.

Pro tuto víru se předkům dostalo svědectví, že je to pravá cesta k životu, který je naplněný a dává smysl. I k takovéto naší vlastní víře se Bůh sklání a přiznává a ujišťuje nás všechny, tebe i mě, že je to ta nejskvělejší cesta životem. Je to svědectví, které k nám míří ze světa neviditelného do toho našeho viditelného, svědectví, které toto viditelné přesahuje. „Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné…žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme.“ (2. Kor 4,18; 5,7)

Píseň: SEZ 295

Nenechte se zaskočit tím, že je to píseň vánoční, je vybrána kvůli obsahu kázání.

Přímluvná modlitba: Pane, zachovej nás na dobré a správné cestě víry, abychom se uprostřed všech zmatků a nesmyslného nepřátelství nedali vehnat do zoufalství, ani si o sobě nemysleli, jak jsme skvělí a důležití. Jen ať v pokoře všichni nacházíme skutečný smysl svých životů. Prosíme, potěšuj ty, kteří trpí pro věrnost tobě, kdo jsou chudí, protože slouží druhým, kdo postrádají dostatek sil a odvahy, protože jim někdo jiný hází klacky pod nohy. Posiluj je mocí svého životadárného a život zachraňujícího Ducha. Stůj při vězněných a pronásledovaných. Nás chraň před skandálem kompromisů a vypočítavosti. Vysvobozuj nás od každého postranního úmyslu a lakoty, které brání v službě bližním a v životě následování Ježíše Krista a jeho lásky.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Řím 15, 5-9

Požehnání: „Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“ (Řím 15, 13)

Píseň: SEZ 250

(čtené služby Boží – 8.10.2023 – Zuzka VICHERKOVÁ)

VSTUPNÍ SLOVA

Milé sestry a bratři, (vážení hosté), vítám vás na dnešních bohoslužbách, které zahájíme prvními pěti verši 103.žalmu:

1. Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!

2. Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

3. On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje,

4. vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,

5. po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

Amen

1.píseň: SZ 161 „Tebe Bože chválíme“ (NZ 289)

MODLITBA

Bože, přicházíme dnes k Tobě, abychom hledali tvoji vůli a tvé soudy. Zmocňuj nás, prosíme, k životu bohatšímu v pravdě a lásce. Často čekáme na tvůj zásah a zapomínáme, že jsi nám v Kristu předal svého Ducha, že mnohé nám bylo dáno v síle, kterou jsme od tebe přijali. Té síle Tvého Ducha se často bráníme a nechce se nám vyměnit bezohlednost za porozumění, beznaději za naději, nezájem za lásku k tobě a bližním. Dej, ať se odvažujeme ve Tvém jménu přijímáme tvé dary, dej, ať jsme ochotni se o ně dělit s bližním, vycházet ze své uzavřenosti do okolního světa, do tvé svobody. Ty jsi řekl: Stojím u dveří a tluču. Dávej nám sílu ti otevřít.

Tobě, Bože Otče, Synu i Duchu svatý, patří chvála dík a dobrořečení nyní i navždy. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO

První čtení Písma svatého je z Druhého listu apoštola Pavla Korintským, 5. kapitoly, od 1. do 21. verše:

1. Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.

2. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským.

3. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí.

4. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.

5. Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh.

6. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána –

7. žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme.

8. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána.

9. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině.

10. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.

11. Protože známe tuto bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi. Bůh vidí do našeho srdce a doufám, že i vy ve svém svědomí do našeho srdce vidíte.

12. Nechceme se vám znovu doporučovat, nýbrž dáváme vám příležitost, abyste se námi chlubili a měli se čím bránit lidem, kteří se chlubí tím, co je před očima, a ne tím, co je v srdci.

13. Když jsme byli ve vytržení, bylo to mezi Bohem a námi, když jsme při smyslech, je to pro vás.

14. Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli;

15. a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.

16. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.

17. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

18. To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

19. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.

20. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

21. Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

2.píseň: č. 523 Ježíš živ jest i já s ním (NZ 735)

KÁZÁNÍ

Je ze sbírky pro čtené služby Boží pro roky 2016/2017 a připravil jej farář ČCE Jiří Gruber. Narodil se v září 1952, (je mu nyní 71 let) a celý život sloužil v naší církvi na jižní Moravě - 20 let v Kloboukách u Brna, 20 let v Brně v tzv „červeném kostele“ a v roce 2022 přešel na 2 roky do Hustopečí a Nikolčic

Základ kázání je z přečteného oddílu z Druhé epištoly apoštola Pavla Korintským, 5. kapitoly, verše 16. až 18.:

16. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.

17. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

18. To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

Milí bratři a milé sestry! Když někdo začne nahlas mluvit o své smrti, třeba jako apoštol Pavel v našem dnešním biblickém čtení, nejspíš s ním něco není v pořádku. Většinou to signalizuje, že se už vzdává, na nic se netěší a utíká z boje. Někdy je člověk životem a nemocemi tak unaven, že už to chce brzy skončit. Pro věřící lidi může být odchod z tohoto světa dokonce žádoucí a vytoužený, protože vědí, že je čeká setkání s Bohem, tedy něco lepšího, než dosud poznali a zažili. Když je člověk starý a nemocný, čeká někdy na smrt jako na vysvobození, protože už před sebou nevidí žádné úkoly ani povinnosti.

Ale u Pavla tomu tak není! Apoštol mluví o smrti, a přitom si plánuje život! Myslí na krásu života s Bohem, a přitom si dává úkoly, které chce ještě splnit. To nedává smysl. Buď chce zemřít, nebo chce žít – ale obojí dohromady nelze. První část páté kapitoly druhého listu do Korintu nám zní jako řeč na rozloučenou. Ale druhá část vypadá jako strategický plán pro práci v církvi na příštích deset let.

Jak může Pavel spojit myšlenky na konec života s úvahou, čemu se chce věnovat v nejbližších letech? Má to jediné možné vysvětlení. V Pavlově mysli a víře tvoří nebe a země jeden propojený svět. To, co přijde po smrti, je pro něho přítomno již nyní v tomto životě. Pavel si v duchu představil a v dopise popsal, jak krásné by bylo zemřít. Zbavil by se všech starostí a napětí, bolestí a nemocí. Nemusel by se už s nikým hádat a přetahovat. Pavel si představil, jak krásné bude žít s Bohem v jeho království, od čeho všeho se tím osvobodí, – ale pak se zase vrátil do života a jeho pozemských strastí.

Jaký měl ten výlet smysl? Zcela zásadní. Pavel se sice opět probudil na této zemi, ale byl bohatší o zážitek nebeského života s Kristem. Díky tomu byl moudřejší a klidnější. Jinými slovy – Pavel si to nebe užívá už tady na zemi. Ne snad proto, že by se mu tak dobře vedlo, ale proto, že všechnu krásu nebeského světa zahrne a zapojí do svého pozemského myšlení a jednání.

Můžeme si to přirovnat k tomu, když se do života vracejí lidé, kteří prožili tzv. klinickou smrt. Mnozí přitom viděli něco jako dlouhý tunel a na jeho konci světlo. Bylo jim nádherně a nechtělo se jim zpátky. Ale pak se probudili a uvědomili si, že dostali novou příležitost. Nebo lidé po transplantaci či jiných obtížných zákrocích, kteří se už v duchu rozloučili se životem, a pak se do něj znovu z Boží milosti vrátili.

Takoví lidé pak myslí jinak než dosud. Díky této zkušenosti vědí, co je v životě důležité a co zbytečné. Poznají skutečnou hodnotu peněz, lidských vztahů, a také vidí zbytečnost lidského sobectví, nekonečných sporů a všeho balastu, kterým se lidé s oblibou obklopují.

Pavel prošel podobnou zkušeností. I on v duchu zemřel a poznal krásu nebeského života s Kristem, aby se s o to větší chutí a elánem vrátil na tuto zem a z nabyté zkušenosti vytěžil co nejvíce pro tento život. V nebi poznal jiný svět, jiné vztahy, jiné zákony a hodnoty. A nyní se je pokouší zavést a řídit se jimi už tady na zemi. Díky své duchovní zkušenosti má Pavel akční plán pro tento svět, který bychom mohli shrnout slovy: Nečekej na smrt. Začni žít tak jako v nebi už tady a teď.

Víra v Ježíše Krista, který jako první ze všech vstal z mrtvých, nám dává možnost být o krok napřed. Díky Kristu můžeme už nyní žít a chovat se k sobě tak, jak tomu bude v nebi.

Schopnost předvídat budoucí vývoj vždycky byla a je klíčem k úspěchu. Kdo dnes dokáže odhadnout, co má budoucnost, stane se vítězem. Kdo dovede investovat do odvětví, které se bude nejvíc rozvíjet, zbohatne. Štěstí přeje připraveným. Proto si všichni tak cení různých analytiků a poradců, kteří dovedou předpovědět, jak se bude vyvíjet lidská společnost, politika a hospodářství. Často se ovšem stává, že se tito prognostici mýlí a dějiny jdou úplně jiným směrem, než předpokládali. Stačí si přečíst noviny z roku 1900, v nichž lidé uvažovali, jak bude vypadat svět v naší době.

Ale to, o čem uvažuje apoštol, není věštění z křišťálové koule. Pro Pavla je to realita, která se již stala skutečností. Ježíš přece už vstal z mrtvých a sedí na pravicí Boží. A proto je s ním třeba ve svých plánech a úvahách reálně počítat a začít podle toho myslet a jednat.

Pavel dává názorný příklad toho právě na našem vztahu ke Kristu. I jeho kdysi viděl po lidsku, tj. po staru, a proto ho odmítal. Ale nyní – když se mu jako Vzkříšený zjevil a zasáhl do jeho života – je všechno jinak. Kdysi Ježíše a jeho stoupence pronásledoval a nenáviděl. Ale když k němu Vzkříšený promluvil, Pavel začal víru v něho šířit po celém světě.

Podobně jinak se chce Pavel začít dívat na každého člověka. Jestliže se mu z Krista nepřítele mohl stát Kristus přítel, pak se mu i z každého člověka nepřítele může stát člověk přítel. Ten, kdo mu byl dosud lhostejný, se díky Kristu může stát bližním, na kterém nám záleží. Ze soupeře a konkurenta se může stát věrný spolupracovník. Z otroka – bratr v Kristu. Díky víře ve vzkříšení všech lidí si Pavel dovede představit slepé a chromé jako zdravé. Cizí se mu ve víře stávají blízcí, pohané mají k Bohu stejně blízko jako židé, žena je stejně důležitá jako muž, malé dítě jako zasloužilý stařec.

A to vše díky tomu, že Kristus zemřel za všechny. Každého člověka tak dopředu očistil od hříchu a smířil s Bohem. A z toho zorného úhlu se nyní na sebe máme dívat a chovat se k sobě navzájem. Stejně jako se na sebe budeme dívat v nebi, kde každý lidský spor bude zbytečný a malicherný.

Ale bude-li nějaký spor malicherný v nebi, proč by nemohl být malicherný už dnes a na zemi?! Jestliže vím, že někomu v nebi nakonec odpustím, pak mu přece mohu odpustit již nyní. Jestliže jednou pochopíme jeden druhého a budeme v nebi sedět vedle sebe, proč bychom se nemohli pochopit už nyní a začít spolupracovat. Zní to logicky, ale dokud člověk nezemře světu, dokud se nevzdá svých ambicí a nenarodí se znovu – těžko to pochopí a přijme. Většina z nás k tomu proto potřebuje nějaký hluboký zážitek, blízkost smrti, vážnou nemoc, úmrtí v rodině nebo jinou katastrofu. V takových kritických chvílích se nám často otevřou oči, a my zjistíme, že to, co nám vybojoval Kristus, je důležitější než to, na čem jsme si až dosud zakládali.

Ale ani samotná blízkost smrti nemusí člověka změnit. Když lidé v Pavlově době mysleli na smrt a poslední věci, představovali si, že se jejich duše oddělí od těla a vznese se vzhůru do úplně jiného světa nehmotných idejí, kde všechno tělesné a hmotné zmizí. Svět věčných idejí a svět dočasných věcí pro ně byly dva zcela oddělené světy, které spolu neměly nic společného. Jejich cílem bylo z tohoto ubohého hmotného světa uniknout. Jejich snem bylo nebe, a touto zemí a životem na ní pohrdali. Život tam nahoře a život tady dole pro ně bylo jako nebe a dudy.

Ale Pavel ty dudy a nebe spojil dohromady. Tato země se tak díky Kristu stala součástí nebe. Věčný život se díky víře spojil s pozemskou realitou. Pavel uvěřil, že se jedná o jeden a tentýž svět, v němž platí stejné zákony a vztahy.

Tím nejvyšším zákonem a spravedlností už není, že všichni zemřeme, ale že za všechny zemřel Kristus. To je nové paradigma a základní východisko našeho života. V tomto světle máme nyní vidět život svůj i životy našich bližních.

Všichni lidé jsou díky Ježíše Kristus vyvoleni pro věčný život. Tak je třeba se na každého dívat a v tomto smyslu s ním mluvit a jednat. Když někoho potkáš, představ si, že ho jednou potkáš v nebi, a podle toho jej pozdrav tady na zemi. Pak už to nebude ten trouba, kterého nemusíš a nesnášíš. Ve víře ho spatříš jako člověka, který se dostal do nebe stejně jako ty – z Boží milosti. Už to není pouze ten, který ti včera ublížil, ale současně i ten, kterému Bůh odpustil ze stejných důvodů jako tobě. Ale ty mu to můžeš už nyní naznačit a napovědět.

Je to něco podobného, jako když mluvíme a jednáme s dítětem. Mohli bychom nad jeho věčnými otázkami, pláčem a vzdorem mávnout rukou a nechat ho být. Mohli bychom mu za každou neposlušnost nařezat. Ale protože víme, že z něj jednou budedospělý člověk, který se bude chovat podle toho, jak jsme s ním zacházeli v dětství, snažíme se ho brát vážně a trpělivě a odpovídat na jeho dětské otázky a trestat ho s láskou.

Tak jako dokážeme mít pochopení pro dítě, protože si v něm umíme představit dospělého, tak jako nelámeme větve na rašícím stromu, protože na nich tušíme sladké plody, tak jako zaléváme semínka, abychom se mohli radovat z rozkvetlé zahrádky, tak jako se kouskem chleba a douškem vína už dnes účastníme nebeské hostiny – podobně smíme a máme vidět každého člověka jako toho, s kým se jednou potkáme a obejmeme v Božím království.

A nestačí si to pouze představit, je třeba to také vyslovit a dotáhnout do každodenní reality. Všichni lidé se musí dozvědět, že jim bylo odpuštěno. Jedině tak se Kristovo smíření stane reálnou a prožívanou skutečností. Nestačí, že ty sám jsi někomu v duchu odpustil. Když to nepozná, když mu to neřekneš, bude tě dál pronásledovat a škodit druhým. Nám nejde o to, abychom odpustili, protože jsme lepší. Nám záleží na tom, aby se s Bohem a mezi sebou navzájem mohlo smířit co nejvíce lidí. Čím víc lidí se bude už dnes řídit nebeskými zákony a vztahy, tím bude na tomto světě lépe a život bude stát za to.

Podle apoštola jde o to, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. Vždyť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme posly Kristovými. Bůh domlouvá světu našimi ústy: Na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

A to je ten nejhlubší důvod, proč chce Pavel ještě dlouho žít. To je ten důvod, proč i nám stojí za to bojovat s překážkami, nemocemi a stářím, snášet protivenství a nedat se odradit neúspěchy. Naším posláním je šířit mezi lidmi pokoj a smíření. Ten úkol je tak náročný, že každá ruka a noha je potřebná. Každá koruna se dá využít. Každá ústa to mohou připomínat. Každá modlitba to může uspíšit. Každý se může připojit a mít podíl na díle Kristova smíření. Amen

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste! Prosíme, nauč nás dívat se na lidi kolem nás jinýma očima než dosud. Pomoz nám, ať k nim přistupujeme nejen podle toho, jak je známe, ale i podle toho, jací budou, až je proměníš svou láskou a odpuštěním. Amen

3.píseň: č. 483: To jedno mějme stále na paměti (NZ není)

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

Prosím Pavla Záleského ….. a má-li kdo něco dalšího k ohlášení …

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Ve světě kolem nás je mnoho bolesti a trápení a my si před ním nechceme zakrývat oči.

Z úzkostí myslíme na lidi, kteří se dali zfanatizovat myšlenkami a cíli, které byly možná líbivé a pro ně lákavé, ale pro druhé znamenají utrpení, pronásledování a bolest. Zdálo by se, že už se lidé mohli poučit, a přece se stále znovu děje bezpráví, nevinní umírají a další jsou stále na útěku. Prosím, ať se všichni naučíme více používat srdce, zdravý rozum a nedáme se nachytat na líbivé sliby a nedáme sluchu slovům nenávisti a pohrdání.

S láskou a pokorou myslíme na lidi, kteří jsou sevřeni nemocí nebo mají strach o někoho blízkého. Dej, ať se odvážíme věřit, že vzájemné modlitby nám mohou pomoci a ulevit od samoty a zklamání.

Prosíme, ať náš sbor dovede lidem zprostředkovat naději a podporu ve chvílích, kdy jsou slabí, ohrožení a bezradní.

Děkujeme ti, za lidi, kteří jsou ochotni převzít větší díl odpovědnosti za druhé. Prosíme, aby rozhodovali moudře, prozíravě a s větším ohledem na ty, kteří jsou slabí.

A všechny strachy a úzkosti, ale i vděčnost a radost, kterou máme na srdci, všechno, co neumíme často ani vyslovit a pojmenovat, ti nyní předkládáme ve společné modlitbě, která to všechno shrnuje v několika slovech:

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

Amen

POSLÁNÍ

(jak je zapsáno v dopise apoštola Pavla Koloským ve 3.kapitole, ve verších 1. až 11.)

1. Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.

2. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

3. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.

4. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.

5. Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.

6. Pro takové věci přichází Boží hněv.

7. I vy jste dříve tak žili.

8. Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst.

9. Neobelhávejte jeden druhého, svlečte se sebe starého člověka i s jeho skutky

10. a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.

11. Potom už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, vážený občan nebo divoch, otrok nebo svobodný – ale všechno a ve všech Kristus.

POŽEHNÁNÍ

A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, nechť vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen

4.píseň: NZ 127: „Dobrořeč má duše Hospodinu“

Bohoslužby pro Českou Třebovou na 8. neděli po Trojici 30. 7. 2023 a Moravskou Třebovou na 9. neděli po Trojici 6. 8. 2023

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž dnes naberete odvahu, vytrvalost a trpělivost, abyste dosáhli života.

Introit: „Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu… Hospodin mi odpověděl, řekl: „Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst. Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá.“ Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ (Abakuk 2, 1-4)

Píseň: EZ 25 (1,2,6,7)

Modlitba: Silný, věrný Bože, pokorně ti vyznáváme velkou nestálost svého srdce, když jde o tvé slovo, o důvěru ve tvé skutky a spolehnutí na tvá zaslíbení. Když přestáváme vyhlížet Kristův příchod, opouštíme tě. Neopouštěj nás, Pane, když my tak lehce ztrácíme z očí tvé království. Znovu nás naplň bázní tvého jména, aby nad námi neměl přesilu strach z lidí a z mnoha jiných nebezpečí a nástrah.

Daruj nám odvahu a zmužilou mysl, abychom nemalomyslněli v těžkostech ani se nenadýmali a nenafukovali pýchou, když se dostavuje úspěch. Daruj nám Ducha síly, abychom milovali pravdu a nezamlčovali ji.

Podepírej naši víru, ať pro Krista neutíkáme před žádným nebezpečím a výzvami, když nás povoláváš k službě bližním.

Ke svému dobrému dílu připoj i náš sbor a všechny, kdo k němu patří, ale nejsou dnes v tomto shromáždění nebo nepřicházejí z různých důvodů do společenství církve. Ujisti je o své lásce, uč nás je milovat. Dej, ať všichni zde spojeni tvým Duchem bojujeme dobrý boj víry, běh k cíli nadějně běžíme a důvěru v tebe zachováme. Amen.

První čtení z Písma: Mt 16, 24-28

Píseň: EZ 367

Kázání: Žid 10, 35-39 „Protož nezamítejtež smělé doufanlivosti své, kteráž velikou má odplatu. Než potřebí jest vám trpělivosti, abyste vůli Boží činíce, dosáhli zaslíbení. Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati. Spravedlivý pak z víry živ bude. Pakli by se jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm. Ale myť nejsme poběhlci k zahynutí, ale věřící k získání duše.“ Milé sestry a bratři, možná že už nám nedochází, jak vzácný dar v dnešní době máme. Žijeme v zemi, ve společnosti, kde můžeme svobodně vyznávat svou víru.

Můžeme veřejně mluvit, církev může bez vážných omezení konat svou činnost v podstatě kdekoliv. Farářky a faráři můžou bez problémů kázat, křtít, oddávat, pohřbívat a žádná státní instituce jim do toho nekecá. Máme nebývalou vnější volnost, otevřenost veřejného prostoru. Tohle všechno a ještě něco navíc je obsaženo ve slově parresia, které se objeví v té dnešní první větě. Ekumenický překlad má: Neztrácejte odvahu. Kralická bible: Nezamítejtež smělé doufanlivosti své. Profesor Žilka a Ondřej Petrů: Nezahazujte svou důvěru. Parresia je velmi bohaté a široce rozevřené slovo. Znamená něco ve smyslu vnější i vnitřní otevřenosti před Bohem, pro druhé i pro budoucnost; jakousi široce rozprostřenou a společně sdílenou svobodnou naději, důvěru a doufání. To je skutečně nepopsatelně vzácný dar. A zdaleka není tak samozřejmý, jak automaticky si ho užíváme.

Ale ten první výrok dnešního úryvku Listu Židům je přece jen zvláštní. Protože vybízí: Neodhazujte neohroženou otevřenost svého vyznání víry. Neodmítejte, neztrácejte tento převzácný dar. Sestry a bratři, mít v životě něco tak nádherného, jako je svoboda slova, být radostný, moci směle doufat a důvěřovat Bohu, smět veřejně mluvit o Kristu a volně šířit evangelium, proč by tohle, proboha, někdo zahazoval? To by byla ta největší hloupost, naprosté bláznovství… A to je právě ta záhada. Zdá se, že autor epištoly měl k takovému nabádání, povzbuzování a napomenutí pádný důvod. Nejspíš k tomu docházelo, a třeba stále dochází.

Co všechno jsme schopni v životě zahodit? Někdo talent, vztah, lásku, přátelství, rodinu, sourozence. Kvůli majetku, kariéře, podnikání, slávě a bohatství, kvůli drogám, hazardu. Co všechno ztrácíme a z nějakých důvodů vzdáváme? To je na dlouhou analýzu a na jinou debatu. Ale stále je tu ta zásadní otázka: Proč by člověk zahazoval něco tak velikého, jako je svoboda, radostná důvěra a otevřenost dobré naděje pro život?

Není snadné představit si tak krajní situaci, takovou maximální životní krizi, ale nejspíš to může skutečně nastat. Když přijde vnější tlak a ona ta společenská svoboda je potlačena, zakázána, znemožněna. Nastanou okolnosti, které ohrožují holý lidský život, pak se může stát, že člověkovo nitro zakolísá natolik, že se i ty nejušlechtilejší hodnoty rozpadají a propadají. Člověk dostane strach a parresia, totiž i ta vnitřní důvěra, radostná a smělá doufanlivost, je najednou tatam. Nikdo proti tomu není obrněn. A příliš nezabere ani ta velkolepá vize megaodměny, která je tu s parresií spojována.

Minule jsme se o dva verše výše dočetli, že adresáti Listu Židům byli vystaveni silné represi. Někteří osobně pocítili nátlak vládnoucí moci, jiní byli postiženi za bratrskou solidaritu s pronásledovanými a vězněnými. A je úplně jasné, že všichni nemají takovou sílu, odvahu, statečnost, aby to vydrželi. Člověk dlouhodobě vystavený útisku začne slábnout, vyčerpáním malomyslní, ochabne, klesne. Kolik zlomených osobností mají na svém kontě totalitní režimy.

„Potřebujete však vytrvalost,“ pokračuje autor dopisu. „Než potřebí jest vám trpělivosti, abyste vůli Boží činíce, dosáhli zaslíbení.“ Znovu tu máme před sebou zajímavý sportovní motiv – vytrvalost. Logicky navazuje na minulý obraz křesťanova života coby atletického závodu, běhu přes překážky. Takový závod se přece neobejde bez trpělivosti při tréninku a vytrvalosti na závodišti. To není náhoda, že toto přirovnání mají bibličtí svědkové docela rádi. Takové srozumitelné podobenství do římského i našeho světa. „Potřebujete vytrvalost.“ Jenže vytrvalost jaksi sami od sebe nemáme a sami ji nenatrénujeme. Potřebujeme dobrého trenéra a dobrý tréninkový plán. Dovolím si to přirovnání trochu rozvést. Dobrý tréninkový plán je Bible a trenér je Ježíš. Tato stránka přípravy k vytrvalosti je stoprocentně zaručená. Teď už jen ta maličkost, ten kousek našeho vlastního odhodlání a rozhodnutí pustit se do tréninku, začít číst dobrý tréninkový plán, Bibli, a poslouchat vírou zkušeného Trenéra s velkým T. K tomu vás chci povzbudit. Já nejsem trenér, ale můžu vám v posilovně nosit povolené podpůrné drinky a výživnou stravu každou čtvrtou neděli v měsíci při Večeři Páně. Ale procvičovat se v trpělivosti a vytrvalosti už musíme opravdu každý sám, to za nás nikdo neudělá. Velikou motivací a povzbuzením je jistota, že každý trénink má výsledky, tak to prostě je, efekt se dříve či později jistojistě dostaví. O to se nemusíte bát. Činíce vůli Boží, dosáhnete zaslíbení. To nezrušitelně platí. Na to vám Trenér dává své slovo. Tak neváhejte, neodkládejte to a pojďte trénovat.

Protože „už jen docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.“ A protože nikdo z nás neví, jak je ten „docela krátký čas“ ve skutečnosti dlouhý, mohlo by se stát, že ke zpoždění dojde na naší straně. Na tohle chce List Židům upozornit. A dělá to velmi laskavou, citlivou, ale přitom jednoznačnou výzvou: Nepromeškejte toho, který se k vám nezadržitelně blíží, nemuseli byste dosáhnout na to nejdůležitější, na opravdový život. Může se stát, že to prošvihnete.

Dosáhnout života? Jak a proč? Znamená to snad, že to, co teď žiji, ještě není skutečný život, nebo jsem snad mrtev? Tím, že jsem se narodil, jsem života nedosáhl automaticky? Mnohokrát se v biblickém svědectví setkáváme s pohledem, že pouhá biologická existence ještě není konečnou odpovědí na otázku, co je život. Život je obrovská výzva. A lze s ním naložit moudře, ale i bláznivě. Dobře, ale také naprosto chybně. Z této výzvy a rizika nemáme vycouvat.

V uhýbání, zbabělém nebo vychytralém kličkování Bůh nemá zalíbení, ale tomu, kdo žije z víry, připočítává spravedlnost. Tady nám autor epištoly připomíná proroka Abakuka 2,4: „… neboť jistotně přijde, aniž bude meškati. Aj ten, kdož se zpíná, tohoť duše není upřímá v něm, ale spravedlivý z víry své živ bude.“ Vypadá to tak, že na skutečný život dosahujeme až teprve vírou, až když žijeme z důvěry k Bohu.

Na to, co je opravdu život a jak se získává, má Ježíš zvláštní pravítko: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí…?“ Rozumím tomu takto: Když žiju jen sám pro sebe, tak skutečnou podstatu života míjím. Když vpustím do svého života Boha a víru, tak naleznu život i tam, kde narážím na smrtelnost a pomíjivost. „Ale my nejsme poběhlci k zahynutí, ale věřící k získání duše.“ Tímto vítězným výkřikem končí autor Listu Židům celý dlouhý odstavec, ve kterém nás ujišťuje o tom nejzazším zakotvení našeho bytí v posledních (eschatologických) skutečnostech, které v posledu nemá v rukou člověk a nikdo z nás, ale sám Bůh. A v tom je koneckonců veškerá naše naděje, budoucnost a jistota. (Řím 8, 38-39)

Píseň: EZ 275

Přímluvná modlitba: Přimlouváme se za ty, kdo házejí flintu do žita a kvůli zklamáním a nezdarům přestali usilovat o dobro, spravedlivější společnost a na vlastním životě jim už nezáleží, rezignovali a odevzdali se všelijakým zlým silám. Dej, ať zase najdou důvěru v dobrý smysl života, který spočívá v tobě.

Navracej nás k trpělivosti a vytrvalosti, abychom mohli činit tvou vůli a očekávali naplnění tvých slibů. Ty znáš naši nedočkavost, když v modlitbách prosíme o tvoji pomoc, o uzdravení, o vysvobození z bolestí, smutků a trápení. Nauč nás opírat naši naději o výhled ke Kristovu příchodu. Jen ty máš v rukou čas naplnění všech zaslíbení a nic se z nich neztratí ani neopozdí. Tvé soudy jsou zárukou, že nás nemůže nic odloučit od tvé lásky a spravedlnosti, v níž nám dáváš žít skrze víru v Krista.

Posiluj všechny své učedníky, ať necouvnou, když se dostavují překážky na cestě následování. Utvrzuj nás, že to k víře patří a že zkouškami můžeme růst k větší pravdivosti své víry. Prosíme, aby na pravý život dosahovali všichni, kdo žízní a hladoví po plnosti a smyslu svého bytí a pociťují, že to nejdůležitější si sami nezajistí a neopatří. Prosíme za všechny, kdo se strachují o svůj život, kdo se ocitli v existenční nouzi. Přimlouváme se za nemocné na těle i na duši, za ohrožené rasismem, válečnou demagogií a dezinformacemi. Svým milosrdenstvím doveď k cíli své království a proměňuj řády tohoto světa a očišťuj církev, aby neposvěcovala pokřivené a zkorumpované mocenské cíle.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Jk 1, 2-4

Požehnání: Nechť se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílí a upevní vnitřní člověk a ať Kristus skrze víru přebývá ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli se všemi bratřími a sestrami pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží (podle Ef 3, 16-19).

Píseň: EZ 197

 

Čtené sl. Boží dne 20.8.2023
POZDRAV
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Amen.
INTROIT: Ž 139,9–12
PÍSEŇ: NEZ 11 Pane, jak důstojné je jméno tvé
MODLITBA
Pane Bože,
děkujeme ti za náš život, za to, jak dobře jsi nás stvořil. Děkujeme za všechno
dobré, co dostáváme, za všechno dobré, co nám posíláš cesty. Děkujeme za
všechno dobré, co může do světa přicházet skrze nás, čemu dobrému můžeme
pomáhat na svět.
Prosíme tě za ty těžké věci, ve kterých se nevyznáme, se kterými si nevíme rady.
A prosíme tě i za ty chvíle, kdy jsme se tě nedrželi, kdy jsme se drželi sami sebe
nebo nějakého nesmyslu. Prosíme, odpusť nám to.
Chválíme tě za tvoji lásku, díky které ti smíme důvěřovat, díky které se na tebe
můžeme spolehnout. V dobrém i ve zlém. Ve všem. V životě i ve smrti.
Prosíme, dávej nám pořád víc žít z tebe a z tvé lásky k nám. Pořád víc přijímat a
pořád víc dávat. Být pořád k tobě blíž. Dávej nám, prosíme, k tomu svého Ducha.
Pro milost našeho Pána Ježíše Krista.
Amen.
ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO: Mt 5,14–16
PÍSEŇ: NEZ 633 Povstali jsme z lože svého
KÁZÁNÍ
Základ dnešního kázání je zapsán v listu Římanům 13,8–14.
Milé sestry, milí bratři, mořským badatelům se nedávno podařilo vylovit z moře rybu,
která žije ve velkých hloubkách. V takové hloubce, kam už se nedostane sluneční světlo.
Je tam prakticky naprostá tma. I když vylovit rybu z takové hloubky není dnes nic tak
překvapivého, o životě tam víme už docela dost.
Ale překvapení nastalo, když se vědci pokusili svůj úlovek vyfotit. Na fotografiích se
objevoval jen černý rybí obrys, nic víc. Jako by dítě namalovalo rybu jednoduše pouze
hustou černou barvou. Žádné odstíny, žádné detaily, žádné podrobnosti. Ne snad, že by
se podařilo ulovit nějakou kouzelnou rybu a že by plnila nějaká přání, to se zjistit
nepodařilo. Zato se podařilo zjistit, proč ta ryba nejde pořádně vyfotit. Povrch jejího těla
totiž pohlcuje 99,95 % světla, které na ni dopadá. Do objektivu kamery se odráží jen
úplné minimum světla, a na fotografii se tak toho moc zachytit nedá.
Zajímavá je otázka proč. Proč je ta ryba tak úplně černá, když žije v naprosté tmě? Hádáte
správně, je to ochranné zbarvení, tedy vlastně ne zbarvení nějakou chemickou látkou, ale
vypadá tak díky struktuře povrchu, který je schopen zachytit veškeré světlo, které na ni
dopadá.
Ale proč? Proč se barvit do černa, když v noci je každá kočka, tedy promiňte, ve tmě je
každá ryba černá? I v takových hloubkách, kde vládne černočerná tma, totiž něco svítí.
Svítí tam jiní tvorové, kteří si vyrábějí vlastní světlo. Ať už si jím dávají signály, nebo jen
dělají, že si signály dávají, a lákají tak svou kořist. A tahle černočerná ryba je dokonale
maskovaná. Na ni si nikdo neposvítí.
Ale dost o rybách, posviťme si na to, čím a k čemu nás dnes povzbuzuje apoštol Pavel. A
posviťme si na nás. Světlo a tma. Na tomhle kontrastu svědčí Pavel o víře. Den a noc. Tma
a světlo. Srozumitelný obraz. Světlo jako něco dobrého, tma jako něco špatného. Ve dne
se dělají věci řádné, noc nedělá nic a oddává se spánku, nebo místo spánku dokonce hýří
a trhá ze řetězu, nebo se užírá ve špatných myšlenkách.
Rytmus střídání dne a noci, denní práce a denního řádu a nočního spánku, u někoho s
případnými nočními výstřelky nebo s těžkými a zlými myšlenkami, to si umíme
představit. Den a noc, noc a den. Koloběh života. Aktivita, spánek, aktivita, spánek, občas
aktivita a místo spánku něco jiného a tak dále a tak dále. Až jednou pak spánek věčný.
V tom dnešním Pavlově obraze ovšem takový koloběh nenajdeme. Tady je celý život, celý
čas života označen jako noc. Jako noc, která spěje k ránu. Možná bychom to čekali
obráceně: život jako den. Narození s východem slunce, svěží jitro dětství a mládí, plné
světlo odpoledne, stmívání stáří. A pak západ slunce, konec života. A noc. Smrt. A spánek
smrti bez probuzení.
Bibličtí svědkové a Pavel mezi nimi to ovšem vidí jinak. Úplně jinak. Život je tu předveden
jako noc. A na konci noci ráno a den. Ne že by se nad naším životem stmívalo. Nad naším
životem se chystá rozbřesk!
Jako lidé obvykle vnímáme sami sebe jako ty, kdo užívají světla dne, užívají světla, dokud
je nezastihne noc. Tady se ukazuje, že doopravdy je to jinak, že lidé chodí v temnotě.
Nebo spí v temnotě. Že jsme se naučili žít ve tmě. Zvykli jsme si na to tak, že už nám to
ani nepřijde. Tmě jsme se přizpůsobili.
Vyvinuli jsme si dokonce takové mimikry, že úplně s tou tmou splýváme. Aby nás nebylo
vidět. Aby nás nic v té tmě nepřepadlo. Aby nás to, co ve tmě rejdí zlého, nemohlo dostat.
Nebo aby nám samotným nebylo vidět na prsty a na zuby a na skutky. S prostředím tmy
jsme splynuli.
Nebo jsme jako noční spáči. Spíme. Zdá se nám, že žijeme, ale jenom spíme. A třeba si
představujeme v našem snu, že žijeme a že budeme žít, dokud nepřijde ten věčný spánek.
A z takového spánku nás právě dnes a právě teď budí apoštol Pavel. Crrr. Budíček! Přišel
čas. Nastala hodina, abychom se probudili. Abychom se probudili ze spánku. Spánek, to
je zde doslova hypnos. Mohli bychom i říci, že nás Pavel budí, abychom se probudili ze
spánku, ze snu, z hypnózy. Protože noc pokročila a den se přiblížil.
Budí nás, abychom si uvědomili, že už přichází ráno. Budí nás k jitru, má se již brzy
rozbřesknout. A povzbuzuje nás, abychom opustili svoje zvyky, abychom opustili to, čemu
jsme se ve tmě přizpůsobili, s čím jsme se smířili, co jsme přestali vnímat. Abychom
odložili chování a jednání tmy. Abychom odložili mimikry tmy. Abychom změnili
strukturu povrchu svého života. Abychom místo toho, za čím se ve tmě schováváme nebo
co děláme a neděláme tak, jak se to dělá a nedělá v noci, oblékli zbroj světla. Abychom
změnili strukturu povrchu svého života ze tmy na světlo.
Ono to možná vypadá trochu povrchně – změnit se na povrchu. A co změna uvnitř? Tak
to samozřejmě ano. Apoštol Pavel tady ovšem nepíše lidem, pro které by byla víra, a tedy
ta vnitřní změna, něco nového. Píše: „Vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát,
když jsme uvěřili.“
Už jsme uvěřili. Dostali jsme se do kontaktu s vírou. Rozsvítilo se nám. Uvnitř. V duši. V
nitru. Apoštol Pavel tady nepíše nevěřícím, kteří by byli spáči ve své nevíře. Píše nám
věřícím, nám spáčům víry. Noc pokročila a den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a
oblečme se ve zbroj světla. Ne: ať se ti nevěřící probudí a přestanou být nevěřící, ale: my
věřící se probuďme z toho, že je naše víra jenom vnitřní osvětlení za důkladným
zatemněním. Vevnitř světlo víry, ale při pohledu zvenku dokonalá tma.
My, věřící, píše apoštol Pavel, my věřící se probuďme, místo světlo pohlcující tmavé barvy
si oblečme reflexní vesty a proužky, a hlavně opravdu svítící zbroj. Oblečme si zbroj
světla. Oblečme si zdroj světla. Nenechme Pána Ježíše Krista zavřeného uvnitř naší duše
a v našem nitru, ale oblečme si ho i zvenku, tam, kde to je vidět.
A že je tedy takové světlo ve tmě hodně vidět. Dokonce asi můžeme říci, že čím je větší
tma, tím je takové světlo víc vidět. A je na nás víc vidět. Tam, kde je docela světlo, to tolik
vidět není, zato tam, kde je tma, tam to přímo září.
A Pavel dodává: žijme a chovejme se a jednejme jako za denního světla. V tom tmavém
prostředí, v tom temném světě, v té noci kolem nás nežijme a nechovejme se jako noční
tvorové, nejednejme podle našich nočních instinktů, ale žijme jako denní tvorové, žijme
způsobem, kterým se žije ve dne.
Jak to podle Pavla má vypadat? Jak se to projevuje, to světlo víry nejen vevnitř, ale i na
povrchu? Jak to vypadá, to probuzení ze snění o víře do života víry? Tím vlastně Pavel
začíná, ale my si to nechme na konec, a nejdřív proberme to, jak to podle Pavla nevypadá.
K životu víry nepatří podle něj hýření, opilství, bezuzdnost, svár a závist. Možná nám
přijde až zbytečné tohle si dnes připomínat. Křesťanství máme dnes hodně spojeno s
morálkou, zvlášť v té střízlivé až puritánské reformované tradici. Takže nějaký noční
život, nějaké hýření, opilství, nemravnost a bezuzdnost, nebo chcete-li sex, drogy a
rokenrol, to nemá v křesťanských krajích nebo křesťanských srdcích dobrou pověst, takže
proč to připomínat.
Pavel v listu do Říma píše o zákoně, myšleno zákoně Mojžíšově, rozumějme o pravidlech
a řádech, které Bůh dal lidem, aby se díky nim orientovali v životě a neztráceli směr,
neztráceli vztah k Pánu Bohu, neztráceli sami sebe. A píše, že tento zákon je shrnut v
přikázání lásky. Člověk má místo spousty různých pravidel jen jedno pravidlo – pravidlo
lásky k druhému.
A že tedy na rozdíl od představy o vztahu k Bohu jako dodržování pravidel a zákazů je
tady život jen podle jednoho pravidla: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ Takže
veliká svoboda. Svoboda víry, která není spoutána příkazy a zákazy, ale řídí se pouze
láskou k druhému. Svoboda vedená láskou, řízená láskou.
Všimněme si tady, že svoboda, ta opravdová svoboda, dar svobody, není něco bez
přívlastku, ale vždycky s přívlastkem. Svoboda bez přívlastku lásky, bez odpovědnosti
lásky k druhému, to znamená svobodu jen tak, svobodu toho, co chci. Toho, co chci já. A
svět, ve kterém platí svoboda bez přívlastku, svoboda toho, co chce naše já, to není den
a světlo, to je noc a tma. Pavel to vystihuje lapidárně v půlce věty: Znamená to vyhovět
sklonům a propadnout vášním. Nechat se ovládnout svými sklony, které se, ničím
nebrzděny, velmi rychle a automaticky vymknou z ruky, utrhnou ze řetězu a člověk je
ovládnut vášněmi. A svoboda je fuč. Ale svoboda, která není jen iluze, jenom sen, a
nakonec zlý sen, ta je vždycky s přívlastkem lásky, odpovědnosti za druhého.
Podobně jako demokracie bez přívlastku, demokracie bez přívlastku hodnot a smyslu a
odpovědnosti vůči nim se velmi rychle promění v karikaturu demokracie, když vládne
menšina, která si většinu získává manipulací, zastrašováním a úplatky. Tam, kde se
svoboda zamění za to, co chci já, tam, kde zmutuje do obludy našich vlastních sklonů,
tam nastává rychlý sešup ze svobody do otroctví vášní.
Tehdy Pavlovi stálo za to vyjmenovat opilství a nemravnosti, hýření a bezuzdnosti, což
byly zřejmě věci, které byly problém pro křesťany v tehdejším Římě. Uvěřili, dali se
pokřtít, rozsvítili vevnitř v duši lampičku víry, ale nezměnili svůj životní styl, nezměnili
svůj život. Možná se v něm ještě víc upevnili nebo spíš roztočili, když si řekli, že teď mají
víru, a to je hlavní a život jde dál.
Pro nás věřící dnes nejsou takovéto výstřelky alkoholických extravagancí a sexuálních
revolucí asi taková výzva, to už spíš ten svár a závist. Jako že jsme křesťané, dokážeme
se pořádně svářit, a to dokonce i mezi sebou, semínka pokušení porovnávat se s druhými
i u nás vyrůstají do zdatné zelené lodyhy závisti i jejích jedovatých plodů.
Anebo by nám Pavel mohl dnes napsat jiné věci, které jsou našimi sklony a stávají se
vášněmi, které nás ovládají: od prosté lhostejné touhy po klidu až po vášnivé
moralizování sebe i druhých. Stali jsme se křesťany, ale zůstali jsme žít podle svých
představ. Doplňme si každý podle sebe. To, jak to nemá vypadat. A teď jak to podle Pavla
vypadat má? Jak naplnit to směřování, které nám Pán Bůh ukazuje? Jak naplnit život?
Ono už to tady zaznělo několikrát: Tím probuzením do opravdové víry, tou změnou
struktury povrchu našeho života, změnou z nočního režimu na denní je láska k bližnímu.
To je ovšem dosti obecné. A mohla by se z toho stát jenom fráze. Proto to Pavel podává
tak, aby to opravdu zacvaklo.
Už jsme probrali to, že život víry není jen nějakým vnitřním, osobním světlem v duši,
která je ale navenek dokonale zatemněna. Dobrá, říkáme si tedy jako křesťané, to je
pravda, mělo by to křesťanství být vidět, projevme tedy naši víru navenek. Často ovšem
zůstaneme u toho, že naši víru projevíme jako úctu k tradici nebo jako úsilí o morální
integritu. A dokonce třeba takové věci i zvěstujeme druhým – tradici a morálku – jako tu
pravou cestu. Ale to jsme se nechali zase jenom podvést našimi vlastními sklony, a třeba
i ovládnout vášněmi. A víra v nás by nebyla ani vidět, natož aby se dala vyfotit.
To probuzení a oblečení zbroje světla, ta změna struktury povrchu je v konkrétních
projevech lásky k druhému člověku: v pomoci, povzbuzení, odpuštění, blízkosti. To
znamená obléci Ježíše Krista. Ne jenom vevnitř – rozsvítit si vevnitř a dál žít navenek
podle sebe, podle svých instinktů, podle způsobů a zvyků noci. Ne svítit vysněným
světlem tradice a morálky, ale opravdovým Ježíšovým světlem: konkrétní pomocí, péčí,
láskou.
Opravdu obléci Ježíše Krista a nechat ho z nás svítit zevnitř ven. Pravda, do tmy a do noci,
ale když se nám rozbřeskne, uvidíme, že rozbřesk je opravdu blízko. Spása je blízko. Pán
Ježíš sám je blizoučko, na dosah. Amen.
PÍSEŇ: NEZ 392 Ó světlo světa, Kriste náš
PŘÍMLUVNÁ MODLITBA
Za každou prosbou, zakončenou „proto k tobě voláme“, jsou všichni zváni, aby se
připojili: „Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.“
Pane Bože, prosíme tě za ty, kdo žijí ve tmě, prosíme tě za nás, kteří jsme se s
tmou zapletli. Prosíme tě o tvé světlo. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane,
vyslyš nás.
Prosíme tě za ty, kdo tvé světlo hledají. Kdo v životě hledají světlo, víru, tebe.
Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme tě za ty, na které doléhá zlo a tma. Na které doléhá touha po moci,
strach, násilí, nenávist. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme tě za nás, které jsi učinil světlem. Vytahuj nás z nádob, vytahuj nás z
kouta, stav nás na svícen. Dávej nám radost z tvého světla. Z toho, že smíme
svítit. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme tě o pokoj a požehnání pro náš sbor i pro tvou církev všude na světě.
Prosíme tě o pokoj a požehnání pro naše blízké i pro ty vzdálené, pro celé tvé
stvoření. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
A společně se modlíme: Otče náš…
POSLÁNÍ: 1Te 5,5–8
POŽEHNÁNÍ: Ž 121,5–8
PÍSEŇ: 716 Z tvé ruky, Pane můj

O PLEVELI MEZI PŠENICÍ

VSTUPNÍ SLOVA

Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou. (Ž 138, 8)

PÍSEŇ č. 604 Buď sláva Bohu, chvála Otci

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že sis nás v životě našel. Že jsme se ve křtu směli znovu narodit a růst pro tvé království. Nijak jsme si to nezasloužili – je to jen tvá milost, která nás zdobí touto výsadou. Jsme tu shromážděni jako tvůj lid – malí i velcí, a jako tvůj lid se spojujeme v modlitbách a chválách. Vyznáváme ti svou náchylnost podléhat hříchu, litujeme jí a prosíme o tvé odpuštění. Chválíme tě, že nás slyšíš a pomáháš nám jít za tebou, poznávat, co vede k životu, a toho se držet. Poznávat i to, co vede ke zlému a k smrti, a toho se zříct. Prosíme, abys i dnes byl přítomen svým Duchem a vlil do našich srdcí povzbuzení a posílení víry, lásky i naděje. Amen

ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO

První čtení Písma svatého je z Proroctví Sofonjáše, 1. kapitoly, od 1. do 7. verše:

Slovo Hospodinovo, které se stalo k Sofonjášovi, synu Kúšího, syna Gedaljáše, syna Amarjáše, syna Chizkijášova, za dnů judského krále Jošijáše…

PÍSEŇ č. 209 Ó slunce spravednosti

KÁZÁNÍ

Druhé čtení Písma svatého, které je i základem kázání, je z Evangelia podle Matouše, 13. kapitoly, od 24. do 30. verše:

(Ježíš) jim předložil jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice…“

Milí bratři a sestry, Pán Ježíš mluví v podobenství – abychom snáze pochopili, jak je to s tím, co není vidět. Mluví o nebeském království, a to není na zemi vidět – vždyť je nebeské. Ale přitom na zemi začíná, do země je zaseto jako semeno do hlíny na poli. Nebeský Bůh má k zemi takovou důvěru, že zde své království nechá vyrůstat tak bezbranně, jako je bezbranné semínko, s kterým se může všelicos stát, než vzejde a vydá úrodu. Však o tom také Ježíš mluvil v jednom svém podobenství, že některá semínka vyklovali ptáci, jiná zaschla na slunci a jiná udusilo trní. A přece i do takové nejistoty na naší zemi své království zasel. Jeho setba byla dobrá. V podobenství Ježíš říká, že jeden člověk zasel dobré semeno pšenice. Semena nebyla ani trochu plesnivá, nebo jinak nakažená, ani planá, ani s ničím jiným zaměněná.

Na začátku se tedy mluví o setbě a na konci o žních. Tam, kde jsou žně, tam je radost a naděje, výhled do dobré budoucnosti. A Ježíš mluví o žních s jistotou. Vůbec nepochybuje, a ani my nemáme pochybovat, že sklizeň bude. Nic a nikdo nezabrání, aby se dobré a zralé obilí dostalo do hospodářovy stodoly. Nic a nikdo nezabrání, aby se ti, kteří vyrostou pro Boží království, do něho dostali a byli tak v bezpečí a radosti u svého krále, Pána Ježíše Krista. V přírodě není úplně jisté, že žně budou. Co všechno se může stát od chvíle, kdy lidé na poli zasejí! – Může být příliš sucho, nebo zase záplavy, nemoc nebo oheň. Je mnoho způsobů, jak může hospodář přijít o úrodu. V přírodě to tedy jisté není, ale v životě, v lidských dějinách to jisté je: že přijde žeň, kdy si Pán k sobě do nebeského království vezme ty, kteří jsou jeho a pro jeho království vyrostli. Na naší zemi Boží království roste a také doroste. I když to s ním vypadá tak jako s tím polem v podobenství.

Objevil se někdo, kdo chtěl úrodu zkazit. Ten nepřítel jednal v tajnosti a zákeřně. Kdy přišel? – Když lidé spali. Tedy v noci, pod rouškou tmy, neviditelně začal páchat svoje špatné skutky. Nikdo mu nemohl zabránit, aby udělal to, co chtěl. Mezi dobrou setbu pšeničného semena rozsel po celém poli také plevel. Obilí i plevel od té chvíle rostly spolu na jednom poli. Pořád je to ještě podobenství o nebeském království? – Ano. I Bůh má nepřítele, který také seje a jehož setba rovněž klíčí. Po nějakou dobu se rozdíl ani nepozná. Tak dobře se nepřítel maskuje. Jeho rostliny dost dlouho budou vypadat jako rostliny pšenice. Na poli není hned vidět, co je obilí a co je plevel. Všechno to roste pohromadě a slunce svítí na všechno a déšť také zavlažuje to dobré i to špatné.

Tak to trvá až do chvíle, kdy se na pšenici začnou ukazovat klasy. Teprve tehdy, když obilí dozrává, se ukáže, že po celém poli mezi pšenicí je i plevel – setba, kterou zasel nepřítel rozsévače. Kraličtí přeložili, že ten plevel byl koukol. V jednom starším diáři pro nedělní školu je docela pěkný obrázek žlutého obilí, ve kterém tu a tam září červené kvítky koukolu. Skoro jako by tím bylo pole ještě pěknější, díky tomu koukolu. I to je dílem nepřítele, že jeho plody nás matou svou krásou. Lákají nás svou přitažlivostí, abychom je dokonce obdivovali. Ale ve skutečnosti ten plevel vůbec není nic dobrého. Prý to byly nějaké rostliny, které vypadaly podobně jako pšenice, ale byly otrávené plísní. Takový to byl jedovatý plevel.

Služebníci toho hospodáře zpozorovali, co se na poli děje, a byli tím velmi rozhořčeni. Šli se zeptat: „Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?“ – „To udělal nepřítel“, odpověděl jim pán. Takového má tedy jejich pán potměšilého nepřítele. Nikdo ho nezahlédl, nikdo ho nemůže obvinit z toho, co udělal. Služebníkům se jejich pán zdá docela bezbranný. Chtějí mu pomoci. Když přišel nepřítel, tak spali, ale teď jsou horliví: „Máme jít a plevel vytrhat?“ – Jenom si to představme, jaká práce by to byla. Na širém poli vytrhávat drobné rostlinky plevele. Aby to mělo smysl, musely by se vytrhnout i s kořeny. V létě je půda tvrdá a šlo by to těžko. Na poli je horko. Ale oni jsou odhodlaní – mezi dobrou pšenicí přece plevel nestrpíme!

Těm služebníkům docela rozumíme a souhlasíme s nimi. Také nás to zlobí, že se vedle ostrůvků dobrých lidí roztahují i zlí. A vadí nám to, když se objeví v církvi. A oni se objeví, protože tam Boží nepřítel zvlášť rád zasévá svá semena. Někdy se nestačíme divit, jak se mezi laskavé jednání bratří a sester najednou vetře závist, nebo sobectví, nebo pomlouvání. Copak by to nebylo dobře, aby ochotní služebníci to pole, na kterém roste Boží království, pročistili? Aby vyhnali ty, kteří nám to tu kazí? Mnohokrát si to v církvi křesťané mysleli a myslí. A vymýšlejí, jak by tomu pročištění pomohli. Sestavují různé řády a dokonce i soudy. Anebo zase chtějí udělat tak krásnou bohoslužbu, že by tam nic špatného nemohlo zakořenit. Co na to těm horlivým služebníkům poví jejich pán?

Hospodář v podobenství je podivuhodně klidný. Zdá se, že se o pšenici vůbec nebojí. Nestrachuje se, že by ji plevel zničil. On samozřejmě vidí, že plevel ubírá pšenici vláhu, že ji někdy třeba i dusí. Ale žádné čistky a vyhazování služebníkům nedovolí. „Při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.“ Pán myslí především na pšenici. Ta má všechna zůstat v zemi až do konce zrání. Nikdo ji nesmí vytrhnout, i když by to bylo v dobrém úmyslu, že se přitom třeba zbavíme tří plevelů. Na to služebníci nepomysleli, že by s plevelem mohli vytrhnout i rostliny pšenice. Třeba by to ani pokaždé dobře nerozliší. A navíc, kolik by toho pošlapali! „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně,“ nařizuje jim pán. „V čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ Ta slova jsou nám povědomá. Tak kázal Jan Křtitel o soudu, který vykoná ten, kdo přichází za ním. „Lopata je v jeho ruce. On pročistí svůj mlat a pšenici shromáždí do sýpky, plevy však spálí ohněm neuhasitelným.“ (Mt 3, 12) Po Janovi přišel Ježíš.

Co však budou dělat služebníci? V tomto podobenství nemají mnoho na práci. Až je nám to divné. Všechno na poli si zařídí hospodář bez nich. Až přijdou žně, a to zase určuje on a nikdo jiný, tak si sám zavolá žence, aby sklízeli. Služebníci, kteří pozorovali pole a chtěli je mít čisté, těmi ženci nebudou. Anebo dnes to rozhodně ještě nevíme, kdo jimi vlastně bude. To není naše věc, kdo bude pomáhat Pánu, až přijde v poslední den a oddělí jedny lidi od druhých, tak jako se odděluje plevel od pšenice.

Tak je to tedy s královstvím nebeským. Nepřítel ho chce kazit. Horliví služebníci by z něho předčasně někoho vyhodili. Ale král má pro své království naději. Je si jist, že to, co sám zasel do lidských srdcí, dozraje a dočká se žně. A také při žni bude všechno v jeho rukou a ne v rukou nepřítele. Ježíš to může s jistotou říci, protože pánem království je on! Má vládu i nad nepřítelem – dočasně jej ještě nechává jeho rejdům, ale nebude to donekonečna. Ježíš jediný si v tom může být jistý, protože on se s nepřítelem utkal a… nechal se jím pokořit. Nepřítel se jistě cítil být v převaze, když horliví služebníci Ježíše vydali na kříž. Pak už však nepřítel neměl žádnou zbraň. Už neměl čím bojovat. Vyžádal si Ježíšův život, a víc už nemohl. Nepřítel u Ježíšova hrobu končí. Bůh však nekončí. A v tom je podivuhodnost evangelia! Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a od té doby již nic nemůže nebeské království na zemi překazit. Vzkříšený Pán vstal z hrobu, a zasel do srdcí svých učedníků dobrou setbu víry. Po této setbě se pak bude ptát, až přijde žeň. Plevel shoří, to zlé už nebude mít nárok na existenci. Ale stodoly nezůstanou prázdné. Dům v nebeském království se naplní. Pán o tom vůbec nepochybuje. My jej můžeme jen prosit, aby nás v ten den nalezl jako dobrou setbu, která vzešla a vydala dobré plody. Amen

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že ty jsi hospodářem a pánem našeho sboru a že my nemusíme soudit. Prosíme tě, chraň nás před nástrahami toho zlého a dej, abychom se drželi tebe, který nás provedeš do svého království. Amen

PÍSEŇ č. 420 Slunce pravdy, milosti

SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA

Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a po jeho příkladu se přimlouvejme za své bližní u nebeského Otce.

Pane Bože, ty jsi dobrý Otec, který vzkřísil Syna a v Synu jsi slíbil život všem, kdo se k němu obrátili o pomoc. I my jsme se obrátili a přejeme si pomoc také pro naše bližní: pro naše rodiny, příbuzné, přátele, kteří tě ještě neznají. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Přimlouváme se za křesťanskou církev na světě. Chraň ji před pyšným jednáním a před touhou po moci. Veď ke službě a milosrdenství. Dej, ať i my, kdo jsme v tomto sboru, nebereme soud nad druhými lidmi, do svých rukou, ani do svých úst, ani do svého myšlení. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Přimlouváme se za ty, kteří jsou utlačováni a trpí pro víru v Krista. Prosíme pro ně o statečnost a tvé potěšování i posilování. Kéž jsou mezi námi takoví bratři vážení a ne přehlížení. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Přimlouváme se za nemocné a trpící na těle i na duchu. Za ty, kteří nemohou pracovat, nemohou ven z nemocnice, z ústavu, protože jim po lidsku už není pomoci. Kéž jim Kristova láska, která vítězí i nad nemocí a smrtí, dodá naději a smysl pro každý den. Voláme k tobě: Pane, smiluj se!

Prosíme tě o víru, která má dlouhý dech, protože nás přepadá malomyslnost a netrpělivost: kdy konečně, Pane, se ukáže tvá pravda a spravedlnost? Kdy konečně zlo bude potrestáno?!

Prosíme tě o vnitřní pokoj; vždyť poslední sklizeň je v rukou tvého milovaného Syna, který je u tebe a před tebou nic zlého nemá místo. Jeho slovy se k tobě ještě takto nahlas modlíme: Otče náš… Amen

POSLÁNÍ

Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.‘ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Ř 12, 19–21)

POŽEHNÁNÍ

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

PÍSEŇ č. 453 Když vycházíme z domu tvého

Bohoslužby pro Českou Třebovou (a Moravskou Třebovou) na neděli 23. 7. 2023

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž dnes přijmete osvícení a pomoc a sílu na všechny překážky.

Introit: „Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky pozná domýšlivce. I když jsem v soužení, ty mi zachováš život, vztáhneš ruku proti hněvu mých nepřátel a tvá pravice mě spasí. Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou!“ (Žalm 138, 6-8)

Píseň: EZ 369

Modlitba: Bože, děkujeme ti, že nás voláš ke svému předivnému světlu a k osvícení, abychom byli unášeni dary tvého svatého Ducha. Děkujeme za každé dobré a těšící slovo, které nám vzkazuješ ve svém Synu Ježíši. Konej a dokonej své dílo na našich srdcích, abychom všichni probuzeni a k tobě obráceni byli tvým pravdivým a zvláštním lidem a roztoužili se po tobě. Ty nás nasměruj tak, abychom nepřekáželi žádným konáním, žádnou řečí ani žádnou myšlenkou tomu, co chceš mezi námi v Kristu udělat. Zjevuj nám svou vůli svědectvím evangelia a všech svatých Písem, ať jsme bez výmluv a bez naříkání tvými svědky všem lidem bez výjimky, pohotoví v díle pro tvé království a v každé všední práci. V nové síle, s novou láskou a novou důvěrou.

Daruj nám čerstvou a čistou náklonnost k lidem milým i nemilým, jakou ty, svatý Bože, máš ve svém Synu k tomuto světu. Amen.

První čtení z Písma: Lk 23, 26-49

Píseň: EZ 392

Kázání: Žid 10, 32c – 34 „…mnohý boj utrpení snášeli jste, buďto když jste byli i pohaněními i ssouženími jako divadlo učiněni, buďto účastníci učiněni byvše těch, kteříž tak zmítáni byli. Nebo i vězení mého čitelni jste byli, a rozchvátání statků svých s radostí jste strpěli, vědouce, že v sobě máte lepší zboží nebeské a trvanlivé.“

Milé sestry a bratři, minule jsme otevřeli téma osvícení, jakéhosi zásahu Božího světla do lidského života. Zajímalo nás, v čem je biblické pojetí osvícení specifické. Jistě, můžeme najít mnohé paralely s osvícením v jiných světových náboženstvích, ale vždycky narazíme na určitou výjimečnost a odlišnost nebo přímo originalitu a výlučnost biblického pohledu na osvícení. Ta jinakost je výrazně naznačena v naší epištole těmito slovy: „Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením.“ Pisatel Listu Židům okamžik osvícení v životopisech a předchozích dnech svých adresátů spojuje s mnohým bojem utrpení. Říká: Byli jste zasaženi oslňující září Boha a hned jste se museli pustit do zápasu s něčím, co vůbec jako ozařující svit nevypadá – do boje se soužením a pohaněním.

Tak co je tohle, milé sestry a bratři, za osvícení, do háje?! Zazáří mi Bůh, v úžasu a závrati z jeho lásky v něj uvěřím a vydám se za Ježíšem jako jeho učedník, a hned tohle: bitva s utrpením. Osvícení? No jistě, prostě křesťansky jiné; osvícení po způsobu Kristově. To znamená, že když ti do života zazáří Ježíš, jeho příběh, jeho kříž a vzkříšení, jeho evangelium, je odstartován zvláštní závod. Autor Listu Židům vyjádří zvláštním obrazem onen boj, který je spojen s osvícením, tedy ten zápas s utrpením. Použije řecké slůvko „athlésin“ (athlein), znamená zápolit i závodit. Athlésis je závod. Dodnes je nám to srozumitelné. Používáme slovo atletika. S tímto obrazem se setkáváme několikrát také u apoštola Pavla v jeho listech, kde život křesťana přirovnává k běhu na závodní dráze. Naznačuje, že věřit v Krista znamená dát se pozvat k úžasnému cíli, ale zároveň to znamená, že k tomu nádhernému vítěznému cíli vede atletický běh přes překážky. Křesťan jako atlet stojí tváří v tvář závodu, zápasu. Skutečnost, že jste Bohem osvícení a váš život prozařuje Kristus, neznamená, že je již všechno u konce, že jste nebešťané bez pozemských starostí a konfliktů. Že se vás už netýkají všední každodenní úkoly a můžete se vznášet v duchovních obláčcích blaženosti. Pečení holubi nám sami na talíře nepřiletí a koláče bez práce jsou ten největší sebeklam, kterému ve své zbožnosti můžeme propadnout. A k této charakteristice naší pozemskosti patří ještě některé další skoky přes překážky, přes příkopy a barikády.

Jejich rozmanitost nám List Židům představí dvěma termíny, které české překlady chápou jako pohanění a soužení nebo také jako urážky a utiskování (oneidismos + thlipsis). Mohli bychom říci, že se jedná o nadávky, pomluvy, zhanobení. A to druhé slovo (thlipsesin) je něco jako trápení, sevřenost (Vulgáta vychází z latinského slova tribulum /tribulationibus/: válec na drcení obilí), tíseň, nátlak. Pokusil bych se to shrnout, možná trochu zjednodušeně, slovy: samé nesnáze, nesnesitelné potíže a nepříjemnosti. Ovšem obecně vzato, nejde o nic, s čím bychom se ve svém životě běžně nesetkávali. Dostat se do řečí, být pomlouván? To potká asi každého, není to nic neobvyklého. Obzvlášť když je člověk trochu aktivnější a lidem víc na očích. A prožívat tísnivá období, krize, být občas na dně? Komu z nás se to nestalo? Tady by asi nešlo o nic mimořádného, kdyby zde v pozadí nebyla křesťanská identita. Nebo jinak řečeno, kdyby nešlo o problémy a trápení kvůli víře v Ježíše Krista. Jde tu o něco, co je v naprosté shodě s tím, co říká Ježíš v Evangeliu podle Matouše 5, 11: „Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne.“ A podle Lukáše 6, 22: „Blahoslavení budete, když vás nenáviděti budou lidé, a když vás vyobcují, a haněti budou, a vyvrhou jméno vaše jako zlé, pro Syna člověka.“ Nejde tedy o běžné pomluvy a urážky, o všelidské starosti a trable, ale o překážky, na které narážíme kvůli své víře v Boha a Krista.

A takové soužení má úplně zvláštní povahu, která je založena hluboce a nejpodstatněji v utrpení Kristově. Zřetelně to ukazuje poznámka pisatele této novozákonní knihy, že jeho adresáti, křesťané žijící asi v letech 80-95 našeho letopočtu, jsou učiněni divadlem. Jsou ve svém křesťanském životě a se svým ponížením pro víru jako herci na veřejném spectaculu, na jevišti dějin před očima všech, stejně jako jejich Pán a Spasitel Ježíš Kristus na golgotském kříži.

V dnešním prvním čtení jsme četli zprávu o jeho ukřižování a smrti: „Lid stál a díval se… A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou.“ (v. 35, 48) Ježíšova smrt byla podívaná, řecky „theatron“, divadlo, tyátr. Stejně jako v Ježíšově kauze se všem na očích odehrávalo v dějinách mnoho veřejných poprav a lidi to vždycky strašně přitahovalo. Vystavit na odiv utrpení druhých, je v tom něco fascinujícího? Jak pro koho. Myslím, že dobrovolně a zvědavě sledovat vraždu, které se říká poprava, je úplně stejně zvrácené, jako ji vykonávat. Určitě stojí za zmínku, že díky mnohým statečným evangelíkům, kteří jako Přemysl Pitter vystupovali koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let proti veřejným popravám, se je podařilo v naší zemi zrušit. Golgotská poprava byla divadlem pro svět, které se potom mnohokrát znovu a znovu opakovalo. Křesťané v římských arénách trhaní na kusy šelmami nebo upalovaní jako živé pochodně. Nedávno jsme si připomínali Husovu hranici. Všechno to mučednictví v celých dějinách je svědectvím pro svět. Svědectví utrpením – martyrium.

Ale závod, v němž se běží o nebeskou cenu, má kromě podoby divadla pro svět a jakéhosi martyria také ještě další jiné podoby. Jedni jsou na závodní dráze víry vystaveni otevřenému pohanění, urážkám a útisku před očima všech. Jiní zase stojí při těch, kdo jsou takto stíháni, a sdílí solidárně jejich úděl. „Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými,“ píše náš biblický autor. Tato sounáležitost s postiženými, pronásledovanými a utiskovanými je jedním z nejpodstatnějších rozměrů křesťanské víry. Sám osobně netrpíš, ale jsi součástí ponížení svých bratří a sester. Kolik evangelíků to prožívalo. Nemohli své milované dostat z kriminálu, nesměli je ani navštívit, snad výjimečně poslat balíček, a ani to nebylo snadné. Ale nezapomínali, modlili se, kontaktovali odpovědné úřady, zveřejňovali zprávy o všem, o čem se nesmělo mluvit. Psali petice, intervenovali nejvýše postavené politiky. Podle svědectví mnohých protiprávně vězněných to byla za mřížemi jediná posila a skutečná pomoc: vědomí, že za nimi venku někdo stojí.

Nebylo a není to však nic výjimečného, že taková solidarita a bratrská láska vyvolá krutou odpověď utiskovatelů. „Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek.“ Tyranskou odplatou za soucit je uloupení majetku. Kdo se staví proti bezpráví, zpravidla na sebe bezpráví přivolá. Jít do takového rizika, to chce velikou odvahu. Díky Bohu bylo a je na světě mnoho takových statečných učedníků Kristových. Dokonce se tu dozvídáme, že křesťané oslovení v Listu Židům snášeli tvrdé postihy a škody s radostí. Radost ze ztráty. To je skoro neuvěřitelné. Jak člověk může vydržet a překonat to, když přijde o všechno? Jak může ustát s radostí „rozchvátání statků svých“? Snad jedině tehdy, když ví, že má ještě něco mnohem cennějšího. Máte víc, než je majetek. Bohatství lepší a trvalé. Sestry a bratři, mám za to, že jmění, se kterým se hraje o všechno, nelze přepočítat na peníze, nelze ho zvážit nebo zapsat do listin vlastnictví. Majetek, se kterým se bude spojovat ta nejtrvanlivější budoucnost Božího království, má povahu nikoli vnější, ale vnitřní. Zůstane jen to, co máš v sobě. Protože nic nám nezůstane. Pohřební rubáš nemá kapsy. Nahý jsem na svět přišel a nahý odejdu. Nepřeceňujme hodnoty, které nebudou nic znamenat. Važme si jich a moudře užívejme, ale nepřeceňujme je. „Vědouce, že v sobě máte lepší zboží nebeské a trvanlivé.“

Píseň: EZ 553

Služba stolu Kristova. Píseň při vysluhování: EZ 178

Propuštění: Fp 1, 27-30

Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, všechny miluješ a na nikoho nezapomínáš. Přinášíme před tebe prosby za veškeré tvé stvoření a všechny tvé děti. Rozpomínáme se na ty, kdo jsou zatěžkáni křížem utrpení, tělesné nemoci a sevřenosti duše. Myslíme na všechny, kteří jsou bez příbuzných a bez přátel; na všechny, kteří se trápí nad utrpením nebo hříchem těch, které milují, na všechny, které potkala ztráta, aby v temnotou zahaleném čase nalezli jistotu a pokoj v tobě.

Prosíme tě za všechny, kteří jsou zcela ponořeni do svých vlastních zármutků, aby mohli začít sdílet i starosti svých sester a bratří a poznali vysvobozující moc spolunesení zkoušek a břemen. Prosíme za všechny, kteří jsou osamělí a smutní uprostřed radosti druhých, aby poznali tebe jako svého přítele. Modlíme se i za zestárlé a zesláblé, které mrzí, že už nedovedou to, co dřív dělali v plné síle. Dej, ať uvěří, že každý den má svou cenu a svůj smysl, i když se naše možnosti časem stáří zmenšují. Pomáhej nám důvěřovat, že vzkříšený Kristus, náš živý Pán, je stále s námi a dává světlo své lásky do každé noci a každého dne.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Řím 5, 1-5

Požehnání: „Trpíte-li pohanění pro jméno Kristovo, blahoslavení jste. Nebo Duch ten slávy a Boží na vás odpočívá. Ale z toho, že jste účastni utrpení Kristových, radujte se, abyste i při zjevení slávy jeho radovali se s veselím.“ (1.Pt 4, 14,13)

 

Bohoslužby

pro Moravskou Třebovou 2. 7. 2023 s VP - 4. neděle po sv. Trojici a Českou Třebovou 9. 7. 2023 - 5. neděle po sv. Trojici

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž dnes prožijete mocný dotek Boží, ochranu a pomoc jeho ruky.

Introit: „Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: „Ty nic nevypátráš“? Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc.“ (Žalm 10,12-14)

Píseň: EZ 66 (1,6-8)

Modlitba: Bože, neděláš rozdíly mezi lidmi, všichni máme příležitost k tobě přijít. Svou láskou osvěcuješ všechno své stvoření a každého člověka bez výjimky. Prosíme tě o posilu tvého Ducha, aby nás vedl tvou cestou víry, lásky a naděje. Cestou, kterou nám otevřel, zpřístupnil a vyšlapal Ježíš. A působ v nás tak mohutnou změnu, aby naše pouť víry byla pro lidi kolem nás tak zvláštní a zajímavá, že budou zvědaví, proč jsme si právě takovou cestu vybrali. Že to není nesnesitelné a nepříjemné být s tebou, ale naopak velká síla, radost a největší potěšení v životě i smrti. Pojď, Pane, něco s námi udělat v tuto chvíli, v tomto společenství, tady na tomto místě. Amen.

První čtení z Písma: 5.Mojžíšova 6,1-9,20-25

Píseň: EZ 392

Kázání: Žid 10, 31-32 „Hroznéť jest upadnouti v ruce Boha živého. Rozpomeňtež se pak na předešlé dny, v nichž osvíceni byvše, mnohý boj utrpení snášeli jste.“ Kázání, které končí nebo začíná větou: „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha“, je nutně něčím divné a odsouzené k posluchačově nevoli a nedůvěře. To nepřekonám. Ale naštěstí tak nezačíná ani nekončí List Židům, který dnes znovu otevíráme a nasloucháme mu. On začíná: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu…“ A celá epištola končí: „Pozdravují vás bratří z Itálie. Milost se všemi vámi.“ Tak díky za pozdrav z Itálie přes tisíciletí, ale nevyřeší to skutečnost, že kázání může být divné. Tohle bude divné stejně jako mnohá jiná. Nemůže za to ovšem Bible, jen můj pokus vybrat z ní něco k přemýšlení a věřícímu rozjímání.

„Hroznéť jest upadnouti v ruce Boha živého.“ Ano, asi je to hrozné. O tom Bible něco ví. O Boží ruce, o Božích rukách. Pojďte si to poslechnout z několika různých míst. „Tvá ruka si najde všechny nepřátele, tvá pravice nalezne ty, kdo tě nenávidí. Rozpálíš je jako pec v čas, kdy se objevíš, Hospodine. Ve svém hněvu je Bůh pohltí, pozře je oheň.“ (Ž 21,9-10) Ale neplatí to jen o nepřátelích, také na mě doléhá ruka nad všema rukama svrchovaná. „Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysychal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval.“ (Ž 32,4-5) Nebo Žalm 38,3-4: „…těžce na mě dopadla tvá ruka. Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně.“ Jsou to přetěžká a složitá vyznání. Ano, hrozné jest upadnout v ruce Boha živého. O tom Bible mnoho ví, ale ví ještě něco víc. Ví, že ještě horší je se toho bát a mít z toho strach. Pokud jsou ruce Boží pro někoho z vás symbolem zatracení a odsouzení, strašného trápení, pak je zde něco špatně. Z Bible totiž můžeme zaslechnout, že je ještě něco horšího než upadnout v ruce Boží. Padnout do rukou člověka. „Chceme padnout do rukou Hospodinových, a nikoli do rukou lidí, neboť jaká je jeho velikost, takové je i jeho milosrdenství.“ To říká starobylý Sírachovec a mluví za tisíce Židů zplynovaných, spálených, umučených a hromadně zahrnutých do hrobů v koncentračních lágrech. Ve stejném toužení volají žalmisté s odvahou jít k spravedlivému Božímu soudu raději než k lidskému nespravedlivému nebo ještě hůř k žádnému.

Zase si to poslechněme: „Povstaň, Hospodine,…Kéž mi dá…vyváznout… tvá ruka z moci lidí.“(Ž 17,14) „Na pomoc mi podej svoji ruku, tvá ustanovení jsem si zvolil.“ A jak jsme slyšeli na začátku bohoslužeb: „Bože, pozvedni svou ruku… Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc.“ (Ž 10) Ruka a ruce jsou oblíbené téma žalmů. Snad především proto, že jde o modlitby v osobní úzkosti. I nám je to blízké třeba v písni „Někdo mě vede za ruku.“… svou rukou laskavou. Ovšemže celý Starý zákon je tou rukou Hospodinovou, jeho mocnou paží objímán. Exodus, vyjití Izraelců z egyptské totality, řeší Hospodin svou vztaženou rukou a mocnou paží. „Mojžíš řekl lidu: „Pamatujte na tento den, kdy jste vyšli z Egypta, z domu otroctví. Hospodin vás odtud vyvedl pevnou rukou.“ Jeremjáš si to připomíná ve své modlitbě: „Vyvedl jsi Izraele, svůj lid, ze země egyptské se znameními a zázraky, pevnou rukou a vztaženou paží a za velké bázně.“ (Jr 32,21)

Milí přátelé, je tedy tak hrozné padnout do rukou Hospodinových? V příběhu Nového zákona přes evangelistu Jana se dozvídáme, že Jan Křtitel na začátku Ježíšovy veřejné činnosti řekl: „Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou.“ A všechno pak vrcholí a končí v Božích rukách, když Ježíš odevzdává všechnu moc, kterou dostal, do rukou Božích poslední modlitbou z kříže: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (L 23,46) Řekl bych, že to máme podle Ježíše takhle: křesťansky nejbezpečnější místo pro celou naši existenci jsou právě ty Boží, v jistém slova smyslu nebezpečné, ruce. Bezpečné právě tou milosrdnou a vysvobozující nebezpečností. Ty ruce jsou spása, protože znamenají nebezpečí pro každou lidskou totalitu, nadvládu, zotročování a mocenské parazitování. Je hrozné upadnout do rukou Hospodinových, ano, ale je to nejlepší místo, kam můžeme upadnout. Protože kamkoli jinam upadneme, bude to tisíckrát těžší, složitější a bolestivější, než si dovedeme představit.

Autor tohoto novozákonního dílka naznačuje, že každé to jiné místo, kam lze upadnout, představuje nesnáze, zápasy a tvrdé zkoušky nebo jakýsi závod, ve kterém jde o život. „Rozpomeňtež se pak na předešlé dny, v nichž osvíceni byvše, mnohý boj utrpení snášeli jste…“ Tak na co, milé sestry a bratři, v životě vzpomínáte? Jen na pěkné a radostné zážitky, nebo se vám někdy vrací i ty hrůzy, co jste museli překonat? A budí vás to občas ze spánku nebo kvůli tomu nemůžete ani usnout? Myslím, že to máme všichni strašně složité. Zkoušíme usínat s vděčností, ale strašidel si v té své palici neseme tak moc, že je fakt lepší padnout do rukou Hospodinových každý den a každou noc. Ale ještě než si po kostele odpoledne zdřímnete, máme před sebou pár zajímavých slov, která nám epištolně, dopisem chce tak trochu po židovsku říct svědek velmi dobře znalý starozákonních tradic: „Jen si vzpomeňte na dřívější dny.“ V biblické víře je vůbec velmi důležité se rozpomínat. Člověk se učí rozpomínat na Boha. Člověk se učí prosit Boha, aby se na něj rozpomínal. Ale to je, doufám, jen taková naše slabost a pochybnost…domnívat se, že by na nás Bůh zapomínal, když si nás stvořil. Tak trochu úlet. Nicméně rozpomínání je veliká věc. Izraelci dělají sederovou večeři, aby si oživili vzpomínky na vysvobození ze všech minulých i přítomných zajetí. My to děláme při Večeři Kristově.

Zde se však máme rozpomenout na své předešlé dny, na dny dřívější. Tak to moc rádi neděláme. Protože v těch uplynulých minulých dnech narážíme nezřídka i na to, co není moc slavné, na co se nerado vzpomíná; na chyby, selhání, zbabrané věci a zlo nevratně napáchané. Kdo by se k tomu chtěl vracet a připouštět si to? Bolí to.

Ale i to je důležité. Jen záleží na tom zpětném zrcátku, na způsobu, jak se budeme ohlížet. Nezáleží jen na tom, za čím se v životě ohlížíš, ale jak to děláš. Jestli s pokorou, nebo ve snaze to překroutit, zakamuflovat svinčík, obhájit svou deformovanou minulost. Nebo střízlivě a pravdivě zkoumat, co a jak se odehrálo, jak k tomu došlo a co to přineslo či může přinést, jak to zúročit v dalším žití. Safra, těžké tázání. Teď by to možná chtělo trochu ticha, trochu času si to rozmyslet…

Rádce a pastorační pracovník, autor Listu Židům, ukazuje z té minulosti adresátů okamžiky, kdy byli osvíceni: „Rozpomeňtež se pak na předešlé dny, v nichž osvíceni byvše…“ Osvícení je univerzální náboženský pojem. Ještě častější než dnes byl ve starověku a snad i ve středověku. Ovšem ani dnes nevymizel. O osvícení se mluví v hinduismu a buddhismu a vlastně ve všech duchovních proudech, v nichž jde o nějaké prozření, procitnutí k vyššímu vědomí. Ale zdá se mi, že osvícení v těchto všech duchovních směrech přichází z vnitřku člověka, z jeho nitra. Jako kdyby to byl jeho výkon nebo přinejmenším výsledek usilovné snahy asketické, meditační, kontemplativní.

V Novém zákoně je to s osvícením poněkud jinak. Taky to zazáří do nás, do nitra. Kdesi v duši, v mozku, v srdci se rozsvítí velké světlo. Jenomže je to světlo cizí, ne naše, ne z nás, je odjinud. Světlo zvenku. Zazáří to z Boží strany, světlo Kristovy milosti a jeho evangelia. A ačkoli je to osvícení nevypravitelné a nevystižitelné lásky, odpuštění a přijetí, které působí tak mohutnou radost, že na ni nestačí ani andělské jazyky, nebeské fanfáry a chvalozpěvy cherubínů, není to osvícení spojené hned a napořád s pocitem blaženosti. Být osvícen může být tak minulá událost, že teď žiješ bez vítězství, propadáš se, nevyhráváš nad porušeností a bídou reálného světa. (Nelži si, že nejsi v tomto světě – vzkaz pro všechny vědomé a na chvíli utržené z tohoto materiálna.) A přece jsi osvícen. Nejsi na vyšší duchovní úrovni než ti ostatní, o kterých se domníváš, že jsou pod tebou. Leda houby. Žádná lepší duchovní úroveň neexistuje. Všichni jsme ve stejném světě, ze stejné hmoty a teče z nás stejně červená krev. Nedělejme si iluze o tom, že jsme nějak lepší. Ani nápad. Ale někdo tě osvítil. Tak to v Kristu Ježíši je a nic to nepřezáří, ani nezatemní. To světlo ti vstoupilo do životních temnot a temnoty na ně nemají. Žijte rozzářeně.

Píseň: 355 Stůl Kristův – propuštění 1.Pt 3,8-9

Přímluvná modlitba: Pane, prosíme za všechny, kdo chtějí žít tak, aby se ti to líbilo, aby svou snahu nepřepálili a nevyšel jim z jejich úsilí jen trapný křečovitý pokus o duchovno, které je druhým lidem nepříjemné a odrazuje od hledání tebe. Dej, ať jsme ve víře věrohodní.

Prosíme za všechny, kteří jsou ke každému hledání pravdy a poctivosti života lhostejní. Dej, ať si nemyslí, že na ničem nezáleží. Dej, ať nám na nich záleží.

Prosíme za otupené a zklamáními vyhaslé lidi, aby našli zdroj energie a chuti k plnému žití. Dej nás jim a je nám.

Prosíme za vysílené, kteří celý svůj život darovali službě bližním. Dej, aby nemalomyslněli a nevzdávali tu úžasnou práci pro druhé. Zbavuj je bolestí, stresu a frustrací. Nauč nás je podporovat.

Prosíme za všechno dobré dění ve světě, aby bylo silnější než zlo, války, ničení, zvěrstva a brutality. Podepři nás, abychom prosazovali navzdory všem mocnostem právo, spravedlnost, pokoj a lásku, i kdybychom kvůli tomu měli snášet posměch, škodu a potupu. Voláme tě na pomoc společně s celou církví.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen.

Poslání: 1. Petrova 3,10-12

Požehnání: Nu 6,24-26

Píseň: EZ 550

Bohoslužby pro Moravskou Třebovou na 2. neděli po Trojici 18. 6. 2023 a Českou Třebovou na 3. neděli po Trojici 25. 6. 2023 s VP

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž vás dnes naplní radost z odpuštění Božího a Kristova vítězství nad našimi vinami.

Introit: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jako polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.“ (Žalm 103, 15-18)

Píseň: EZ 85

Modlitba: Bože, stvořiteli všech dobrých věcí a zastánce věrnosti, jak ty vidíš nás a naše životy, na tom teď nejvíc záleží a chceme si to pustit do srdce a na tělo.

My sami sebe vidíme často zkresleně, nesebekriticky. A ještě víc deformujeme obraz o druhých lidech svými názory a soudy. Prosíme, odpusť nám a nechej promítnout své soudy do naší porouchané přítomnosti. Aby se děla pravda, zazářila nedělní naděje a láska přemáhala hříchy a nedorozumění. Pane Bože, prozařuj nejtemnější zákoutí našich duší i celého světa, ať tam září světlo Kristova vítězství na kříži. Daruj nám Ducha své přítomnosti, aby nás naplnil neochvějnou jistotou zakotvenou v tvém milosrdenství a v možnosti tvé lásky.

První čtení z Písma: Lk 9, 57 – 62; Žid 10, 26 - 39

Píseň: EZ 554 (sl.1.5.6.7.)

Kázání: Žid 10, 26-30: Milé sestry a bratři, byla by to velká zbabělost, kdybychom nedočetli tu započatou 10. kapitolu Listu Židům až do konce. On to není právě moc snadný a na první poslech příjemný oddílek Nového zákona. Udělat to s vámi však chci, i když jsem to snad stokrát zvažoval a váhal jsem podobně, jako váhám při rozhodnutí udělat těžký krok na skalách při lezení, kdy takové rozhodnutí je definitivní. Když se takové rozhodnutí udělá a konkrétní krok se podaří, tak už není návratu. Jedině vzduchem. Tak tedy dělám tento krok a nelze couvnout. Jak by se například dalo elegantně vyklouznout a uhnout před těmito výroky: „…nezůstávalo by již oběti za hříchy, ale hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, kterýž žráti má protivníky. Kdož by koli pohrdal zákonem Mojžíšovým, bez lítosti pode dvěma neb třemi svědky umírá… Hroznéť jest upadnouti v ruce Boha živého.“ (v. 28 a 30) V Bibli - stejně jako v životě - jsou místa, kterým bychom se raději vyhnuli. Ale bylo by to zbabělé. Nejde to, nemá to jít.

Celou tu obtížnou pasáž začíná autor epištoly tímto slovem: „Nebo jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí známosti pravdy, nezůstávalo by již oběti za hříchy“. Smysl této teologické výpovědi jinou formou popisuje vyprávění z Lukášova evangelia o rozhodnutí k následování. Jednou Ježíšovi cestou kdosi udělal návrh: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ježíš na to, že Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Kdo ví? Bylo to od toho člověka naivní, unáhlené, příliš horlivé či dokonce silácky sebevědomé? Cosi podobného tvrdil i učedník Petr. Když Ježíš naznačil svůj konec, řekl: „Budou bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda…“ Na to mu řekl Petr: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ V obou případech je tu varování, že to nemusí být tak snadné rozhodnout se k následování Ježíše, že jen lidské nadšení k tomu nestačí. Pak jsou v té Lukášově reportáži z Ježíšovy cesty dva podobné případy jakési zvláštní výmluvy nebo vyjádřené podmínky, která předchází rozhodnutí následovat jej.

„Jinému (Ježíš) řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Příhodně to komentují Kraličtí ve svých poznámkách: „Jakož ten kdož v oračku se dada, sem i tam se ohlédá a rozmařile sobě počíná, nemnoho aneb nic nenaoře: tak podobně, kdož po svém posvěcení se Bohu, a jako v práci zavedení, zase by se s věcmi tělesnými pojil, a jako zpátkem s Lotovou ženou na svět se ohlédal, není způsobný k tomu, aby do Božího království všel, aneb jeho kazatelem byl.“ Jinak řečeno: Kdo se chytne pluhu, musí orat, kdo se dá na cestu, neohlíží se za minulostí Sodomy, ale hledí dopředu k životu. No a přesně v tomto duchu píše autor Listu Židům: „Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy…“(ČEP) „Nebo jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí známosti pravdy, nezůstávalo by již oběti za hříchy.“(KB)

Jestliže někdo porozumí tomu, co je správné, a potom vědomě (záměrně a úmyslně) udělá opak, tak nastává vždycky hrozný problém. Problém, že přestalo platit to, co doposud platilo. Je to rozkol a rozbití žité pravdy. Když se mají dva lidé rádi a v opilosti si vykřičí do tváří nějaký zamlčovaný problém, nastane konflikt a druhý den už není stejný jako ty dny před tím. A trvá to hrozně dlouho, než se to opraví. Nebo v horším případě se to vůbec nepovede narovnat. A to nám říká náš biblický pisatel. Něco se vám ve vašem srdci, v duši, ve vašem nitru rozbije a už tak jistě neplatí, co platilo předtím, když uděláte schválně věc, o které víte, že je zlá, že ublíží, že zraní.

Tady je to postaveno absolutně vyhroceně a téměř nepřijatelně radikálně, s čímž se ve své víře úplně ztotožnit nedovedu a hodně se to ve mně pere a nesouhlasně bouří. Jenže i to se může stát, že se věci rozjedou tak daleko a tak těžce jako nákladní vagón, který nejde zastavit. Někdy překročíme hranici, za kterou se nedá vrátit. Není cesty zpět. Je to hrozná bolest a ochromující ztráta, když k tomu dojde. Ale tady do toho temného místa musí být vpuštěno světlo Božího milosrdenství a Kristovy oběti.

Zřejmě o ní je tu řeč. „Není již oběti za hřích.“ Tak tohle, milí přátelé, je spíš provokace a burcující otázka nad naší lidskou ignorancí než dogmatická věta či věroučné ustanovení. Otázka: Bereš vážně, co věříš, nebo to pro tebe nic moc neznamená a máš to na háku? Chceš to žít, nebo je to jen nálepka, fasáda, na které tobě tolik nezáleží? Ale druhým třeba ano.

To je vážná věc, když nějak zevnitř vlastní vírou a s kusem lásky nahlédneš, co znamená Ježíšova oběť na kříži konkrétně a zcela osobně právě pro TEBE. Jak je potom možné, že se na to vykašleš, že se toho vzdáš a uděláš tomu milujícímu, vzkříšenému Kristu, který je přítomen ve tvém bližním, něco zlého? A ty o tom víš! A dokonce to tak chceš!

No, v tu chvíli přestalo všechno platit a ta veliká, celý svět a vesmír měnící událost Kristovy oběti, přestala najednou účinkovat. Ne, že by se nestala. Ne, že by neplatila a dál neměnila dějiny a lidské životy. Ale u tebe ten účinek ztratila.

On se mocným způsobem zase vrátí, zase bude působit. Vždyť i Petrovi, a zvláště jemu (Mk 16, 7), který Ježíše zapřel a zradil, je od prázdného hrobu poslán vzkaz o ohromné milosti setkání se Vzkříšeným. (Křesťanské dějiny nás poučují o velikém církevním sporu, zda milost platí i pro ty, kteří zapřeli víru a zradili Krista. Zvítězila ta strana, která o Boží milosti nechává rozhodovat samého Boha a nikomu milost neupírá, nýbrž zve k pokání.) Ale ta chvíle zapření, ta chvíle našeho rozhodnutí proti pravdě je hrozná propast, ztráta, bolest. Je to depka, peklo, do kterého jsme se rozhodli vlézt sami, svobodně. Nikdo nás k tomu nenutil. Nic nás neomlouvá. Je to náš prohraný boj a rozhodnutí divným, smutným směrem. A před tím nás chce autor tohoto novozákonního listu varovat a uchránit. Je to, pravda, silné a emocionálně namáhavé, ba skoro neúnosné. Ale je to tak. Když něco podělám, musím si to prožít až do konce. A tím správným koncem není beznaděj, porážka, prohra a zoufalství, ale pokání. Účinná lítost, jak říkají katolíci. (Pozor neplést se sebelítostí.) Lítost vedoucí k životu a prospěšná, po které může přijít jistota: „Známeť zajisté toho, jenž řekl: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán. A opět: Pán souditi bude lid svůj.“ (v. 30) Jestliže soudce je Pán, pak ani nikdo jiný, dokonce ani já sám nad sebou nejsem soudcem a nemůžu říct poslední slovo, a to je prostě vyhráno. Nic a nikdo mi nesebere tu parádní jistotu, že je mi odpuštěno a hřích můj smazán jest a že mě nic na celém širém světě neodloučí od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši.

Píseň: 671

Stůl Kristův: propuštění Řím 12, 9-16

Přímluvná modlitba: Pane, přimlouváme se za všechny (včetně nás), kdo ti chtějí sloužit: dej, abychom nic nekazili. Prosíme za ty, kdo chtějí dosvědčovat druhým tvou milost a přivádět lidi k tobě, ať navzdory poznání, že jen ty máš v rukou klíč k lidským srdcím, vědí, co mohou a mají činit. Ty sám, Pane, působ, aby tě lidé nacházeli. A nám dávej moudrost, abychom nepřekáželi. Všem, které jsi povolal za své svědky, dej odvahu a sílu k pravdivému vyznání a nepředstírané lásce k bližním. Provázej, Pane, všechny zmatené, veď ruce a myšlenky mocných, nasměruj kroky bloudících k dobrým cílům. Otevírej ústa svědkům spravedlnosti, buď ochranou a posilou lidem v bezpráví a všem slaboučkým.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Řím 12, 17 - 21

Požehnání: Ať vás požehná Bůh, který má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo. Bůh vás provázej a ochraňuj. (2. Kor 9,8-11)

Píseň: EZ 579

 

Bohoslužby pro Českou Třebovou a Moravskou Třebovou na 1.neděli po Trojici 11. 6. 2023

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž vás dnes naplní radost ze společenství a pevná naděje v Kristův příchod.

Introit: (Hospodinovo zaslíbení králi Davidovi) „Jeho potomstvu dám trvat na věky, jeho trůnu po všechny dny nebes. Opustí-li jeho synové můj zákon, nebudou-li žít podle mých řádů, budou-li má nařízení znesvěcovat, nebudou-li dbát mých přikázání, ztrestám jejich nevěrnosti metlou a ranami jejich nepravosti, ale svoje milosrdenství mu neodejmu, nezradím svou věrnost, neznesvětím svoji smlouvu, nezměním, co splynulo mi ze rtů.“ (Žalm 89, 31-35)

Píseň: 98 (NZ 118)

Modlitba: Mocný a silný Bože, děkujeme ti za všechny tvé svědky, se kterými se setkáváme v Bibli i zde v tomto čase, díky za všechny, se kterými jsme spojeni vírou v tebe. Spojuješ nás svými činy napříč dějinami lidu Izraele, dějinami celého lidstva i dějinami našeho národa. Děkujeme ti za své předky, prarodiče, rodiče, za jejich příklad, za naše životní vzory a učitele, za přátele a blízké, za všechny příbuzné a sourozence. Děkujeme za bratry a sestry v církvi a v tomto sboru, kteří nám slovem i životem ukazovali a ukazují na tebe. Děkujeme za společenství učedníků Kristových, v němž můžeme žít tak, jak to jinde není možné. Prosíme, probouzej v nás těmito převzácnými dary vděčnost a vědomí odpovědnosti za to, co jsme přijali. Probouzej v nás poznání, že i my jsme posláni k dalším lidem. Vyznáváme ti však svou nedostatečnost a nevěrnost. Neumíme si vážit možnosti žít v bratrském a sesterském obecenství sboru a v něm v obecenství s tebou. Prosíme, obživ nás svým Duchem svatým, aby na nás bylo znát, že jsi s námi, abychom uprostřed nenávisti nesli lidem lásku, uprostřed stresu, nervozity a hrozného spěchu trpělivost. Tam, kde je pýcha, ať jsme pokorní, kde chamtivost skromní, kde zbabělost odvážní k pravdě. Posilni nás dnes, abychom nesli břemena svých bližních, a tak následovali Pána Ježíše Krista. Amen.

První čtení z Písma: Žid 10, 19-25

Píseň: 168 (NZ 278)

Kázání: Žid 10,25: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ (ČEP) „Neopouštějíce společného shromáždění svého, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to tím více, čímž více vidíte, že se ten den přibližuje.“ (KB) „…neopouštějme našich shromáždění, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme se, a to tím více, že vidíte, jak se ten Den blíží. (F. Žilka) „Neopouštějte vaše společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte, a to tím spíše, že vidíte, jak se jeho den blíží.“ (O. Petrů) /řečtina: mé enkataleipontes tén episynagógén heautón, katchos etchos tisin, alla parakaluntes, kai tosutó mallon hosó blepete engizusan tén hémeran/foneticky/

Milé sestry a milí bratři, potkat v životě dobré lidské společenství, to je velká událost, zázrak a dar. A opustit ho je ztráta všech ztrát, ba hrozné neštěstí. Vracíme se po několika týdnech k Listu Židům, jehož částí se pokoušíme prokousat a prožít jednotlivá slůvka a jejich mohutné poselství i souvislosti. Vstoupilo nám do toho to, že jsme oslavili Velikonoce, po nich Nanebevstoupení a Svatodušní neděli. Postřehli jste, že nám ještě chybí druhý příchod Kristův. Na to čekáme v církevním roce až do Adventu. To je trochu zvláštní. Jsem asi netrpělivý, dal bych to hned po neděli Trinitární. Stará církev prosívala: „maran atha“. Je to aramejsky a znamená to: „Pane náš, přijď!“ nebo: „Přišel Pán náš“ nebo: „Náš Pán je přítomen.“ Příchod Páně je neoddělitelnou součástí evangelia a zvěstování v církvi. K tomu, jak moc je to důležité, se dostaneme. Ale pojďme k tomu biblickému svědectví popořádku. Náš dnešní biblický verš, který končí Kristovým příchodem, začíná trochu zvláštní a vlastně úplně banální výzvou: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku…“ Je zajímavé, jak se liší překlady tohoto výroku. Patrně proto, že je možné do překladu vložit více odstínů původního významu. S tím máme v Bibli problém často. Naše slova a jejich obsah velmi často neodpovídají významu slov autorů biblických textů. Kdybychom se s nimi potkali osobně, asi by to nebyla snadná komunikace. Ale společná víra by to dorozumění umožnila, stejně jako to umožňuje dnes mezi námi.

Já se v tomto případě nejvíc ztotožňuji s překladem Bible kralické: „Neopouštějíce společného shromáždění svého, jako někteří obyčej mají…“ Protože zní laskavě a milosrdně. To je asi to nejzákladnější, co je nutné povědět hned, že tento výrok, jakkoli zní naléhavě a snad i přísně, není rozkaz, není to tvrdé a hrubé nařízení, ale pozvání. Nikdy nikomu ani v kovaných skalních evangelických rodech, ze kterých má naše církev celou řadu geniálních farářek a farářů, nepomohlo, když otec či matka v rodině řekli: „Musíš jít do shromáždění, musíš chodit do kostela na bohoslužby.“ Existuje o tom řada osobních svědectví od teologů a farářů, povolaných Bohem i naší církví k službě, že to jako děti slyšet nechtěli a jako dospělí už to nikdy nepoužili a neřekli.

Jít do společenství, do shromáždění je veliké štěstí, radost a super příležitost. Ne vynucovaná povinnost. Je to skvělá dobrovolná odpověď a reakce na to, že mě volá Pán Bůh. Že tě chce ujistit o tom, jak moc mu na tobě záleží a jak s tebou maximálně počítá. To je veledůležitá věc tohle vědět. Petr Sláma, učitel na naší evangelické teologické fakultě, to vyjádřil naprosto dokonale: „V křesťanství není nejdůležitější víra v Boží existenci (nebo pro filozofy: v jeho bytí). Důležitější je uvěřit v sebe jako toho, na kom Bohu záleží.“ Kde jinde se tohle můžete dozvědět a zaslechnout než ve shromáždění božího lidu, v církvi, v bohoslužbách. Tohle vám nikdo jinde - na úřadě, v práci nebo na tenisovém kurtu a u táboráku - neřekne. Tohle je místo setkání s tou nejskvělejší zprávou, že Bůh, ztotožňující se s námi lidmi v umučení a vzkříšení Ježíše Krista, nás nadevšechno miluje. Proto záleží na shromáždění. Záleží na setkání s Bohem. Jinak bez tohoto setkání nemá shromáždění smysl. A z tohoto setkání s Bohem plyne ta důležitá zpráva a pozvání: neopouštěj to, nevytrať se, nevzdej to, nezapomeň.

Vrátíme se teď trochu k formám překladů toho, jak je to řečeno v Novém zákoně napsaném řecky. On je asi velký rozdíl – možná obrovský rozdíl – v tom, když řeknete: „neopouštějte“, nebo „nezanedbávejte“. Co se to stane, když něco opustíte a když něco zanedbáváte? Opustit je rozhodnutí. Zanedbávat je buď blbost nebo lenost nebo také lhostejnost. Myslím, že do ekumenického překladu Bible se slovo „zanedbávat“ dostalo z latiny. Latinský překlad Vulgata nám říká, abychom ze společných shromáždění nedezertovali. Jenže dezertér není jen ten, kdo utekl na druhou stranu válečné fronty, je to také ten, kdo zanedbává své povinnosti. A tady je podstatný rozdíl. Ono původní „neopustit“ není o lajdáctví a neplnění povinností, ale o věrnosti. Starý zákon to slovo „opustit“ používá v souvislosti s opuštěním víry v Hospodina, opuštěním těch nejpodstatnějších a základních věcí v životě. A často se tohle slovíčko ozve ve chvíli, kdy Bůh ujišťuje člověka o tom, že ho nikdy neopustí. To je zásadní. Zanedbat – to je častá věc, to se stává, to děláme. Opustit – to je katastrofa.

A v tom je podstata toho pozvání: neopouštějte společná shromáždění. Připravíte tak sami sebe a také ostatní, kteří k vám patří, o vzácné věci. Třebas o mocný zážitek z varhanního doprovodu, ze společného zpěvu, modliteb a naslouchání.

Tak to asi první křesťané také dělali. Patrně opouštěli chvíle a místa, kde se zvěstuje evangelium. Stejně jako to děláme my evangelíci. Ale pisatel Listu Židům je i nás nechce moralizovat a nadávat jim. Použije formu velmi jemnou a pastýřsky citlivou, aby je z toho společného shromáždění nevyhnal. Nadnese otázku, jaký má kdo étos. Náš zvyk asi není totéž jako étos. Jaké máme zvyky v neděli ráno? Zvyk je i něco špatného. Étos, tomu bych rád porozuměl. To mi zní básnicky. Ale může se to i nějak pokazit. Tak zkusme žít svůj každodenní, někdy hrozně obyčejný život s nepokaženým étosem.

A proč? Protože se blíží ten den „d“, s velkým D. Ne, není to den jako každý jiný. Je zcela odlišný, jedinečný. Je to vyvrcholení všech ostatních dnů. Je to Kristův příchod. Zmínka o tomto dni není strašení či výhrůžka, není to náboženská církevní manipulace, ale přesně naopak. Je to motivace a povzbuzení. Ujištění o tom, že stojí zato žít všechny tyto naše přítomné dny, protože to neskončí marností, zklamáním a beznadějí, ale skvělým a nádherným příchodem Ježíše Krista a jeho definitivního kralování lásky. Je fakt, že se o tomto dni někdy v Bibli mluví tak, že nás překvapí, přepadne, zaskočí jako zloděj v noci, ale zde je to krásný a prozářený výhled plný očekávání. Výhled k radostnému završení všeho, s čím nyní někdy úspěšně, ale velmi často spíš neúspěšně zápasíme. „Čím více vidíte, že se blíží ten Den.“ Den, z něhož dostávají smysl všechny dny. Den smyslu světa, den smyslu našich životů, ve kterých hledáme společenství a chodíme do společných shromáždění hodně nedokonalých a až příliš nasáklých člověčinou, ale přesto skvělých právě proto, že míří ke Kristovu příchodu s jeho náramnou hostinou spásy. Proto ta shromáždění stojí za vaši přítomnost. Tak se z nich radujte a neopouštějte je, ale jeden druhého k nim povzbuzujte.

Píseň: 549 (NZ 288)

Přímluvná modlitba: Milostivý a slitovný Hospodine, Panovníku nebes i země, prosíme a voláme k tobě za všechny, kteří žijí v tomto světě bez porozumění blízkých, bez náklonnosti vlastního společenství, bez ochotné a laskavé služby nejbližších, od kterých to čekají a nedočkávají se. Prosíme za ty, kdo čekají na návštěvu dětí a vnoučat v nemocnicích a domovech pro stárnoucí. Přimlouváme se za každou zdravotní sestřičku a pastoračního pracovníka, kteří nahrazují rodinu osamělým. Prosíme o pokojné soužití rodin zatížených péčí o nemohoucí. Dávej odhodlání a vytrvalost pečovatelům v Diakonii a Charitě. Dávej všem sílu službu dávat i přijímat. Modlíme se za pozapomenuté sestry a bratry v našich sborech, za členy církve bez vírou neseného života na okraji a za okrajem sborů. Za lidi hledající, v nichž je tolik touhy a žízně po nalezení pramene duchovního života, a my se s nimi míjíme, protože neumíme naslouchat jejich otázkám a jejich řeči. Bože, naše přímluvné modlitby za tento svět, za všechny vlády a struktury v něm, za instituce a lidská zřízení, aby je prostupovala spravedlnost a pokoj, přijmi v tomto jednotném pokorném volání svých dětí:

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: (Máme se dle slov Listu Židům povzbuzovat víc a víc v perspektivě Dne příchodu Páně.) Mt 24,45-51

Požehnání: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr! Kéž splní Hospodin všechna tvá přání! Amen. (Žalm 20, 2.3.5.6c)

Píseň: 486 (NZ 409)

Bohoslužby pro Českou Třebovou 30. 4. 2023 (Jubilate) a Moravskou Třebovou na neděli 14. 5. 2023 (Rogate s VP)

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž vás dnes prostoupí hluboká a pevná sounáležitost a prožijete vzácné společenství.

Introit: Hospodin praví: „Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolesti postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství. Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!“

Píseň: Dodatek 642 (NEZ 637)

Modlitba: Svrchovaný i sklánějící se Bože, vložils vládu a správu nad světem a celým stvořením i nad námi do rukou svého Syna Ježíše Krista, který se z lásky k nám stal nejprve služebníkem všech, aby přivedl k tobě všechny ztracené i sebejisté, bezmocné a zraněné i suverénní a úspěšné. Aby ze všech zrodil svou obětí na kříži a zmrtvýchvstáním nové stvoření a bez něj jinak nemožné společenství lidí žijících v pokoji, smíření, lásce a vzájemném spolunesení břemen.

Prosíme, Bože, obrať nás k sobě, ať nežijeme, jako by nám to bylo lhostejné. Odstraňuj a odklízej z nás zjevný i skrytý odpor vůči tobě a bližním i všechny různice a sváry. A dej, aby Kristovo evangelium utvářelo náš společný život a stálo jako rozhodující směrovka nade všemi možnostmi našich cest. Přiváděj nás, Pane, na cestu Ježíšovy pokory, služby, pravdy a milosrdenství. Zasahuj nás svým Duchem, dotýkej se nás slovem, které probouzí důvěru v Kristovo nynější i budoucí panování. Amen.

První čtení z Písma: 1.Kor 15, 12-28

Píseň: EZ 32

Kázání: Žid 10, 24: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ (ČEP) „A šetřme jedni druhých, k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích,…“ (KB) „Všímejme si jeden druhého a podněcujme se k lásce a k dobrým skutkům;…“ (F. Žilka) „Všímejme si jeden druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům.“ (O. Petrů) – kai katanoómen allelyos eis paroxysmon agapés kai kalón ergón –(Nestle)

Milé sestry a bratři, kdybyste tuto větu vyloupli z okolního textu, kterým je obklopena, kdybyste ji vypreparovali z Bible jako samostatný výrok, což by bylo docela dobře možné, tak by se dala tesat do kamene. Mohla by sloužit jako velkolepý slogan některé staré antické filosofické školy nebo by třebas mohla zdobit nějaký vstupní portál do památného sloupořadí, pod kterým kdysi dávno procházeli mudrcové a myslitelé starověku.

Sama o sobě je to věta krásná, vznešená, tak ušlechtilá, jako by ji někdo opsal z učebnice etiky. Má v sobě nesporně silný mravní imperativ, je to mohutný apel jako mnohé jiné slavné filosofické věty věhlasných autorů, které dodnes citujeme, abychom jimi vyšperkovali literární díla, ozdobili pamětní desky, prezentovali svou sečtělost nebo podepřeli jejich autoritou při debatách svá tvrzení a váhu svého přesvědčení.

Na tom samozřejmě není vůbec nic špatného či laciného. Naopak je skvělé, že mnohé nádherné myšlenky se v dějinách nevytratily, nebyly zapomenuty a ztraceny, nezapadly v prachu knihoven, ale klenou se nad nesčetnými epochami a tisíciletími až do současnosti. A my se z nich můžeme poučit, nechat se inspirovat, oslovit, dát se povzbudit, když zrovna v přítomném okamžiku ty naše praktické poučky, rychlokvaškové recepty a hlediskem užitečnosti diktované návody na jednání selhávají. To je jistě pomoc veliká.

Ale jednu nevýhodu a slabinu většinou tyto často opakované okřídlené věty a šibolety přece jen mají. Velmi často totiž vyznívají jako výkřik do tmy, máchnutí do prázdna, jako plácnutí do vody. Jako tvrzení nebo výzva bez pevného základu, bez nějakého smysluplného zdůvodnění, bez zasazení do pevné struktury a stavby argumentů, proč právě ta či ona výpověď je platná, proč je závažná a závazná, proč ji vzít vážně a přizpůsobit jí život, řídit se podle ní při velkých životních rozhodnutích i v maličkostech všední každodennosti.

V praxi to potom vypadá tak, že si člověk řekne: „A proč bych se měl vlastně podle tohoto hesla, podle tohoto výroku či tvrzení řídit? Jak si může zrovna tahle věta dělat na mě tak veliký nárok, abych ji poslechl?

A kdo mi zaručí, že když to udělám a budu jednat podle této rady a ztotožním se s ní jako s moudrým doporučením platným i konkrétně pro mne samotného, že to bude správná volba?“ Nakonec nás podobné otázky a pochybnosti připraví o počáteční nadšení ze vznešeného hesla. A z báječného výroku zůstane zase jenom úctyhodný citát na okraji stránky v poznámkovém deníku, na psacím stole, na nástěnce ve školní učebně. Dáváme tomu sice za pravdu, podepsali bychom se pod to, ale reálně to s námi vůbec nic neudělá. Protože je to celé jaksi na vodě. Hezky to zní, možná se naučíme pár takových „mouder“ nazpaměť, ale životaschopné to není…

Zcela jinak je tomu u té dnešní výzvy z Listu Židům. „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ Tato výpověď nevisí ve vzduchoprázdnu. Není rádoby vrcholný výkřik humanistického vznětu, který na piedestal lidského myšlení, lidské existence staví filantropii, ideál lidskosti a mezilidské vzájemnosti – jakési internacionály.

Tento výrok je teologický důsledek a vyznavačský závěr vyplývající z toho všeho, o čem byla řeč v předchozích odstavcích, verších a větách. Zvláště v té poslední předchozí větě (které jsme se věnovali při bohoslužbách minulou neděli). „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ Východiskem k tomu, abychom o sebe měli zájem a povzbuzovali se k lásce a k dobrým skutkům je skutečnost, že někdo má zájem o nás. Autor Epištoly Židům si troufá vyzvat nás, abychom si sebe vespolek všímali, ne jen proto, že je to lidsky hezké, sympatické a že je to mnohem lepší a příjemnější, než být k sobě studení jako psí čumáky, lhostejní nebo rovnou bezohlední. Nýbrž proto, že si Bůh, náš nebeský Otec a Stvořitel a v Kristu Ježíši náš Vykupitel, všímá nás. V kříži a zmrtvýchvstání svého Syna obrací a soustředí svou pozornost na nás. A vidí nás obmyté, očištěné Ježíšovou prolitou krví od všech našich vin a hříchů. Protože on je ve své lásce k nám věrný, můžeme mít i my zájem jeden o druhého, můžeme se povzbuzovat v lásce a motivovat se k dobrému jednání. Komu bude chybět tento základní a prvotní zdroj lásky a zájmu v lásce a v zájmu Božím, ten, i kdyby se sebevíc odhodlával a k lásce nutil, i kdyby se samým zájmem o druhé roztrhal, nakonec se zklamáním zjistí, že nemá dost dobrých důvodů, aby to dělal. Bez zdroje veškeré motivace v Bohu zůstane ta výzva Listu Židům neuskutečnitelným povelem a nesplnitelným příkazem.

Přátelé v Kristu, patrně jste si nejspíš zvykli, že v kázáních na tuto část Dopisu Židům postupuju terminologicky. Že se podrobně věnujeme jednotlivým slovům, jejich významu a původnímu obsahu. Ani dnes tomu nebude jinak. Byla by to škoda, kdybychom si nevšimli toho, čím nás může překvapit a obohatit smysl původních výrazů, které autor epištoly použil. Už tedy víme, proč mít o sebe vespolek zájem. Ale co to znamená? Řecky se to řekne: „katanoómen allélyos“. Někteří překládají: „všímejme si, mějme zájem“. Kraličtí použili zajímavé, pozoruhodné slůvko „šetřme“ (jedni druhých) a převádí tím slovo, které znamená „zpozorovat, všímat si, pozorně si prohlížet, dívat se na něco, soustředit na něco mysl“. Šetřme – to se už dnes vůbec nepoužívá, ve smyslu mezilidského vztahu to slovo dočista vymizelo, ale zůstalo částečně v jiných oblastech. Například v oblasti kriminalistiky nebo medicíny. Vyšetřit, vyšetřovatel, vyšetřovaný, zahájit šetření. Nebo ošetřit, ošetřovatel, ošetřovaný, ošetřená rána. Napadá mě ještě oblast ekonomická: šetřit peníze, šetřit si věci šetrným zacházením. Kralické „šetřme jedni druhých“ dozajista neznamená špionáž; aby byl bratr bratru špiónem, sestra sestře špiónkou, kteří třeba panu faráři nebo seniorátnímu výboru donášejí. Ne, žádné bonzování, udávání, fízlování. Znamená to spíš nebýt k druhému lhostejný, slepý, přezíravý. Když se na tebe soustředí láska Boží, těžko se můžeš soustředit na něco úplně jiného než na lásku k bližnímu.

A když se tento zájem jedněch o druhé mezi námi z Boží milosti spustí, spustí se zvláštní reakce. Epištola Židům tomu říká „paroxysmon – paroxyomos“. České překlady mají „povzbuzení, pobízení, podněcování k lásce a k dobrým skutkům“. V řečtině je to emocionálně velmi silně zabarvené slůvko, které nemá jen kladný, nýbrž také záporný náboj. Znamená cosi jako „vzrušení“. V dobrém smyslu „podnět, povzbuzení“. Ve špatném smyslu „rozhořčení, podráždění“. Co to znamená? Že láska Boží tě nemůže nechat a nenechá v klidu. Bůh (svou) láskou (nás) lidi vyrušuje, vzrušuje, podněcuje, provokuje, dráždí. Kraličtí zde použili opět, pro nás už archaické, „rozněcování“. Láska Boží je roznětka, která rozpoutává a spouští explozi lásky mezi lidmi. A láska, to je nakloněnost k činu. Vždyť v Kristu nám nic jiného neprospívá a nemá smysl, jedině víra skrze lásku dělající. (Ga 5,6)

 

Píseň: EZ 169 (sl. 1.2.6.7.)

Služba stolu Kristova – propuštění: Ko 3, 14-17

Přímluvná modlitba: Prosíme a přimlouváme se, abychom ani my, ani naši bližní nehledali mimo tebe to, co můžeme najít jen v tobě. Dej nalézt pokoj neklidným, na které dotírá nepokoj společenský i osobní. Dej radost smutným a nešťastným, které pronásleduje zlá minulost a nejistá přítomnost. Dej odvahu ustrašeným a bojácným, které děsí neprůhledná a temná budoucnost. Dej, prosíme, prožít lásku raněným srdcím opuštěných a osamělých lidí. Daruj naději zklamaným, jimž se rozpadají vztahy. Daruj odpočinek unaveným a vyčerpaným, pro které je tempo tohoto světa nad jejich síly. Daruj jasnou mysl, ostrý zrak a poznání pravdy těm, kdo mají výhled zamlžený lží, nenávistí a výčitkami. Vysvobozuj nás ze sebestředného sobectví, z pocitů ukřivděnosti a přeprogramuj naši mysl k zájmu o druhé, k rozněcování se v lásce a k povzbuzování se navzájem k dobrému jednání.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Ko 3, 1-11

Požehnání: „Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tvé tobě po pravici. Nebude bíti na tě slunce ve dne, ani měsíc v noci. Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé. Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš, od tohoto času až na věky.“ (Ž 121, 5-8)

Píseň: EZ 168 (NEZ 287)

Bohoslužby pro Moravskou Třebovou na neděli Quasimodogeniti 16. 4. 2023 a pro Českou Třebovou na neděli Misericordias 23. 4. 2023 v VP

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž vás dnes naplní radost víry a pevná naděje.

Introit: „Pospěšiž a vyslyš mne, Hospodine, hyne duch můj; neukrývejž tváři své přede mnou, neboť jsem podobný těm, kteříž sstupují do hrobu. Učiň to, ať v jitře slyším milosrdenství tvé, neboť v tobě naději mám; oznam mi cestu, po kteréž bych choditi měl, neboť k tobě pozdvihuji duše své.“ (Ž 143, 7-8)

Píseň: SEZ 42 (sl. 1.3.5.6.) NEZ 58

Modlitba: Bože, skloň se k nám a sestup se svým smilováním. To jediné potřebné teď očekáváme. Buď s námi ne kvůli našim kvalitám nebo toužebnému přání, ale pro lásku a věrnost svého Syna Ježíše Krista, našeho Pána. Pro jeho věrnost tě smíme očekávat.

Kriste, Spáso naše, přimlouvej se za nás u svého Otce. Pros za všechen svůj lid. Tys ho vykoupil. I za nás jsi dal svůj život, abychom patřili Bohu a měli naději nebeského království. Probouzej v nás pravdivou víru v evangelium a zachovávej nás ve věrném následování a vyznavačství tvého jména. Ať nejsme marní a mrtví křesťané. Dej nám dnes zaslechnout tvůj hlas, uváděj nás do hloubky Božího slova a zvěsti Písma. Ať poznáváme přítomnost Boha v Duchu svatém a nejsme svedeni žádným jiným voláním a nebloudíme ve slepotě své povrchnosti a pohodlnosti žití, v lhostejnosti a lenosti, která si nevšímá bližních, ať se nerochníme v hříchu, který si lacině omluvíme. Mocí své lásky nás obnovuj a proměňuj k lásce, radostné službě druhým lidem a k neotřesitelné naději, že v tobě vítězí život nad zlem a smrtí. Amen.

První čtení z Písma: Da 3 / Žid 1, 1 – 2, 1

Píseň: SEZ 167 / NEZ 51 (Svítá 328)

Kázání: Žid 10, 23 „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ (ČEP). „…držmež nepochybné vyznání naděje; (nebo věrnýť jest ten, kterýž zaslíbil.)“ (KB), (ř: katechómen tén homologian tés elpidos akliné, pistos gar ho epaggeilamenos). Přátelé v Kristu, existuje spousta věcí, které nás dokážou rozhodit, vykolejit, vytočit a vyvést z rovnováhy. Někdy jsou to vážné události v osobním životě, v zaměstnání, v rodině. S kým by nezacvičilo, když dostane z ničeho nic výpověď a přitom splácí velkou hypotéku. Koho by málem neranila mrtvice, když přijde nečekaně složenka na obrovský nedoplatek, když u dveří zazvoní exekutor. Komu se nepodlomí kolena, když se dozví špatnou diagnózu, když zavolá někdo z příbuzných, že toho a toho z rodiny odvezla rychlá…

Jindy to však můžou být úplné maličkosti, prkotiny, naprosté blbosti, ale jsou špatně načasované a hned jsme z toho vedle. Z konceptu nás vyhodí nevhodná poznámka partnera, partnerky. Na něco se ptáme a dítě nereaguje, jako bychom byli vzduch. Dlouhá fronta u pokladny – štrúdl třiceti lidí, spěcháte, a jede jenom jedna kasa. Zácpa v dopravě, zpožděný vlak a další přípoj až za dvě hodiny atd. atd.

Ať je to ten či onen případ, člověk vždycky potřebuje jakousi vnitřní sílu, oporu, aby to ustál. A i když se zakymácí nebo poklesne, tak se znovu narovná a jde dál. Ne třeba úplně v pohodě, ale jde to, nějak to prostě člověk dá. Nevím přesně, co tou vnitřní oporou a výztuhou je, on to má asi každý trochu jinak. Někomu pomáhá trénink vůle a sebekázně, někdo má smysl pro povinnost a morální zásady, někoho poponese dřívější těžká zkušenost, jiný si řekne: „Vždyť není tak zle…mohlo by být hůř.“ Nebo si připomene jinou životní pravdu a věky ověřenou moudrost: „naděje umírá poslední“ nebo nějakou jinou ještě pravdivější. Někdo si vzpomene na svůj velký životní vzor; dědečka, babičku, na vedoucího ze Skauta, staršího kamaráda, na nějakou výjimečnou- jemu vzácnou - osobnost. Rozhodně vždycky platí, že se něčeho musíme chytit a držet se toho, aby se ten momentální výkyv života ustálil. Potom už záleží na tom, jak se ta držená skutečnost osvědčí, jestli je opravdu tak spolehlivá, jak jsme si představovali, jak jsme doufali. Jistě ne vždycky všechno funguje a člověk znovu a znovu zkouší a hledá, o co by se mohl spolehlivě opírat, čeho by se skutečně mohl držet. Toto hledání je velmi často těžká, dlouhá a bolestivá cesta, ale je to cesta nevyhnutelná, nezbytná a nesmírně důležitá, potřebná.

Na této dobrodružné cestě má pro nás autor Listu Židům jednu mimořádnou nabídku: „Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ Asi se shodneme, že něco držet, něčeho se držet musíme. Jak se chcete ale držet, když to nechytíte? Třeba chytit vlak. Když ho nechytneš, ujede. A jak doženeš, cos nestihl, nestihla, co uteklo? V životě se dá zmeškat mnohem víc než jen vlak. Je to naléhavé pozvání, naléhavá výzva. „Držmež vyznání naděje“ mají přesně Kraličtí. Vyznání naděje – to je zajímavé spojení. Co naznačuje?

Máte, milé sestry a bratři, někteří osobní auta. Jezdíte jimi sem do kostela na bohoslužby. A na vašich autech jsou tzv. homologovaná světla (asi i další homologované součástky). A to je přesně ono. Řecky se vyznání řekne homologia. Souvisí se slovesem homologein – souhlasit, přiznat se veřejně k něčemu, prohlásit, až i vyznat, vyznat víru (i chválit, velebit). U těch světel to znamená, že výrobce slibuje a garantuje, že světla budou správně svítit v souladu s nějakou normou a že to bude při jízdě veřejně bezpečné. Vyznání -ve smyslu vyznání víry nebo naděje- je také jakési ujištění a dosvědčení, že na to, čeho se držíme, se můžeme spolehnout. Že nás to nezradí a nevyšplouchne, když to bude potřeba. No a to, co je obsahem křesťanova vyznání, to rozhodně nepotřebujeme jen tehdy, když sedneme do auta, ale vlastně vždycky a pořád. Epištola Židům nám nabízí, že se můžeme v životě držet něčeho bezpečného.

A to „elpidos akliné“ (hé elpis) – naděje nepohnutelné, neúchylné. Celou Bibli stejně jako celý život víry drží pohromadě jakési zvláštní vnitřní napětí mezi tím, co bylo, co je, co má být a co jednou na konci všeho skutečně bude. Tomuto neviditelnému vnitřnímu napětí se říká naděje. Ona je napjata jako tětiva na luku mezi počátkem a koncem všech věcí, od stvoření až po nové nebe a novou zemi, od Geneze po Zjevení. Na této tětivě můžeme být zavěšeni, ona nás jako z luku vystřeluje směrem k cíli, k očekávané Boží budoucnosti. To znamená, že smíme svobodně z přítomné nestability, nejistoty, nerovnováhy a neúplnosti vykukovat k tomu, co se teprve naplní, a nemusíme se nechat ničím z přítomného zotročit. Neotřesitelná, nepochybná naděje je taková, že se neuklání před mocnostmi zla, před diktaturami a velmocemi světa, protože se upíná k ještě vyšší moci a jen jí se klaní. Kniha Daniel vypráví příběh, v němž tři židovští studenti, deportovaní do Babylona, říkají Nebúkadnesarovi: „Buď nás, pane králi, ten Bůh, kterého uctíváme a který nás může zachránit z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, zachrání, anebo nás nezachrání. Ale ty, pane králi, si buď jist tím, že tvoje bohy uctívat nebudeme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se nepokloníme.“ (Da 3, 17-18). Tito tři mládenci neměli žádnou viditelnou záruku, že z momentální krize vyváznou bez úhony. Možná je Bůh zachrání, možná ne. Ale jejich naděje neplatila jen pro tento život. Naděje, kterou skládali v Boha, kterému důvěřovali, byla zakotvena jinde a jinak, za horizontem rozpálené ohnivé pece přítomnosti. Není to naděje, která se nahýbá a kymácí ve vichřicích kdejaké dějinné či společenské nálady, ve větrech módních konzumních či náboženských trendů, které cvičí s lidmi, jak se jim zachce, ze strany na stranu. Těžko co tuto naději přivede k pádu, nenaklání se do hrobu a neumírá v něm. Není jako strom v nepevném sypkém podloží, kterému kořeny ujíždějí, vyviklávají se a vytrhávají. Tato biblickým vyznáním nabízená naděje má kořeny hluboko pevně vrostlé do skalního základu, jímž je Kristus.

Ale teď, když to tak posloucháte, by někdo mohl pokrčit rameny a povzdychnout si: „Jenže já takovouhle pevnou a neochvějnou naději nemám. Já se hrozně bojím, mám strach, pochybuju, všechno mě nějak přibíjí k zemi a neumím se tomu postavit.“ Tak na to, milí přátelé, říkám, že já taky. Kdybych tuhle neotřesitelnou, biblicky správnou a pevnou naději měl vykřesat sám v sobě, tak by to dopadlo hrozně. Vždyť co já dokážu skutečně držet? Už teď to není žádná sláva, a to ještě nepřišel čas, kdy budu rád, že udržím aspoň stolici nebo moč. Z lezení po skalách mám zkušenost, že kdo se neudrží, ten spadne. Platí to tak i tady ve víře?

Chce se mi hlasitě zakřičet, že naštěstí ne! Jen potřebujeme ten náš dnešní kousek Epištoly Židům dočíst do konce: „…protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný.“ Víte, na skalách to tak je, kdo se neudrží, letí, padá. Ve víře ale nezáleží všechno jen na nás, jak pevně se držíme, jakou máme sílu v životě, jak pevně věříme, jakou my máme naději. Záleží totiž na někom jiném. Krásně tento novozákonní text přeložil profesor František Žilka: „Držme neúchylně naději, kterou vyznáváme, vždyť ten, kdo nám ten slib dal, je věrný.“ Všechen důraz tohoto pozvání, abychom se drželi vyznání naděje, spočívá v tom, že nám napřed kdosi něco dal a že ten kdosi - dárce- je věrný. Ve víře na rozdíl od lezení po skalách záleží na tom, že nás někdo pevně a věrně drží, i když my už nemůžeme, slábneme a odpadáme. Můžeme se držet vyznání naděje, protože on drží neotřesitelně nás.

Píseň: SEZ 439

Služba stolu Kristova – propuštění Ř 5,1-5

Přímluvná modlitba: Bože naší naděje, prosíme za naše bližní, za všechny lidi, které máme kolem sebe, aby je držela tvá předivná tichá moc, když jimi otřásají obavy a starosti o vlastní život, o život dětí, příbuzných a přátel. Vlévej naději do jejich srdcí navzdory pochybnostem a tvrdé skutečnosti, že my sami toho v životech druhých mnoho nezměníme a nedokážeme vnášet jen dobré věci. Smiluj se.

Bože našeho vyznání, přimlouváme se za všechny, kdo ztrácí v tomto světě pevnou důvěru, že něco je pravda a něco lež, něco spravedlnost a něco bezpráví, že něco vede k pokoji a něco ke strachu, a začíná jim být všechno jedno, přestává jim záležet na smyslu života. Osvětluj jejich cesty jasným vyznáním pravdy. Vždyť pravda má moc vysvobodit a nasytit životem. Smiluj se.

Bože zaslíbení, voláme k tobě za bezbranné, bezmocné a trpící, aby je z přítomné nouze a tísně, z útlaku a bídy vysvobozovala neotřesitelná jistota, že přítomnost a její nespravedlivé pořádky nemají poslední slovo, ale nade vším a do všeho pronikavě zní a zasahuje příslib tvé dobré Boží budoucnosti, která platí a působí tam, kde se držíme tebe a ty držíš nás a nikdy nás nepustíš.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: 1. Pt 1,3 - 9

Požehnání: „Ten pak náš Pán Ježíš Kristus Bůh i Otec náš, kterýž zamiloval nás a dal potěšení věčné a naději dobrou z milosti, potěšujž srdcí vašich a utvrdiž vás v každém slovu i skutku dobrém.“ (2. Te 2,16n) Amen.

Píseň: SEZ 162 / NEZ 290

Bohoslužby pro Moravskou a Českou Třebovou na Květnou neděli 2. 4. 2023 VSS a VP a Boží hod velikonoční 9. 4. 2023 VP.

Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“ Kéž vás dnes naplní radost víry a pevná naděje.

Introit: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu…Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. Dej ať slyším veselí a radost…“ (Žalm 51, 3- 4. 9-10a)

Píseň: EZ 383 (NEZ 711)

Modlitba: Bože, nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi nás povolal, abychom ve tvé církvi byli spojeni jako části jednoho těla, jehož hlavou je sám Ježíš Kristus ukřižovaný a vzkříšený. A toto povolání jsi nám potvrdil v našem křtu. Jsme před tvou tváří jako bratři a sestry a prosíme: uč nás i v tuto chvíli, jak bychom ti mohli sloužit, uč nás to tím, že si napřed necháme posloužit od tebe, abychom přijali tvé dary, a aby každý tím darem, který z Ducha svatého dostal, mohl sloužit bližním. Spoj naše srdce v jednotě víry, zboř zdi, které vždycky znovu stavíme. Dej, abychom tě jednomyslně vzývali a jedni za druhé prosili, abychom nemysleli jen na sebe a vlastní prospěch nebo před tebou, Bože, na svého bližního zapomínali. Vysvobozuj nás mocí velikonočního evangelia z pých, sobectví a nesvornosti k radostné cestě víry, vzájemné lásky a sdílené naděje. Amen.

První čtení z Písma: 2. Kr 5,1-27

Píseň: EZ 504 (NEZ 723)

Kázání: Žid 10, 22d (5. díl): ČEP: „…přistupujme před Boha… s tělem obmytým čistou vodou.“ KB (v. 23): „Přistupmež … A umyté tělo vodou čistou…“ („kai lelusmenoi to sóma hydati katharó“) Milé sestry a bratři, je to dnes už pátý díl kázání na 22. verš 10. kapitoly Listu Židům. Ve čtyřech předchozích jsme detailně prošli všechna jednotlivá slůvka tohoto verše. Za prvé jsme hledali smysl apoštolova pozvání: „přistupujme před Boha“. Je-li to vůbec možné, a když ano, co nám ten přístup umožňuje. Za druhé, jakým způsobem smíme a máme k Bohu přistupovat; především s pravým, pravdivým srdcem, a co se skrývá za slovem srdce. Za třetí, co to znamená přistupovat k Bohu v plné jistotě víry a že nejde o nějakou naši suverénní sebejistotu nebo virtuozitu naší zbožnosti, nýbrž o hlubokou důvěru vůči Bohu opřenou o jeho lásku, věrnost a odpouštějící milosrdenství. Za čtvrté, přistupovat se srdcem očištěným od zlého svědomí: jestli máme svědomí a proč ho máme, co je znečišťuje a kdo je může očistit.

No, a dnes máme 5. část, která říká: „přistupme před Boha s tělem obmytým čistou vodou.“ Je tu něco na první pohled nápadného, co myslíte? Nebo zvláštního? Ano, je. Určitá disproporce, nesouměrnost v tom výčtu způsobů, jak smíme přistoupit před Pána Boha. Ještě to jednou seřaďme. Dvakrát je tu popis srdce, pravého a očištěného, pak je tu řeč o plné jistotě víry a o svědomí. To všechno jsou záležitosti jaksi vnitřní, skryté, spíš nehmatatelné a neviditelné. A pak najednou nakonec apoštol jmenuje tělo umyté čistou vodou. Máme to snad pochopit jako nějakou protiváhu k předchozímu, jako určitý protipól a protiklad? Tělo jako opak srdce, svědomí a víry? A aby se neřeklo, že na ně úplně zapomínáme, tak přece jen na závěr drobná douška, že před Bohem máme mít tělo obmyté čistou vodou… To se mi nějak nezdá. Nedávalo by to přece smysl. Proč by mělo být obmyté tělo? To se tu začíná hrát na nějakou rituální náboženskou hygienu? Řekl bych, že je to všechno ještě jinak a komplexnější, ta otázka je mnohem širší a závažnější. Pokusme si to trochu rozříkat a zpřehlednit.

Tělo nikdy v Bibli nestojí v protikladu ke skutečnostem duchovním. Tělo není vězením duše, žalářem božské jiskry v člověku. Tělo není žádná podřadná, méněhodnotná, méněcenná materiální stránka lidské bytosti. Jako kdyby tu bylo něco důležitějšího v něm, například kvalitnější duše, hodnotnější duch uvnitř těla. Bez těla samo nic není jako samostatná entita. Žádná na těle nezávislá věčná duše atp. Jsme stvořeni nikoli s tělem, ale jako těla, jsme tělesní. Žádný dualismus ducha a hmoty, antagonismus duše a těla. Je fakt, že na světě najdete filosofie a náboženství, která jsou postavena na tomto protikladu či rozporu. Ale židovství je to cizí, stejně tak křesťanství. A jestliže na to někdy narazíte, na tohle rozdvojení nebo roztrojení člověka na ducha, duši a tělo, přičemž tělo je pokládáno za tu nejpřízemnější a nejméně duchovní složku, tak je to cizí prvek a do křesťanství je to vnášeno zvenčí. (Třeba platonismem, východními proudy, jógou, karmickými naukami, reventismem…) V našem dnešním výroku z Listu Židům tedy nejde o nějaké rádoby zduchovňování a falešnou spiritualizaci srdce, svědomí, víry na úkor těla. Opravdu ne. Všechny součásti lidské bytosti včetně kostí, masa, celé somatiky jsou vtaženy rovnocenně do dění mezi Bohem a člověkem. Člověk je celek a jako takový žije životem před milostivou tváří Hospodinovou. Ne jen nějaká jeho částka. Toto vyznání potvrzuje biblické svědectví tím, jak velikou váhu a čest přikládá lidskému tělu ve vztahu muže a ženy. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Ne duší, duchem, ale tělem.) Křesťané na to navazují a domýšlí to až k vyznání v Apostoliku, že věří „v těla z mrtvých vzkříšení“. Kristus rovněž trpěl v těle, ne jen zdánlivě, a vstal v těle oslaveném, na němž byly stopy po ukřižování. Ani my jednou nebudeme vzkříšeni jako amorfní, beztvará, netělesná strašidla, jako hřbitovní duchové bez tváře a formy. Když mluví Epištola Židům o srdci a svědomí, tak právě o srdci a svědomí v tom nezbytném a vzácném těle.

Možná si ale přece jen řeknete, že je to pouze malicherný a nepodstatný teologický (náboženský) spor. Problém, který se ničeho konkrétního v životě netýká. Že tohle neřešíte a není to pro vás životně důležité téma. Chci vás přesvědčit, že to problém je. Rozdvojení těla a duše, tento dualismus, může vést k nedozírným nebezpečným důsledkům. Ve středověku vedlo toto přesvědčení křesťanskou církev k hrůzostrašným závěrům a rozhodnutím. Prý soudem upálením na hranici trpělo jen tělo, ale duše byla očištěna a spasena. Jak hrozný blud a zrůdné činy pramenící z nepochopení, jak nás Bůh uhnětl a stvořil. Nestraším vás teď tím, že by se středověk mohl opakovat, to netvrdím. Ovšem do oblasti etiky a morálky může mít tento dualismus duše a těla vážný dopad. (Úplná absence solidarity a služby trpícím a postiženým.)

A teď ještě, milé sestry a bratři, na závěr poznámka k tomu, co Epištola Židům s tělem spojuje. „přistupujme… s tělem obmytým čistou vodou.“ Co je to obmytí vodou čistou a proč k němu má docházet? Tady si musíme připomenout, že autor tohoto Listu Židům má neustále a pořád před očima starozákonní tradici a praxi. Ve 4. Moj 31, 21–24 slyšíme (číst). Hřích je očišťován viditelným gestem, obřadem. Nový zákon obřady zvnitřňuje, jejich obsah domýšlí a interpretuje, někdy přeznačuje. Obmytí vodou je naprosto nepochybně obmytí křtem. V evangeliu podle Jana v příběhu ze 13. kapitoly říká Ježíš Petrovi a učedníkům při mytí nohou: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý.“ Tohle všechno ukazuje na význam křtu. Je to názorné gesto, viditelné slovo, křest je kázání, že tělo obmyté čistou vodou znamená mít podíl s Ježíšem. A kdo má s Ježíšem podíl, ten smí přistoupit k Bohu. Neboť symbolickou vodou křtu na našem těle je dosvědčeno, že Ježíš smyl svou krví z našeho srdce a svědomí vše, co nás oddělovalo od Boha a bránilo plné jistotě víry, lásky, naděje a radosti.

Milé sestry a bratři, tak neváhejme a přistupujme k Bohu a ke stolu Jeho Syna Ježíše Krista.

Píseň: EZ 473 A Služba stolu Kristova – propuštění: Řím 6, 8-11

Služba stolu Páně – propuštění: Ef 5, 21a. 25b - 27

Přímluvná modlitba: Svatý Bože, odpusť nám, prosíme, čím jsme se provinili jeden proti druhému. Je mezi námi málo jednoty a tak mnoho nedůvěry a rozdělení mezi církvemi. Dej, aby v našich sborech sílil duch lásky, naslouchání, úcty a trpělivosti. Ať má vždy více moci Duch svatý nad lidským zřízením, církevními řády a institučními zásadami či pravidly, která mají vždy jen pomocnou a druhořadou roli. Dej, abychom s čistým a pravdivým srdcem bez postranních úmyslů pěstovali společenství kristovské obětavosti, jak se to tobě líbí. Očišťuj církve od mocenských záměrů a choutek. Veď představitele církví i států k moudrosti, k pokornému zájmu o druhé, k odpovědnosti za celé stvoření.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen Poslání: Tit 3, 3-7

Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen.

Píseň: Dodatek 685 (NEZ 418)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

JERUZALÉME, JERUZALÉME (čtené sl. Boží - Emanuel Vejnar, SK I. 2019/2020) - ČT 2.4.2023
postní
VSTUPNÍ SLOVA
O Hospodinově milosrdenství chci zpívat věčně, svými ústy
v známost uvádět tvou věrnost po všechna pokolení. Pravím:
Tvoje milosrdenství je zbudováno navěky, v nebesích jsi pevně
založil svou věrnost. (Ž 89, 2–3) Amen
PÍSEŇ č. 89 Zpívat chci na věky o Páně milosti (1–6)
MODLITBA
Pane, ty jsi klenotem svému lidu, nejvzácnější postavou, s níž
jsme se v životě setkali. Vstoupil jsi nám do cesty a zaujal nás tak
mocně, že tě nedokážeme ignorovat. Sděluješ nám, kdo jsme, odkud
jsme vzešli a kam směřujeme. Ačkoli s tím, co nám říkáš, vnitřně často
polemizujeme, nakonec ti dáváme za pravdu. Děkujeme ti za to, že jsi
nás učinil, abychom v tomto světě reprezentovali tvou svatost.
Děkujeme ti rovněž za to, že naše bytí není projevem náhody, ale
výrazem tvé lásky. Náš počátek je v milujícím a spravedlivém Bohu! Co
víc bychom si mohli přát. A děkujeme ti i za to, že dny a roky, z nichž
se skládá náš život, nás nevedou vstříc nicotě, nýbrž tvému Království.
Radujeme se z toho, že v něm nebude žalu, nářku ani bolesti. Na cestě
k němu všelijak umdléváme a někdy z ní i scházíme. Oproti jiným
cestám je to totiž cesta nepohodlná. Na rozdíl od nich však nekončí
v hrobě. Vede k tobě. A to nás nutí znovu se na ni vracet. Její cíl je stejně
jako její počátek: v milujícím a spravedlivém Bohu. Chceme do něj
vejít, abychom jednou mohli v novém Jeruzalémě pít z pramene vody
živé a věčně s tebou přebývat. Amen
ČTENÍ PÍSMA SVATÉHO
Čtení Písma svatého nalezneme v Knize Zjevení Jana, v kapitole
21., ve verších 1. až 8.:
A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první
země pominuly a moře již vůbec nebylo…
PÍSEŇ č. 162 Pane Bože, budiž chvála
KÁZÁNÍ
Text kázání je zapsaný v Evangeliu podle Lukáše, v kapitole 19.,
od verše 37. do 48.:
Když už se (Ježíš) blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup
učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy,
které viděli. Volali…
Milí bratři a sestry, Ježíš míří na velikonoční svátky do
Jeruzaléma. Jede na oslátku. Lidé před něj kladou na cestu své pláště
a volají: Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově!
Evangelista uvádí, že tak činili, protože viděli jeho mocné činy. Přítomní
farizeové se ovšem k jásání zástupu nepřipojí. Ba co víc, naléhají na
Ježíše, aby projevy nadšení utlumil. Nejspíš se je snaží interpretovat
jako rouhání. Ježíš jim však nevyhoví a řekne, že budou-li oni mlčet,
bude volat kamení. Dává tím najevo, že mu jsou blíž ti spontánně
bezprostřední než ti korektně zbožní. Když konečně uzří město, dá se
Ježíš do pláče. Ne kvůli tomu, co v něm čeká jeho, ale kvůli tomu, co
čeká Jeruzalém: Město pokoje bude srovnáno se zemí. Když evangelista
tuto Ježíšovu výpověď zaznamenával, nejspíš se nad ní – na rozdíl od
nás – nijak nepozastavil. Činil tak totiž právě v době, kdy se tato
chmurná předpověď naplňovala. Na podzim roku 70 Římané potlačili
židovské povstání, dobyli Jeruzalém, vypálili chrám a město srovnali se
zemí. Ve Městě pokoje nezůstal kámen na kameni.
Když dojde k nějaké tragédii, vždycky se ptáme, proč se tak
stalo. Většinou se odpovědi nedopátráme. Ale tady to možné je.
Odpověď se skrývá v událostech, ke kterým dochází bezprostředně po
Ježíšově příchodu do Jeruzaléma. Ježíš zde okamžitě zamíří do chrámu.
V něm jde, jak to řekl už jako dvanáctiletý, „o věc jeho Otce“. Tím,
s čím se v chrámě setká, je však otřesen. Místo vše pronikající
duchovnosti jej zde přivítá zcela neduchovní náboženský byznys.
Ve vstupním chrámovém prostoru, na takzvaném nádvoří pohanů, se
prodávala obětní zvířata a běžné peníze se měnily za chrámové. Židé
tudy pouze procházeli. Pro neobřezané pohany tu však byla konečná.
A to Ježíši vadilo. I pohané mají mít přece možnost vstoupit do
nerušeného vztahu s Bohem! Svůj názor vyjádřil tím, že začal to rušivé
z chrámu odstraňovat. Zaštítil se přitom slovy proroka Izajáše: „Můj
dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy“ (Iz 56,7).
Od velekněží, zákoníků a předních mužů z lidu se mu ovšem za tuto jeho
biblickou důslednost pochvaly nedostalo. Evangelista Lukáš píše o zcela
opačné reakci: „Usilovali o to, aby ho zahubili.“
A právě tento radikálně odmítavý postoj elit vůči Mesiáši
způsobil, že v Jeruzalémě nezůstal kámen na kameni. Ani v den, kdy do
něj vkročil Boží Syn, Město pokoje nepoznalo, co vede k pokoji. Bůh se
k němu v Ježíši sklonil, ale jeho vládnoucí nábožensko-politický
triumvirát, místo aby jásal jako zástup před jeruzalémskými branami,
chce Ježíše umlčet. Ekonomika chrámového provozu je pro něj na
prvém místě! Rychlému odstranění Ježíše brání jen to, že byli zaskočeni
a nevěděli, jak by to měli udělat. Když oficiální představitelé někoho
umlčují, vždycky si dávají záležet na tom, aby zachovali zdání legality.
Na té je totiž jejich autorita postavena. Za pár dnů se zorientují a Ježíše
za pomocí falešných svědků „řádně“ odsoudí. Ale teď ještě nejsou
připraveni. Situaci komplikuje zejména lid, který Ježíši visí na rtech.
Ten není dobré dráždit. Ten je třeba rozdělit, rozhádat a zbavit tak jeho
přirozené síly. Ti, kteří mají plná ústa Hospodina, kteří poučují druhé,
jak mají rozumět Písmu, kteří odevzdávají desátky i z máty a kopru, si
počínají jako obyčejní zločinci.
Vysoce postavení lidé vždycky ovlivňují společnost výrazněji
nežli ti dole. Stojí prostě na kapitánském můstku a odtud rozhodují
o zásadních věcech. Jsou-li moudří a charakterní, společnost vzkvétá.
Jsou-li omezení a zkorumpovaní, táhnou ji do pekel. To je důvodem,
proč by mělo i tomu nejposlednějšímu plavčíkovi záležet na tom, kdo
lodi velí. Kvalita vůdců ovlivňuje zásadním způsobem podobu jejich
života. Nepřátelé, kteří kvůli pochybení vysoce postavených obkličují
a svírají města, nerozlišují, kdo je kdo. Pro ně jsou kořistí všichni. Viní
i neviní. Vůči těm dole je to samozřejmě nespravedlivé. Ale taková je
prostě sociologická zákonitost. Člověk v něm může druhého z vody
vytáhnout, ale také ho může pod vodu stáhnout. Jeruzalémské elity
stáhly pod vodu celé město. Ani když stály Ježíši tváří v tvář,
nepoznaly, že je to on, kdo vede k pokoji a naplňuje tak poslání, které
mělo vůči světu jejich město. Místo aby Ježíše v jeho nasazení pro
regulérní fungování chrámu podpořily, postavily se proti němu. Tím nad
sebou, kapitány – ale i nad všemi plavčíky – vynesli soud.
Poznat, co vede k pokoji, je předpokladem vládnutí, které
prospívá lidu. Ježíšovo jednání vede k pokoji. Ne k pokryteckému,
v němž se problémy nejprve popírají, potom zlehčují a nakonec se o nich
zakazuje mluvit. Ježíš vede k opravdovému pokoji, který je nastolován
tím, že se věci nazývají pravými jmény: Chrám je tu prostě proto, aby
v něm lidé mohli vstupovat do nerušeného vztahu s Bohem! Tato jeho
funkce nesmí být ničím omezena a nic – i kdyby se to tvářilo
sebedůležitěji – se jí nemůže předřadit. Toto je spravedlivé. A proto je
o to třeba usilovat. Vyhnat ty, kteří z chrámu dělají doupě lupičů.
Nemlčet tváří v tvář těm, kteří zneužívají svého postavení a z obavy, aby
o ně nepřišli, obelhávají lid, v jehož čele stojí. Nevadí, že to na čas
vyvolá nepokoj. Spravedlivý pořádek ve finále plodí pokoj. Skutečný
pokoj, ne jenom klid před bouří. Zničení Jeruzaléma bylo bouří
rozpoutanou pokryteckou zbožností židovských elit. Plánovaly zahubit
pouze Ježíše. Jeho ukřižováním však do několika desetiletí zničily
všechno, co jím chtěly zachránit: své město, svůj chrám i svůj lid.
Nepoznali čas, kdy se k nim Bůh sklonil. Jejich kultické funkce,
akademická vzdělanost, společenská důležitost a nadstandardní životní
podmínky jim zatemnily mysl. Na elity si je třeba dávat pozor. Sotva je
ze sebe společnost vygeneruje, už se proti ní vymezují. Zatímco
venkované před jeruzalémskými branami Ježíši provolávají slávu,
jeruzalémské špičky jej chtějí zahubit. Tak zásadně se liší pohled zdola
od pohledu shora. Lid, který visel Ježíši na rtech, je pravdě blíž než elity.
Lid poznal, co vede k pokoji. O směřování společnosti však rozhodují
elity. A tady rozhodly špatně. Proto Ježíš nad Jeruzalémem pláče. Chtěl
městu pomoci. Jeho představitelé však tuto pomoc odmítli. Od ostatních
vyžadovali zbožnost a spravedlnost, ale sami dali přednost tomu, z čeho
měli prospěch. Pro tuto jejich licoměrnost v Jeruzalémě nezůstal kámen
na kameni. Ten jimi ukřižovaný však nezůstal v hrobě. Byl vzkříšen.
A spolu s ním všichni, kteří poznali, že se k nim v Ježíši sklonil Bůh.
Stali se občany nového Jeruzaléma. Jistotu tohoto občanství mají
všichni, pro něž je Ježíš – stejně jako pro ty kritizované venkovské
zástupy – požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Amen
MODLITBA
Pane Ježíši Kriste, v tobě se k nám sklonil Bůh. A nejen tehdy,
když jsi v těle chodil po této zemi. V Duchu svatém jsi mezi námi stále.
Jeho moc způsobuje, že ačkoli tě elity tvého národa odsoudily k smrti,
pro nás nejsi zločincem, ale Spasitelem. Dáváš nám poznat, co vede
k pokoji, a jednou nás do věčného pokoje uvedeš. Amen
PÍSEŇ č. 556 V úzkostech, v kříži a v mnohém soužení
SBOROVÁ OHLÁŠENÍ
PŘÍMLUVNÁ MODLITBA
Pane Ježíši Kriste, i tento prostor, v němž jsme ve tvém jménu
shromážděni, je domem modlitby. Ať z něj k tobě stoupají naše chvály,
díky i prosby. Chválit tě znamená vyhlašovat tvou svatost. Děkovat se
sluší úplně za všechno. A pokud jde o prosby, dávej nám rozpoznat, za
co prosit a čeho dosahovat vlastní pílí, nasazením a sebezapřením.
Prosíme tě za svoji zemi. Ať její představitelé neztrácejí ze zřetele, že
pokoj nelze založit na lži ani ho udržet násilím. Ať je jim vzdáleno
jakékoli nečestné myšlení a jejich jednání ať odráží vůli těch, kteří si je
postavili do svého čela. Prosíme tě i za svoji církev. Ať její představitelé
jednají vždycky čestně, nezneužívají svého postavení, vzdělání ani
vlivu, ale vnímají církev jako dům modlitby. Prosíme, otevři před námi
brány nového Jeruzaléma a dovol nám do něj vejít. Otče náš… Amen
POSLÁNÍ
Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno
pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení,
které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když
snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,
aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející
zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší
chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. (1Pt 1, 4–7)
POŽEHNÁNÍ
A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v
Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví
na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
PÍSEŇ č. 632 Neskládejte v mocných naději 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bohoslužby pro Moravskou a Českou Třebovou na 4. postní neděli 19. 3. a 5. postní neděli 26. 3. 2023 (VSS)

Pozdrav: Srdečně vás, sestry a bratři, vítám při dnešních postních bohoslužbách a zdravím vás pozdravem novozákonním: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ Kéž vás Duch svatý naplní svou přítomností.

Introit: „Boj se Hospodina, celá země, všichni obyvatelé světa, žijte v jeho bázni! Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí. Záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí. Záměry Hospodinovy platí věčně, úmysly jeho srdce po všechna pokolení.“ (Žalm 33, 8-11)

Píseň: Starý EZ 51

Modlitba: Milostivý a milosrdný Bože, tady teď před tvou tváří můžeme prožít něco tak jiného a tvojí svatostí obklopeného, že to nedovedeme říct modlitbou nebo zazpívat písní. Zase nás zastihuješ nepřipravené, překvapuješ nás nevýslovným milosrdenstvím, neuchopitelnou milostí, nedozírnou láskou a odpouštějícím přijetím.

Moc rádi bychom ti pokorně vyznali to, jak se chvějí naše duše a že si netroufáme pozvedat k tobě hlas i srdce, jenže máme pocit, že ani to vlastně nedokážeme zcela upřímně a pravdivě. V modlitbě jen k tobě koktáme a žvatláme prosbu o odpuštění našich vin a očištění srdce od zlého svědomí, které se svírá selháními minulosti i přítomnosti. Jedině tvá věrnost a láska, jakou poznáváme v činech a slovech Ježíše, tvého Syna, nás proti všemu provinění vysvobozuje a dává radost žít pro druhé a pro tebe, Bože. Dej všem sílu na cestu této víry, lásky a naděje. Přitahuj každého z nás do své blízkosti. Amen.

První čtení z Písma: 1. Jan 3, 16-24

Píseň: Svítá 24 (Byl boj na zemi) nebo Starý EZ 477

Kázání: Žid 10, 22c „Přistupmež…očištěná majíce srdce od svědomí zlého…“ Výčitky svědomí – míváte je? A co je to vůbec svědomí? O tom dnes bude určitě řeč. V kázáních na 10. kapitolu Listu Židům jsme se už věnovali tomu, jak smíme a máme přistupovat k Bohu: pravdivým (pravým) srdcem a v plné jistotě víry. Srdce je zvláštní veličina a chová se jako reaktor, který dobře funguje, pokud se uhlíkové tyče potkávají s náloží uranu a zasouvají se ve správném poměru. A když ne, tak to bouchne. Srdce je kotel, který může řachnout. A v tu chvíli vznikne strašný nepořádek, který se musí uklidit. Strašná špína se vytvoří v lidském srdci, když se rozpadne víra a s ní zmizí i veškerá jistota, kterou víra hledá v Bohu. Plnost radosti, naděje, lásky je pryč a všude se rozleze zlé svědomí jako vše pohlcující nicota, jako zákeřná a ochromující mocnost. Úklid je nutný, životně důležitý. Proto autor Listu Židům mluví o očištěných srdcích (hrerantismenoi tas kardias). Doslova je to pokropení, skropení nebo obmytí, tedy očištění. Nejspíš to významně souvisí se starozákonní praxí kropení olejem nebo kropení oltáře, lidu smlouvy či šatu kněží krví obětovaných zvířat. Souvislost hledejme i s očišťováním toho, kdo přináší oběť za hřích. Srdce je také potřeba nějak očišťovat, pokropit, obmýt. Je ovšem otázkou od čeho a proč, čím a jak? A stojí o to vůbec někdo?

Myslím, že ano. Potřeba nějakého očištění (katarze) je společná celému lidstvu a všem náboženstvím i kulturám. Ale to samo o sobě ještě nestačí jako argument nebo důvod, abychom tomu měli věnovat pozornost. Když se však podíváme na to, od čeho má být srdce očištěno podle Listu Židům, začne to být mnohem napínavější. „Od zlého svědomí.“ Máte ho někdy? A co vlastně svědomí je? Nač máme tohle slovo a co znamená? K čemu je toto zařízení v hlavě?

Svědomí se řecky řekne „syneidésis“. Je to slovo zcela a výhradně pocházející z helénistického světa. Jeho původ je mimo- biblický, řecký, filosofický. Je zajímavé, že Starý zákon tohle slovo nezná. Což samozřejmě neznamená, že lidé staré smlouvy žili bez svědomí. Právě naopak, možná právě proto, že toto slovo nepoužívali, měli svědomí mnohem citlivější. Každý starozákonní příběh o pokání, každý sebemenší pocit viny a projev lítosti svědčí o tak silném a citlivém svědomí praotců, žalmistů, proroků, že to možná tímto slovem nejde ani vyjádřit.

V novozákonní době se už slovo svědomí vžilo i mimo helénistický svět. Jeho původní význam je zajímavý a závažný. Znamená spoluvědění, vědomí, uvědomění, mravní vědomí, uvědomování si toho, co je dobré, a co zlé. Svědomí je něco jako vnitřní hlas, který člověku před i po činu šeptá, jaká cesta života je falešná a jaká správná. A co je skutečná mravní autorita.

Chápu to tak, že svědomí je společné vědomí o tom, co životu nějak prospěje, nebo ho poškodí. Je to něco, na čem se všeobecně shodneme, ale ten názor nepotřebujeme zvenku, nýbrž prosazuje se uvnitř nás samotných a přitom funguje jako poněkud cizí součástka našeho vědomí. Cosi jako zpětná vazba a zároveň předvídání vlastní slabosti a náklonnosti ke zlu. Svědomí nefunguje jen zpětně, ale i dopředu, nemá časovou osu, rozprostírá se všudypřítomně, a proto je tak důležité. Je to nesnadné přesně popsat a je s tím spojeno mnoho dalších problémů a otázek.

Například: je svědomí vrozené, nebo máme alespoň částečnou genetickou dispozici k tomu mít svědomí? Anebo svědomí získáváme postupně výchovou a působením společnosti okolo nás na naše morální či duševní hodnoty? Lze svědomí potlačit, umlčet, otupit, úplně vytěsnit a ztratit? Mají svědomí násilníci, sérioví vrazi? Měl svědomí Caligula, Stalin, Hitler… má svědomí Putin? A jestli ne, tak proč? Vzniká a probouzí se svědomí naším uvažováním, přemýšlením, přejímáním etických kategorií, nebo svědomí probouzí a obživuje Bůh? Jde svědomí ruku v ruce s vírou? Vidíte, to je najednou hromada zásadních otázek. Netroufám si je zodpovědět.

Také by mě zajímalo, jestli zlé svědomí znamená mít pocit viny. A když vinu necítím, tak nemám vlastně špatné svědomí, mám svědomí čisté? Jenomže zřejmé a jisté je, že viníkem můžu být i bez pocitu viny. I když vinu necítím, mohl jsem něco zavinit. Zlé svědomí existuje i bez mého vědomí, není závisle na tom, co si myslí mé srdce, co si o nás myslí naše nejhlubší já a naše podvědomí. Na toto téma bylo už mnoho napsáno, Dostojevského Zločin a trest doporučuji. Je to však pro odvážné a vytrvalé čtenáře. Myslím, že téma svědomí a viny nikdo nedokázal zpracovat tak mistrně úsporně a výstižně jako Karel Čapek v povídce Zločin v chalupě. Znáte to někdo? Čapkova povídka začíná takto: „Obžalovaný Vondráčku Vojtěchu, předstupte před soud. Žaloba vás viní, že jste zavraždil svého tchána Františka Lebedu. Doznal jste, že jste ho třikrát uhodil sekerou do hlavy v úmyslu zabít ho. Cítíte se vinen? Ne! Zabil jste ho? Jo. Třemi ranami sekyrou? Jo. Takže se cítíte vinen? Ne!

A svědomí, svědomí vás netrápilo? – Mě trápilo, že ta pole nepatří k sobě.“ Nemůžu vám tu povídku číst celou, i když bych moc rád. Vondráček nevraždil kvůli chamtivosti, ale kvůli pocitu, že jeho tchán nevede hospodářství správně a nemyslí na budoucnost celé rodiny ani na její přítomnou nouzi. Celý proces s Vondráčkem je napínavý, ale vrcholná chvíle nastává před vynesením rozsudku, který nám Karel Čapek neprozradí, musíme si ho domyslet sami. Poslyšte závěrečnou neveřejnou řeč vrchního soudního rady: „Poslouchejte, pane kolego, ten člověk (Vondráček) se cítí tak v právu jako vy nebo já. Mně to připadá, jako bych měl soudit řezníka, že porazil krávu, nebo krtka, že dělá krtiny. Člověče, mně chvílemi bylo, že to vůbec není naše věc… Kdybychom měli soudit po nějakém božím zákonu, že bychom měli soudit ta dvě pole. Víte, co bych nejraději udělal? Nejraději bych vstal, smekl baret a řekl: Obžalovaný Vondráčku, ve jménu Božím, protože krev prolitá volá do nebe, oseješ ta dvě pole blínem, blínem a hložím a do smrti budeš mít před očima ten úhor nenávisti… Pane kolego, někdy by měl soudit Bůh… soudit ve jménu Božím, ale na to my jsme krátcí.“

Milí přátelé, zfilmovaná verze této povídky má ještě jednu mimořádně důležitou repliku: „Co může být těžší než odsoudit člověka k smrti? Snad jen takového člověka obhájit. Ale stejně vám řeknu, toto je vyložený případ. Jaképak řeči. Soud nesmí mít slitování. Slitování, to náleží jen Bohu. Nemyslíte?“

Ano, tak, tak, pane Čapku. Slitování náleží Bohu, protože Bůh je větší z obou stran našeho svědomí. Ze strany, kdy cítíme vinu. (1.J 3, 19) I ze strany, kdy žádnou vinu necítíme.(1.Kor 4, 1-5) Co je tedy možné povědět na závěr? Co znamená přistupovat k Bohu se srdcem očištěným od zlého svědomí? Asi tolik; nemít zlé svědomí neznamená, že nelžu, že jsem nic neukradl a nikoho jsem nezabil. Nestačí, když si do svědomí sáhnu sám. Je nutné, aby mi tam sáhl Bůh. Bez něj totiž svědomí nikdy čisté mít nebudu. A srdce očištěné od zlého svědomí? Řečtina a přesně podle ní Kralická bible to formuluje jasně. Majíce srdce očištěná… Je to v přechodníku (participium) pasivního perfekta, to gramaticky znamená, že je to Boží věc, on očišťuje, ne my. My se sami očistit nemůžeme, i kdybychom se kvůli tomu stavěli na hlavu, jsme v tom pasivní. Jak se chcete očistit? Pokřižováním, svěcenou vodou, výmluvami a sebeobhajobou? Kdepak! To je strašný omyl a nesmysl. Nechejme se očistit Bohem. Nechejme ho udělat to, co my nedokážeme. To je v postním čase to nejživější, nejcitlivější svědomí, které je skvělým darem a výborným prostředkem na cestě poznání ukřižovaného a vzkříšeného Krista. Amen.

Píseň: 166

Přímluvná modlitba: Se zatěžkaným svědomím, že nám většinou nejde o nic jiného než o vlastní prospěch, obracíme se, Bože, k tobě a přimlouváme se za každého, kdo je vězněm vlastní ješitnosti a pýchy. Zbavuj nás zahleděnosti do sebe. Prosvětluj život každému, kdo je obestřen temnotou závisti, hněvu a pomstychtivosti. Zbavuj nás i celý svět krátkozraké touhy po bohatnutí a nekonečné prosperitě. Nauč nás vidět chudobu druhých a otevřít vlastní kapsy a peněženky. Prosíme, Pane, aby všichni lidé, kteří pociťují těžkou vinu a trápí se svou neschopností bojovat s vlastní slabostí, potkali tvé odpuštění v Ježíšových slovech: jdi a nehřeš víc. Ty, Bože milosrdný, stavíš hráze zlu a lidské nenávisti a hlouposti. Postav hradby pokoje kolem všech trpících, ohrožených a ponižovaných.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Žid 4, 14-16 / 1. Kor 4, 1-5

Požehnání: „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“ (Nu 6, 24-26)

Píseň: Starý EZ 425

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bohoslužby pro Moravskou a Českou Třebovou na neděli 12. 2. 2023

Pozdrav: Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého milost, milosrdenství a pokoj budiž vám rozmnoženy a láska Kristova buď s námi se všemi.

Introit: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očist mě od mého hříchu!“ Žalm 51, 2-4

Píseň: EZ 51

Modlitba: Bože, jak nejistý je náš život v tomto pomíjitelném čase, ale ty do něj vkládáš tolik krásných a nesamozřejmých darů. A když se zachvějí základy našeho bytí, když se přes naše jistoty přežene zemětřesení, tornádo, vichr, tak hledáme odpověď na otázku, kde jsi? A myslíme si, že všechno svedeme na tebe. To je naše odpověď na mnohem závažnější otázku, kde jsme my?

Prosíme tě, Pane, odpovídej nám víc na to, na co se neptáme a ptát neumíme. A udělej z nás živou odpověď na otázky, které nám klade lidské utrpení. Obohať nás bohatstvím tvého slova a tvého Ducha, bohatstvím, které nám nikdo nemůže zabavit, zkonfiskovat, polepit exekuční páskou.

Bože, svrchovaný tvůrce nadějné budoucnosti, žijeme v nejistotách, proměň naši vratkost a nespolehlivost v užitečnou jistotu víry, která dovede sloužit potřebným bližním. Svou přítomností ozař toto shromáždění a všechny bohoslužby sester a bratří po celém světě. Amen.

První čtení z Písma: Žid 11, 1-10

Píseň: EZ 500

Kázání: Žid 10, 22b „… přistupujme před Boha … v plné jistotě víry…“ Milé sestry a bratři, navazujeme dnes potřetí na biblický text z listu Židům a na minulé kázání, ve kterém jsme obraceli svou pozornost na možnost člověka přistupovat k Bohu. Na to, jak se můžeme s Bohem setkávat. Byla řeč o srdci jako prostředku, kterým lidé mohou a mají přijít do Boží blízkosti a jaké to své srdce máme mít, aby cesta do svatyně - tedy před tvář Nejvyššího - byla co nejvíc bez překážek a závor. „Přistupujme před Boha s opravdovým srdcem.“ To předcházelo dnešnímu: „v plné jistotě víry.“ K hlubší představě, co je pravdivé srdce, jsme příkladem praotce Jákoba a krále Davida vstoupili do hlubin lidského nitra, které má v sobě mnoho protikladů, protipólů a někdy těžko vysvětlitelných rozporů.

Praotec Jákob i král David nebyli jen vzorní a dokonalí vyznavači Hospodinovi. Dělali chyby – a hrozné! Ale jejich srdce bylo pravdivé. Fakt jim o něco šlo, chtěli být s Bohem. Víra pro ně nebyla jen zvyk, cosi zvětralého, neživého, převzatého po předcích bez osobního zaujetí. Víra jim nebyla pouhou trapnou sváteční maškarádou, divadélkem před lidmi a před jakýmsi vymyšleným pánbíčkem. Bůh byl pro ně vším, byl tou nejzávažnější a nepřeslechnutelnou výzvou, cílem a úběžníkem, k němuž napřeli celý svůj život. K tomuto Bohu přistupovali pravdivým srdcem a inspirují tím i nás.

Druhý ze čtyř rozměrů tohoto přístupu před Boží tvář, který nám odhaluje list Židům, je: přistupovat „v plné jistotě víry“. Řecky se to řekne „en pléroforia pisteós“. Pléroforia je zajímavé substantivum už jenom tím, že je zřídkavé. Ještě se k němu dostaneme. Napřed se však musíme chviličku zaměřit na slovo víra. Co to vlastně je víra? Jak ji popsat? Jak ji výstižně a šikovně a přitom ne tak strašně složitě vyjádřit? Nejsem si jist, jestli to vůbec takhle jde. Bible, na to aby popsala víru, potřebuje celé příběhy dlouhých a nesmírně pestrých životů známých i méně známých postav. Začíná to Abrahamem, pokračuje jeho potomstvem lidu smlouvy a navazuje na to rozsáhlá tradice proroků, žalmistů, dějepisců. A navazují pak evangelisté, apoštolové a děti víry všech věků až do dnes.

Víru asi nedokážeme vtěsnat do stručné a lehce naučitelné definice, protože je spjata s životem a jen jako žitá událost, jako probíhající proces se víra uskutečňuje a projevuje. Jinak řečeno: je to děj, ne nauka. Víra je dar, ne vrozená dispozice. Je tajemství, ne samozřejmá vlastnost či vypěstovaný návyk. A z toho vycházejme, neboť víra je vycházení ze strnulých daností, z nadiktované osudovosti, ze zbabělé rezignace. Víra je abrahámovské vycházení z jistoty zabydlenosti do nejisté, avšak nádherné svobody otevřené budoucnosti.

A přece: i když víru nelze pojmově a věcně odvysvětlit, máme přímo v samotném listu Židům jedinečný pokus o shrnutí a sevření neuchopitelného tajemství víry do stručné formy, do jakési definice, formule, konstanty… Vím, že se tato slova nehodí, jsou neadekvátní, nevýstižná a přímo nehorázná. Když tak mi poraďte, jestli vás napadne nějaké vhodnější slovo. Ovšem jak chcete nazvat 1. verš 11. kapitoly dopisu, který teď spolu čteme, kde se říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ A v mnohem záhadnější, ale lepší překladové verzi Kralické Bible to zní: „Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.“ Aha, co to je? I největší teologové a odborníci novozákonní si tím lámou hlavu. Prý to není snadné přeložit a vyložit. Což je – dle mého názoru – dobře. Protože víru nemá jít lehce a rychle vyložit. Jak chcete vysvětlit lásku, jak chcete pojmově uchopit naději, jak vzít do slov a představ neviditelno? To nejde a nemá to jít. Kdyby to bylo možné, ztratili bychom to nejkouzelnější z života.

A proto zůstaňme ve sféře nedefinovatelného. Víra je podstata věcí nadějných. To můžeme přelouskat například tak, že ke všemu, co považujeme za nejlepší, co nám otevírá budoucnost a očekáváme to s obrovským napětím touhy, chceme se toho co nejvíc dočkat, to je výsledkem důvěry, že se to tak může stát. Podstatou, nejvlastnějším obsahem věcí, na které se těšíme, je vlastně to očekávání, ona víra, že by to být mohlo.

Ale to ještě není všechno. V tom vyznání listu Židům, co je víra, je ještě slovo „neviditelné“. A to už je úplný šmodrchanec. Víra jest neviditelných věcí důvod. Přiznávám, že tomu nerozumím. Pochopím, že by neviditelné věci byly důvodem mé víry, ale naopak? Aby moje víra zdůvodňovala to, co je neviditelné? No, je to fakt divné. Ale asi to tak skutečně je, že mi moje víra zdůvodňuje to, co není vidět, opírám se o svou víru, abych vyhlížel věci budoucí a neuvěřitelné. Tedy, abych bral vážně to, co se brát vážně nemůže, protože to nejde dokázat, protože to není vidět.

Řekli byste si, že tohle je blbost, že je to demagogie, nebo manipulace vymývající mozek. Ano, tohle nebezpečí víry zvrtlé do pověry zde skutečně je. A právě proto zásadně záleží na tom, k čemu se vlastně víra upíná, k čemu se obrací a vztahuje. Jestli je to Bůh, nebo něco za boha se vydávajícího? A s tím se každý z nás musí popasovat pravdivým srdcem a v plné jistotě víry. To nám doporučuje epištola Židům.

Jenomže tady jsme zpět u toho svrchu zmíněného slovíčka „v plné jistotě“. Pléroforia. Dá se přeložit jako: plné přesvědčení, jistota, naplnění a zjednání přesvědčení, plné ujištění. A tohle mi nějak všechno připadá nejzapletenější. Víra jako nevidění neexistujícího opřená o podstatu naděje sama ze sebe a k tomu očekávání budoucna, které si sama zdůvodní. Pardon. A ještě k tomu přidat tak holý nesmysl jako „pléroforia pisteós“ plnou jistotu víry. Nezlobte se. To je moc! K neuvěřitelnému připojit plnou jistotu. Tak na to nemám. Mnohem srozumitelnější a bližší je mi evangelijní: Pane, věřím, spomoz mé nedověře.

Ale o to asi jde. Člověk nemusí věřit sám sobě, nemusí mít jakousi vnucenou stoprocentní jistotu spasení, ale může věřit mimo sebe, může spolehnout na víru, která se nezakládá sama v sobě, ale opírá se o Krista, o Ježíše, který obětoval sebe (prolil svou krev, obětoval své tělo, dal sebe k ukřižování), aby vírou abrahámovskou mohl člověk vyjít z pochybných jistot do svobody nejistoty, nevěda, kam jde, a přece v plné jistotě víry, že právě tudy to má smysl. Tudy se skutečně přichází k Bohu.

Píseň: EZ 158

Přímluvná modlitba: Prosíme, Bože, za Turecko a všechny muslimy, kteří teď ztrácejí víru, za křesťany, kteří v modlitbách hledají tvou pomoc, za lidi bez vyznání, aby nepropadli zoufalství. Prosíme za zemřelé a jejich pozůstalé rodiny. Prosíme, aby utrpení přeživších nezmasakrovalo a nedemoralizovalo jejich národ, jejich zemi. Pane, posil solidaritu všech lidí na světě. Seber moc bezohledným vládcům a obdaruj svou ochranou celé stvoření před lidskou chamtivostí a bezohledností.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Žid 6, 9-12

Požehnání: Ten pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh i Otec náš, kterýž zamiloval nás a dal potěšení věčné a naději dobrou z milosti, potěšujž srdcí vašich a utvrdiž vás v každém slovu i skutku dobrém. Amen.

Píseň: EZ 448 (534)

 

Bohoslužby pro Českou Třebovou na neděli 22. 1. 2023 (s VP) a Moravskou Třebovou 5. 2. 2023

Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil… podle vůle našeho Boha a Otce. Jemu buď sláva na věky věků. (Ga 1, 3-5)

Introit: „Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal… Kdybych se upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel. Bůh však slyšel, mé modlitbě věnoval pozornost. Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel.“ (Ž 66, 16. 18-20)

Píseň: EZ 586

Modlitba: Milující Bože, který jsi nás stvořil, děkujeme ti za dnešní setkání, za společnou chvíli a otevřený přístup k tobě a do společenství lidí. Každý nějak prožíváme bohoslužby, každý o nich různě přemýšlíme. Ty víš, jak na tom jsme. Co je nám blízké, co cizí, co nás těší a co štve. Které písně zpíváme rádi, a mluví k nám, které naopak nejdou ze srdce. Znáš všechno naše myšlení i modlitby, kdy slova jen přeříkáváme, ale myšlenky se nám rozbíhají a letí za něčím úplně jiným. Posloucháme biblická čtení a vyhovuje nám, když nám potvrzují naše názory. Volání k pokání a sebereflexi nasloucháme s nechutí, někdy s odporem. V ohláškách slyšíme, co všechno se ve sboru děje, ale někdy nás to neláká, raději bychom u toho nebyli a baví nás jiné aktivity. Přijímáme požehnání a poslání do našich dnů, ale ve všedním každodenním životě si na to ani nevzpomeneme. Naše srdce je zavřené, otevři ho, Pane. Mysl máme zatemnělou, ozařuj ji, svědomí otupené, probouzej ho. Naše svoboda je často zotročena, víra ustrašená, naděje hasnoucí, láska vystydlá. Prosíme, Bože, proměňuj nás svým Duchem. Amen.

První čtení z Písma: 1. Pt 3, 18-22

Píseň: Svítá 278 (D 675, NEZ 585)

Kázání: Židům 10, 22a „I poznají pronárody, že já jsem Hospodin…“ (Ez 36, 23) Zaslechli jsme minule při bohoslužbách. Pamatujete? Bůh se nám chce dát poznat. Jistě, máme s tím potíže, veliké problémy. Hodně věcí, zkušeností a zážitků nám komplikuje možnost poznání Boží přítomnosti v našich životech. Není snadné uvidět a s jistotou potvrdit, že se něco v našich příbězích děje z Boží vůle. Možná to máte jako já? Nevím až moc často, co je vůle Boží, plácám se v nejistotách a pochybnostech. Nevím si rady s minulostí, trnu hrůzou nad tím, co jsem zpackal a nenávratně promarnil. O budoucnosti nevím vlastně vůbec nic. Ale hlas Autora mého a tvého života, hlas Stvořitele chci zaslechnout. Proto se spolu obracíme k Bohu, proto se modlíme, proto čteme svědectví lidí zapsané v Bibli.

Ten, kdo napsal dopis nazvaný „Židům“, nás ujišťuje stejně jako prorok Ezechiel, že Bůh nechce zůstat za neprůhlednou záclonou, na jevišti zakrytém zataženou oponou, kde člověk nemá co dělat, nesmí tam nakukovat a jen se děsí, co šíleného se tam odehrává. A teprve po smrti, když se jakási divná opona obřadní síně roztáhne a zase rychle zavře, v té temnotě, kterou byl celý život obklopen, člověk opuštěně zmizí. Ne! Žádná opona, žádná nadvláda neprůhledné temnoty. Pisatel listu Židům směle a radostně říká: „ přistupujme před Boha…“ Tohle je průzračné a svítivé ujištění, že k Bohu máme otevřený přístup, že se můžeš setkat s Bohem. Zažít to nejúžasnější, o čem ani snít nedokážeš.

Cesta k tomu je otevřená. Je nová a živá. A kudy vede, to nám pisatel listu Židům nezapomněl říct. Vede životem a smrtí Ježíše Krista. Je nová, protože to Ježíš udělal úplně jinak, než všichni, kdo o Bohu jen mluvili. Nabídl nám jiný a naprosto nový způsob života, nekonformní náboženství, alternativní existenci, neobvyklý a nečekaný vztah k Bohu. Udělal něco nového svou smrtí na kříži. Ale k „cestě nové“ patří i „cesta živá“! Novost Ježíšovy cesty by nebyla žádnou novinkou, kdyby končila jen smrtí na kříži. Jistě, bylo by to cosi neobyčejného, nesamozřejmého, ale vlastně by to patřilo do řádu naší lidské zkušenosti. Hodně dobra končí nezdarem, spousta hrdinství končí prohrou, mnohé naděje končí zklamáním. Ježíšův kříž by tomu mohl také nasvědčovat. Jenže zde se mluví o cestě „živé“! A to je zásadní přelom. Ta nová a kuriózní cesta lásky, cesta končící na popravišti popravištěm neskončila. Ježíš vstal z mrtvých, byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce, Boha Izraelských praotců a Boha všech lidí. Je živý Pán nad smrtí. A to je ta naprosto mimořádná, speciální, specifická cesta, kterou můžeš přistoupit k Bohu.

Jistě můžete hledat i jinde, najdou se i jiné cesty. Lidé je hledají a mnoho lidí a národů se po nich snaží jít poctivě a důsledně. Ale tato cesta, kterou otevřel Ježíš obětováním svého těla a své krve na golgotském kříži, má tyto výsady: smíš přistoupit k Bohu s „opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.“ Pokusme se nějak blíž prohlédnout a prozkoumat tyto čtyři možné životní přístupy před Boží tvář. Dnes se zvláště zaměříme na ten první: „s opravdovým srdcem.“

Milí přátelé, myslím, že by bylo nadbytečné zdlouhavě vysvětlovat, že když se v Bibli mluví o srdci, tak se tím nemyslí tělesný orgán v hrudi člověka, zvláštní a nepostradatelný sval, který žene potrubím krevního řečiště okysličenou tělní tekutinu, krev, která, když teče někam jinam než má, tak spolu s ní vytéká a mizí i život. Pěkně to vystihl farář Sváťa Karásek, když řekl, že srdce je obrazné označení vnitřní spony člověka, je to centrum osobnosti, nejvlastnější jádro naší bytosti. Dodávám jen: že tak jak životní a tělesné funkce potřebují nějaký centrální pohon, tak náš celkový život potřebuje jakýsi pomyslný reaktor, v němž se odehrává to nejpodstatnější prožívání a rozhodování. A tento vnitřní reaktor nazývá Bible srdcem. A toto srdce může a má přistupovat k Bohu opravdově.

Nechci se dohadovat o slovíčka nebo správnost překladu řeckých termínů. To se asi do kázání úplně nehodí. Rád bych jen upozornil na něco, o čem bychom mohli mít drobné pochybnosti. Ono se totiž řecké „alétchinés kardias“ může přeložit jako srdce „spolehlivé, pravé, skutečné, odpovídající pravdě, a hlavně pravdivé“! Mezi pravdivým a opravdovým může být sice jemný, ale důležitý rozdíl. Aby to bylo zřetelnější, tak to trochu vyostřím. Opravdově se dá třeba přisluhovat totalitnímu režimu jako takový opravdový, oddaný a upřímný estébáček nebo pomocníček VB. Opravdově můžete zastávat názor, že církevní tajemníci nebyli až tak zlí, jak to mnozí tvrdí, že mezi nimi vlastně byli i hodní lidé, i když je to tak obrovský protimluv, jako říkat, že kobra je přítulná a kyanid lahodný… Opravdově sloužili příslušníci SS svému fírerovi. Opravdově se můžeme každý o něco snažit, a přitom to naše úsilí bude totální omyl. Myslím, že se nám to stává všem a že tomu rozumíte, co chci říct.

Proto srdce pravdivé je něco úplně jiného; jednání a myšlení odpovídající pravdě. A to je obrovský zápas, ne jen úřednická poslušnost nebo snaha či dokonce horlivost. Pravdivost je hluboký zápas, v němž si člověk právě bytostně, až bolestivě uvědomuje tu strašnou možnost, že se mílí, že to, co dělá, jde špatným směrem. Řekněme, že je to otevřená demaskující sebereflexe bez pokusu cokoli si o sobě namlouvat, přikrášlit, omluvit, zamlčet, utajit, nepřiznat, vykreslit v lepších barvách.

Přistoupit k Bohu s pravdivým srdcem znamená, že nejde jen o to, jak to vypadá zvenčí. Jde o to, jestli se mé srdce vztahuje k Pravdě, která je nade mnou. Ne jen k nějakému mému domnění o tom, co pokládám za pravdu. Pravda je sám Bůh. Přistoupit k němu pravdivým srdcem znamená přistoupit k němu srdcem celistvě orientovaným na něj. Neponechat si nic jen pro sebe, ukryté s úmyslem, aby do toho Bůh neviděl a nemluvil mi do toho. Srdce pravdivé chce s toužící otevřeností odevzdat všechno zlé, tíživé, pokřivené a přijímá milost odpuštění.

Aby vám to všechno nepřipadalo jen jako pěkná ale od skutečnosti velmi vzdálená teorie, pokusím se to přiblížit na příkladu či spíš dvou příkladech, které vychází ze starozákonní biografie. Určitě by se těch příkladů dalo najít mnohem víc, ale tyto dva mě napadly ihned. Jistě znáte postavu praotce Jákoba a krále Davida. Jsou to veliké vzory víry. Jejich příběhy jsou popsány mnohem podrobněji než příběhy jiných postav. Jákob je dědicem abrahámovského zaslíbení a praotcem všech 12 pokolení Izraele. Davidova vláda je nejslavnější etapou doby královské. On se stal jakýmsi prototypem mesiáše a z jeho rodu pochází Ježíš. A přitom ani Jákob ani David nebyli žádní svatouškové. Naopak. Jak je tedy možné, že největším příkladem víry je podvodník Jákob, který s matčinou pomocí obelhal otce a svého bratra připravil o prvorozenství i otcovské požehnání, a David, který se jako král stal úkladným vrahem a cizoložníkem? To má snad Pán Bůh větší sympatie k úskočným sičákům a bezcharakterním darebákům, než ke slušným, mravně bezúhonným poctivým lidem, kteří nemysleli nikdy nic špatně?

Přátelé, nechci a nesmím mluvit za Pána Boha. Ale jedna věc je zřejmá. Bible nám za příklad víry nedává andělsky dokonalé a morálně virtuózní lidi, ale obyčejné a chybující lidi s pravdivým srdcem. Jákob a David nikdy před Bohem nezatajovali své selhání a činili pokání, byli pravdiví. Zdá se, že Bohu je milejší porouchaný chybující člověk, který vyznává své viny, než sebespokojený slušňák… Proto k němu můžeme přicházet takoví, jací jsme, ale s pravdivým srdcem.

Píseň: Svítá 17 (NEZ 420)

Přímluvná modlitba: Bože, daruj nám trpělivost přijmout to, co změnit nemůžeme, odvahu změnit to, co změnit můžeme, moudrost abychom odlišili jedno od druhého.

Dej, Bože, všem lidem bdělé srdce, aby je od tebe nevzdalovala žádná nejistota a nečistá myšlenka.

Ušlechtilé srdce, které by nedeformoval žádný nedobrý úmysl.

Přímé srdce, které se nedá svést z dobré cesty dvojznačnými záměry.

Silné srdce, které nezlomí žádná nesnáz či ústrky.

Svobodné srdce, které nezotročí žádná nadvláda, manipulace, démonie nebo temná moc.

Srdce opravdové a očištěné od zlého svědomí.

Daruj, Bože, všem lidem obmytá těla tvou milostí, v nichž přebývá duch obnovený, který tě poznává. Horlivost, která po tobě touží a hledá tě. Moudrost, která se orientuje tvým slovem, cestu, která se ti líbí, vytrvalost, která na tebe s důvěrou čeká, víru, naději a lásku, která nás činí tvými služebníky a služebníky všech potřebných a bezmocných.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: 1. J 3, 18-24

Požehnání: Zj 1, 4-6 Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.

Píseň: EZ 411(NEZ 67)

Bohoslužby pro Moravskou a Českou Třebovou na neděli 8. 1. 2023

Pozdrav: Milost a pokoj od našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží, přítomnost a plnost Ducha svatého se všemi vámi.

Introit: „Pojďte, pohleďte na Boží skutky, tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň… Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro: zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil. Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho.“ (Ž 66, 5, 10-12)

Píseň: EZ 164 (není v novém zpěvníku)

Modlitba: Bože, děkujeme, že s námi lidmi vždycky znovu začínáš bez ohledu na kalendář, roční období či letopočet. Děkujeme, že na začátku všeho jako jisté východisko pro každý náš den, pro každou chvíli platí věrohodně a spolehlivě tvé milosrdenství a odpuštění, tvoje láska k člověku a všemu stvoření.

Ujišťuje nás o tom tvé slovo, každé bohoslužby, každá neděle. To, co se stalo v Kristově ukřižování a vzkříšení, týká se i každého z nás, je to naše vysvobození, naše spása, naše záchrana z každé beznaděje, ztracenosti, zoufalství a smrti. Je to nad naše chápání, ale vírou se tebe smíme držet, smíme se spolehnout, že když my nerozumíme tobě, Pane, ani sami sobě, ty nám rozumíš. Proto ti vzdáváme chválu a děkujeme ti. Skloň se do tohoto shromáždění a daruj nám vanutí svého svatého Ducha. Amen.

První čtení z Písma: Ezechiel 36, 22-38

Píseň: EZ 209 (nový zpěvník 625)

Kázání: Žid 10, 19-22a Jak může člověk poznat Boha? Je vůbec nějaká cesta, která vede až k Bohu, do jeho blízkosti? A jak si vůbec představit jeho bytí, blízkost, přítomnost; místo, kde přebývá? Odpovědět na toto odvěké lidské tázání se pokouší všechna světová náboženství, všechny duchovní a filozofické proudy, kolik jich jen známe. Dějiny náboženského myšlení jsou jedním velkým, nekonečným, neskutečně bohatým a napínavým svědectvím o člověkově touze proniknout do tajemství toho, co nás přesahuje, co je nad námi, co je transcendentní.

Způsoby, jak se člověk do tohoto tajemství snaží nahlédnout, jak chce stále poodhrnout oponu, poodhalit závoj, který zahaluje duchovní rozměr naší existence, jsou nesmírně rozmanité, rozdílné, protichůdné, vzájemně si odporující, a někdy dokonce vzájemně se vylučující. Pohybují se v kategoriích, které bychom mohli považovat za seriózní a vážné, přes mystické, ezoterické, až po bizarní, nebo dokonce šílené, zvrácené a zrůdné. Jen jako ilustraci tak velikého rozpětí si představte kultivovaná náboženství přírodních kmenů a národů s neuvěřitelně citlivou úctou k životu a stvoření na jedné straně a na druhé straně uprostřed celkem civilizovaného světa kulty s lidskými oběťmi či zvířecími hekatombami.

Zvláštní výjimku mezi všemi náboženskými systémy a filozofickými koncepty tvoří víra Izraele neboli židovské náboženství. Stručně řečeno (je-li to vůbec možné takto udělat) veškerá odlišnost hebrejského myšlení, představovaná Starým zákonem, odlišnost od všech ostatních náboženství spočívá v tom, že nám svědkové víry v Hospodina soustavně a důsledně dosvědčují, že cesta poznání Boha je možná. Tím se víra Izraele nijak neliší od jiných věr, v tom se shodují všechny duchovní směry. Ale ona zásadní odlišnost je v tom, že ta cesta je možná a přístupná nikoli ze strany člověka směrem k Bohu, ale od Boha směrem k člověku.

Tento základní princip (primární zásada) hlubokého pohledu do tajemství Božího bytí a poznání Hospodina je viditelně znázorněn ve Starém zákoně tím, že nebylo možné Boha zobrazovat zpodobením ničeho, co je na nebi, na zemi nebo pod zemí. Přísné zapovězení vytesávání či odlévání model (modelů) božstva souvisí právě úzce s nemožností, že by člověk sám svými silami, svým důvtipem a náboženskou iniciativou pronikl až k Bohu. Setkání s Bohem je možné a nesmírně důležité, nutné, potřebné. Ale dochází k němu z jiné strany. Izrael si to mimo jiné připomínal také tím, že nebylo možné libovolně vstupovat do svatyně Hospodinovy. Ona totiž představuje a přímo zdůrazňuje Boží svobodné přebývání, jeho ničím nemanipulovatelnou a nevynutitelnou přítomnost mezi lidmi.

Toto zcela jedinečné a odlišné myšlení Starého zákona, které se zásadním způsobem vymyká všem starověkým náboženským představám a kultům, je potom důkladně rozpracováno do nejrůznějších oblastí lidského života a do života izraelské pospolitosti včetně řádů obětních a obřadních v knihách Pentateuchu čili v knihách Mojžíšových. A na to navazuje obecná epištola Hebrejům, jinak řečeno list Židům. Proto bez detailnějšího pohledu do Starého zákona, bez bližší znalosti duchovního světa lidu staré smlouvy nám tato epištola může dělat jisté potíže a zůstane nám do značné míry nesrozumitelná.

To se zde konkrétně týká těchto slov: „Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se… odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha…“ Mluví se tu o obětování krve a těla, o vejití do svatyně, o zrušení opony, o tom, že máme velikého kněze. To je svět, to je oblast starozákonní bohoslužby, kterou si už těžko dovedeme představit. Izraelský kněz z kmene Levitů mohl vstoupit do Hospodinovy svatyně jen podle předem přesně stanovených regulí, aby bylo jasné, že to není člověk, kdo určuje pravidla a rozhoduje o tom, co a jak se bude dít, nýbrž že člověk tady stojí před Svatým, který je svrchovaně větší než jakýkoli náš pokus Boha vystihnout, spojit se s ním a přiblížit se mu. A epištola Židům nám sděluje tu neslýchanou a úžasnou skutečnost, že i nám je v Ježíši Kristu ona nepřístupná svatyně Boží přítomnosti přístupná. On Kristus nám otevřel přímou cestu k Bohu, před jeho tvář. Ta neodstranitelná opona oddělující Boha a člověka, Boha a lidi byla zrušena Ježíšovou smrtí na kříži, prolitím jeho krve, obětováním jeho těla. Máme svobodný přístup k Bohu. Nemusíme si to zasloužit, nějak se duchovně zdokonalovat nebo meditacemi a askezí dosahovat božských sfér. Bůh sám se nám v Ježíšově smrti a v jeho vzkříšení přiblížil a je s námi. Vánoce nám to přiblížily zvěstí o vtělení, inkarnaci Boha, zvěstí, že Bůh přijal v Kristu tělo člověkovo a je Immanuel.

To ovšem neznamená, že si teď s Bohem můžeme na rozdíl od starých Izraelců dělat, co chceme. Že by se v poměru Boha a člověka něco změnilo a pravidla si teď určujeme my lidé sami. Ne. Svatost Boží je stejná, nezaměnitelnost Stvořitele se stvořením stále platí, nezobrazitelnost a nemanipulovatelnost Boha je tak radikální jako ve staré smlouvě. Ježíš nám neotevřel cestu k libovůli, ke zbožštění člověka, k bohorovnosti. Naprosto ne. To se nezměnilo. Ale změna tu přece jen je: už za nás před Boha nepředstupuje žádný lidský kněžský prostředník. Tato role je přenesena na Ježíše Krista, a proto smíme všichni do svatyně před Boží tvář a do jeho blízkosti svobodně a přímo. Nikdo druhý se za tebe nemusí modlit, můžeš ty sám. Nikdo za tebe nemusí přinášet oběti, aby ti Pána Boha naklonil, aby ti bylo odpuštěno. Obětoval se jednou provždy a pro všechny Syn Boží Ježíš a odpuštění smíš přijmout bezprostředně od milujícího Boha. Nemusíš se obávat, že bez přímluv a orodování světců nebo kněží to nefunguje. Nemusíš ustrašeně, ustaraně spoléhat na četné lidské meziinstance. Do svatyně máš cestu volnou bez náboženských, církevních nebo teologických (věroučných) překážek. Tak velikého máme kněze v Pánu Ježíši Kristu. Tak velikou moc, účinnost a působnost má jeho oběť na kříži a jeho zmrtvýchvstání. Tak velký vliv má moc Ducha svatého, který v tobě probouzí víru, naději a lásku. Vstup tedy cestou novou a živou.

Píseň: EZ 196 (nový zpěvník 704)

Přímluvná modlitba: Pane, bylo ti líto, že jsme v temnotách, a proto jsi nás pozval k svému světlu. Prosíme za všechny lidi obklopené tmou zla, lidské nenávisti, hněvu, pomluv, škodolibosti.

Bylo ti líto, Pane, že bloudíme, proto jsi nás pozval na novou cestu lásky a naděje. Prosíme za ty, kdo nemohou najít dobrý směr k radosti, kdo nemohou dál a dochází jim síly, kdo ztrácí orientaci v životě.

Bylo ti líto, že nás svazuje lež a pleteme se v tom nejpodstatnějším, proto jsi nás pozval ke své pravdě. Prosíme za všechny, kterým ubližují pomluvy, koho ponižují polopravdy a znevažují nepravdivá obvinění.

Pane, bylo ti líto, že se lidé nenávidí a ubližují si, proto jsi nás zahrnul milosrdenstvím a slitováním. Prosíme za lidi, kteří musí žít ve studených a vyprahlých vztazích bez lásky bližních, sráženi lhostejností a pohrdáním.

Pane, u tebe je zdroj života, prosíme, ať lidé kolem nás mohou žít ve tvém světle, chodit po tvých cestách, poznávají tvoji pravdu a z tvého milosrdenství načerpají síly k službě bližním.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: Žid 10, 23-25

Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Židům 13, 20n)

Píseň: EZ 475 (není v novém zpěvníku)

 

 

Bohoslužby pro Českou Třebovou 31. 12. 2022 a pro Moravskou Třebovou na neděli 1. 1. 2023 (Biblický verš z nástěnného sborového kalendáře na prosinec 2022)

Pozdrav: Milost Pána našeho Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého buď s námi se všemi. Pokoj vám.

Introit: „Hlahol Bohu, celá země! Pějte žalmy k slávě jeho jména, jeho chválu šiřte chvalozpěvem. Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy! Pro tvoji nesmírnou moc se vtírají ve tvou přízeň i tví nepřátelé. Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy, ať zpívá žalmy tvému jménu.“ (Ž 66, 1-4)

Píseň: EZ 66

Modlitba: Bože, v Kristu ukřižovaném a vzkříšeném náš věrný nebeský Otče. Nepřicházíme dnes (na konci roku) – (na začátku nového roku) před tvou tvář jako hrdinové, sebejistí a spokojení sami se sebou, se svými výkony. Nejsou to všechno úspěchy a zdary, co jsme nasbírali za uplynulý rok. Mnohem spíš jsme před tebou jako kajícníci. Přiznáváme a vyznáváme své slabosti: jak se i se svou vírou plácáme a potácíme v nejistotách, nepokojích, ve strachu, hněvu, závisti, lakotě a škodolibosti. Jak to nedokážeme zvládnout, překonat, jen to zakrýváme. Všichni společně to hlasitě potvrzujeme vyznáním a prosbou: Pane, smiluj se.

Ale to, jaké to s námi je, že znovu a znovu selháváme, nám nemůže zakrýt, že v tobě je vysvobození a pomoc. Nemůže nás to zdeptat nebo otrávit, protože je zde čin tvé lásky: oběť Krista Ježíše, zachraňující moc jeho kříže a vzkříšení. Na to s důvěrou spoléháme a hlasitě to společně dotvrzujeme prosbou: Pane, smiluj se.

Tvé odpuštění, Kriste, nám ukazuje cestu ke smíření s Bohem a lidmi. Dej, ať je naše bohoslužebné setkání (na konci roku) – (na začátku roku) mocným znamením odpuštění, smíření a pokoje mezi všemi viníky. Vždyť mezi námi není rozdíl, všichni jsme hříšníci. A všichni jako viníci všem viníkům odpouštíme. Pro tvou milost, Kriste. O ni tě znovu společně prosíme: Pane, smiluj se. Skloň se k nám ve svém slovu, Duchu a darech. Amen.

První čtení z Písma: Ž 16

Píseň: EZ 554

Kázání: Žalm 16, 11 Milé sestry a bratři, na konci roku (na začátku nového roku) se k zamyšlení nabízí mnoho témat, ale především jedno velké: bilancování, ohlížení se zpět, hodnocení, co jsme dokázali, co jsme zvládli, jakých výsledků jsme dosáhli. Nebo opačně: co se nám nezdařilo, kde a v čem jsme selhali – což se nám formuluje mnohem obtížněji a neochotně. Toto téma mají v oblibě hlavně prezidenti a politici, různí tajemníci, předsedové, starostové a zastupitelé ve svých silvestrovských a novoročních projevech. Především tu první část, to připomínání svých zásluh a úspěchů. O neúspěších se zpravidla moc nemluví nebo se spíš retušují, omlouvají, svádějí na někoho jiného. Letos to budou s největší pravděpodobností asi Ukrajinci. Ti přece za všechno můžou. Jako obětní beránci jsou vhodní. Stěžovat si na dobyvačné, militantní, despoticky orientované Rusy už naši veřejnost omrzelo. Teď je tu jiný viník, uprchlíci… jak ubohé, zbabělé, primitivní.

To téma bilancování raději politikům přenecháme. Oni vlastně nemají moc na výběr a jejich roli jim vůbec nezávidím, netoužím po ní, mě by to hodnocení, srovnávání a vykazování úspěchů nebavilo. My v církvi to naštěstí na konci roku dělat nemusíme, ba nemáme. Na to jsou sborová výroční shromáždění, ale i při nich má mít bilancování stejně jaksi jiný záměr i obsah. Protože nám na prvním místě nejde a nemá jít o hodnocení kalendářního roku, jeho zdarů, úspěchů či nezdarů. Co se nám tedy jako Kristovým učedníkům na přelomu roku starého a nového nabízí k úvahám? Nazvat to slovem téma by bylo hodně málo, bylo by to chudé a naprosto nevýstižné zúžení této otázky. To, co se nám nabízí a přímo dává k dispozici, je mnohem víc než jen pouhé téma. Jde totiž o sám život, o jeho nejhlubší hlubiny, nejvyšší výšiny a jeho nejvlastnější smysl. Jde o to, proč tady jsme; odkud a kam směřujeme. Jde o naše bytí a nebytí, o to, co a proč žijeme a jak nebo k čemu (s čím) umíráme.

Jenže už jen tyto otázky, které jsou tu naznačeny, prozrazují, že je toho tolik, je to tak rozsáhlý okruh tázání a tak zásadně by pokusy odpovědět měly proměnit a ovlivnit náš život, že bychom to v těchto silvestrovských (novoročních) bohoslužbách nezvládli. Řekněme obrazně, že z toho obrovského existenciálního krajíce si zvládneme ukousnout jen jedno malé sousto chleba a z toho obrovského nevyčerpatelného kalicha života můžeme usrknout jen jeden jediný malý doušek vína.

Nebo bez lákavé obraznosti: můžeme se pokusit o uchopení onoho nám připomenutého a předloženého žalmu 16. A zase v něm se dotknout zvláště jednoho drobtu z celého pecnu a jedné kapičky z celé nádoby; tedy verše 11. (Povšimněte si, jak se to náramně hodí: poslední den v roce a poslední verš žalmu. „Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“)

Nevšimnout si však alespoň letmo celku žalmu, kontextu, souvislosti tohoto verše v rámci žalmu, to by bylo stejně chybné, jako kdybychom chtěli podle dnešního dne hodnotit celý (uplynulý) rok. Třeba v tom smyslu, že když nám dnes není dobře, špatně jsme spali, budila nás bolavá záda (nebo rachejtle a ohňostroje až do rána) nebo nám haproval tlak a blbnul žlučník po tolika svátečních gurmánských nástrahách, na které nejsme zvyklí; prostě proto, že nám dnes není dobře, tak celý uplynulý rok stal za pendrek.

Takto omezeně, zkresleně, chybně se nelze dívat ani na události minulého roku: ať už společenské, rodinné, osobní. A není možné se takovým zúženým pohledem dívat ani na samostatný poslední verš žalmu 16, který je také posledním veršem i v našem sborovém nástěnném kalendáři.

Podívejme se aspoň zběžně na celý žalm. Začíná jako prosba modlitebníka, který žádá Boží ochranu. „Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě.“ Žalmista vyhledává u Boha svou ochranu, protože v hloubi své duše a celou svou bytostí prožívá, že Bůh je jeho dobro, že nad Boha není. Toto své krédo, své vyznání adresuje svatým a vznešeným ve své zemi, které si oblíbil. Domnívám se, že tihle svatí a vznešení nepředstavují nějako elitu národa, výkvět společnosti, honoraci nebo vyšší vrstvu. Jsem přesvědčen, že čestnými tituly „svatí“ a „vznešení“ oslovuje žalmista své bratry a sestry, s nimiž slaví bohoslužby, modlí se s nimi a vzývá Hospodinovo jméno. A protože si je nadevšechno oblíbil, zamiloval si je, nazývá je honosnými jmény.

Je to podobné, jako když my v dopise oslovujeme ty, na kterých nám záleží: moji nejdražší, moji milovaní. Apoštol Pavel také své bratry a sestry oslovuje v epištolách: milovaní, svatí, Bohu milí, nebo individuálně synu. (Nebo apoštol Jan: děti.) Je v tom jistě kus něhy, úcty a síla lásky, ale je v tom především obrovský kus teologie. Stejně jako u žalmisty. Pro něj jsou skutečně svatí právě jeho souvěrci na rozdíl od božstev a model, k nimž se mnozí marně a mylně obracejí. „Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy. Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty.“ Nikoli modly a bůžkové a pohanští bohové, ale Hospodin je ten pravý podíl a kalich, Hospodin pevně drží žalmistův los, tedy životní úděl, běh života, životní příběh.

Nádhernými obrazy, navýsost básnickými příměry nám to žalmista znázorňuje a přibližuje, když zpívá o Boží ochraně, věrnosti, přízni a pomoci a když vyjadřuje svou radost z bezpečí, jež mu Bůh dává a dopřává (verše 6-10).

I tohle je nějak zásadní a příznačné pro víru, jejíž optikou – jejímž prizmatem – chceme hledět na události uplynulého roku a vyhlížet události budoucí, co přijde v novém roce. Náramnou, mimořádnou pomocí nám v tomto pohledu víry, v tomto zvláštním jedinečném pohledu víry může být onen poslední 11. verš: „Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“

Tak 1) Víra vidí, že život není jen souhra nahodilostí, nesouvisle se řadících za sebou bez smyslu, bez cíle. Víra vidí, že život je stezka, cesta, pouť, jejíž směr, cíl a smysl má kdosi ve své moci, a že nám tuto stezku dává poznat. Nejdeme do prázdna. I kdyby se nám naše vlastní stezka života jakkoli zamotávala, komplikovala a ztrácela, my na ní nejsme ztraceni, nejsme ponecháni napospas temným mocnostem chaosu, silám slepého osudu nebo neúprosným zákonitostem času, pomíjení, mizení. Ne! Stezku života nám dáváš, Hospodine, poznat. Nemusíme si ji sami vymyslet, vytvořit, zajistit. Je tu někdo, komu na nás tak záleží, že nám dává poznat, že ta stezka vede skrze Krista ke skvělému cíli.

2) Víra vidí jasně a zřetelně tento cíl. Žalmista jej vyjadřuje takto: „vrcholem radosti je být s tebou…“ Když jsem na začátku kázání mluvil o tom, co se nám nabízí a dává k úvahám na přelomu roku, naznačil jsem, že jde o ty nejzávažnější otázky bytí a nebytí, jde o sám život, celou naši existenci. A k tomu neodmyslitelně patří umírání a smrt. Jsme lidé -víc než všechno jiné- pomíjiví. A nic, naprosto nic nás této smrtelnosti nemůže zbavit. Jedinou nadějí uprostřed této smrtelnosti je právě toto: „vrcholem radosti je být s tebou…“ Vrcholem radosti, která nám v této časnosti na tomto světě stále uniká a k jejíž plnosti jen vyhlížíme, je být s tebou, být s Bohem. Toto bytí s Bohem ani smrt nezruší, společenství s Otcem skrze Syna ani naše smrt nepřemůže.

3) Proto můžeme zvolat s žalmistou: „ve tvé pravici je neskonalé blaho.“ Apoštol Pavel ve stejném úžasu i se stejnou jistotou víry dosvědčuje: „A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ (1. Kor 15, 54- 57)

„Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8, 38 nn) Amen.

Píseň: EZ 397

Služba stolu Kristova: modlitba, ustanovení, vysluhování, propuštění: Řím 14, 7nn

Oznámení

Přímluvná modlitba: Věrný Bože, děkujeme ti za uplynulý rok, za vše, čím jsi nás obdarovával a jak jsi vedl naše stezky. Děkujeme za naše milé blízké, za děti, rodiče, sourozence, příbuzné. Za naše přátele, sestry a bratry ve sboru. Co všechno jsme mohli prožít a čím jsme z tvé milosti prošli.

Prosíme, veď naši stezku života i dál v novém roce. Přímluvami se k tobě obracíme a prosíme: ochraňuj nás všechny, když na tebe zapomínáme. Když neposkytujeme ochranu svým bližním, ochraňuj je ty sám svou nekonečnou láskou. Vždyť nemají ani oni, ani my mocnější pomoc, než jakou nám dáváš v Kristu Ježíši.

Prosíme, ať si nikdo sám nepůsobí útrapy, ať nikdo z nás nikoho netrápí, neutlačuje, neomezuje, nezneužívá, neokrádá o čas, síly a dobré prostředky k životu. Ať si tak nepočínáme ani ve vztahu k mimolidským živočichům, k veškeré přírodě, k planetě i vesmíru.

Prosíme, dej zaradovat se srdcím smutných a nešťastných lidí, kterým se letos (loni) něco v životě zlomilo, nezdařilo, kdo se rozloučili s milovaným člověkem nebo se rozvedli či rozešli. Nenechej v podsvětí nikoho, kdo klesá v nemoci, závislostech a beznadějích. Naplň svět mírem, utiš nenávistný řev pýchy, násilí a brutality. Vyslyš nás, voláme-li jako Ježíšovi učedníci…

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: 1. Kor 15, 58

Požehnání: Pokoj Boží, který převyšuje každé naše lidské pomyšlení, ať chrání a hájí vaši mysl i vaše srdce v Kristu Ježíši. Amen.

Píseň: EZ 579

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bohoslužby pro Moravskou Třebovou a Horní Smržov 20. 11. a Českou Třebovou na neděli 27. 11. (první adventní).

Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který byl, který je a který přichází. Od Pána pánů a Krále králů Ježíše Krista, jeho Otce Boha a Ducha svatého.

Introit: „Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se, Pane, nevzdaluž se ode mne. Probudiž se a prociť k soudu mému, Bože můj a Pane můj, k obhájení pře mé. Suď mne podlé spravedlnosti své, Hospodine Bože můj, ať se neradují nade mnou.“ (Žalm 35, 22-24 KB)

Píseň: EZ 273

Modlitba: Zkoumáš nás a znáš nás, Hospodine, víš o nás, ať sedíme nebo vstáváme, zdálky je ti jasné, co chceme dělat.(Ž 139) A přece se k nám skláníš a přicházíš za námi. Tvůj advent, Pane, slavíme.

I my lidé ledacos zkoumáme, Bože, víme docela mnoho o molekulách, atomech i menších částicích tvého stvoření, ale sami sobě ani tobě nerozumíme. Věnujeme tolik úsilí k poznávání vesmíru, ale dát si sami svou existenci dohromady nedovedeme a tak mnoho jsme zapomněli na tebe. Duchovním věcem, opravdu duchovním, se věnujeme jen okrajově, zato všelijakým náboženským zbytečnostem dáváme pozornost přímo přehnanou. A pozornost k nuzným a potřebným nám uniká. Uniká nám láska ke tvým lidem.

Buď nám, Bože, tak milostiv, že navrátíš naše smysly, myšlení, srdce, celý život k tobě samému. V tobě je naše pravé zacílení a skutečná radost. V Ježíši Kristu jsi přišel za námi a v něm jsme našli cestu k tobě. Daruj nám svého Ducha, ať po této krásné a spasitelné cestě můžeme chodit každý den i v tomto novém čase adventu.

První čtení z Písma: L 18, 2-8 (případně celý Žalm 17.)

Píseň: EZ 376

Kázání: Advent je znervóznění, vzrušení, alarm. Jde v něm o veliký a hrozný den Hospodinův, o den jeho soudu a příchodu Kristova království s plnou slávou. Aby však byl náš adventní výhled kompletní, podívejme se na Hospodinovy soudy prostřednictvím Žalmu 17. 1-5 (v. 5. je na listopad 2022).

Milé sestry a bratři, když se volá o pomoc, záchranu, když člověk prosí o spravedlnost, jdou slova z lidské mysli a úst o překot. Moc přesné formulace v tom být nemusí a snad ani nemohou. Dovolávat se práva a spravedlnosti to je strašná bitva, hluboký duchovní i duševní zápas. Buď slova chrlíme bez dlouhého rozvažování, nebo je naprosté ticho. Na promyšlení soudních sporů je potřeba čas. A ten leckdy není. Což je nám známo z Ježíšova soudního procesu před pilátem. V jednu chvíli Ježíš mlčí, vzdává se sebeobhajoby. Jako by vše předal soudu jinému. Protože u lidské spravedlnosti není pro něj šance. (J 19, 9)

Žalmista volá: „Od tváři tvé vyjdiž soud můj…“ (Ty sám vynes nade mnou rozsudek.) To je obrácení se jiným směrem, k úplně jiné správě všech věcí, k jinému soudu a jiné spravedlnosti.

I když žalmista zmiňuje vlastní nevinu a zdá se, že je ochoten vsadit na ni všechno, a rovnou řekne Bohu: nakloň uši k modlitbě mé, kteráž jest beze vší rtů ošemetnosti, tzn. vyslovena bezelstnými rty (Jeruzalémská bible má: na mých rtech není klamu), není to chlouba. Žalmista se nevytahuje ani před Bohem ani před lidmi ani před sebou samým. Když tento modlitebník, vyznavač Hospodinův, řekne: ty sám vynes nade mnou rozsudek, tak nám to dnes skutečně může znít jako vychloubání vlastní bezúhonností, pyšné dožadování se na Bohu svého práva, jako nepatřičná, nemístná sebejistota. A třeba si hned vzpomeneme na Ježíšovo podobenství o farizeu a celníkovy, v němž s chirurgickou přesností odkryje sebestřednou náboženskou pýchu farizeovu, který se Bohu jako páv předvádí svými spravedlivými skutky. V tom podobenství jde skutečně o kritiku. Ale teď taková kritika není namístě. Zde jde o něco úplně jiného. Pozice žalmistova je poněkud odlišná od situace naší. My totiž na rozdíl od žalmisty o soud Boží nebo i lidský zpravidla nežádáme, nedožadujeme se soudní pře. Soudů se většinou obáváme, nebo se jim pokoušíme jakkoli vyhnout a uniknout, natož soudu Božímu. Proto tady musí jít o radikálně jiný postoj k soudu.

Soud je pro žalmistu příležitostí k záchraně, nadějí. Boží soud na rozdíl od každého jiného vnímá jako dobrou událost, jako dosažení spravedlnosti a důvod k radosti. Starozákonní člověk po Božím soudu touží, protože pravdivého a spravedlivého soudu lidského se jaksi dočkat nemůže.

Možná právě v tomto bodě máme podobnou zkušenost s právními řády, soudním zřízením a pozemskou spravedlností, jedním slovem justicí. Těžko se i dnes něčeho dovolat. A právě z takové situace volá k Bohu žalmista, modlitebník, který zápasí o své právo. Není-li dovolání u lidí, obrací se k Bohu. Za touto vlastně velice odvážnou prosbou je zkušenost mnoha bezvýznamných, pohrdaných lidí všude na světě. Téměř všude a vždycky měl malý člověk veliké potíže, chtěl-li, aby se jeho pří zabýval soud. (C. S. Lewis, Úvahy nad žalmy.) Vždycky bylo a nejspíš i bude potřeba uplácet soudy, kupovat si drahé advokáty, dělat úlitby zkorumpovanému systému, aby se člověk dovolal práva.

Proto se žalmista neobává soudu Božího, důvěřuje mu, touží po něm. Protože Boha není třeba podplácet – a hlavně to vůbec nejde. „Ty sám vynes nade mnou rozsudek, tvoje oči vidí, kde je právo.“ Přátelé, nemyslím si, že to, kde je právo, oči našich justičních zaměstnanců nevidí. Oni nejsou ani (blbí) hloupí ani slepí. Oni se tak jen tváří a (blbce) hlupáky a slepce chtějí dělat z nás…

Kdo však čte pozorně žalmy a vůbec celou Bibli, tomu postupně víc a víc začíná docházet, že když si nechává Hospodinem zkoumat srdce, nechá nad sebou dozírat Boha v noci (i ve dne) a tříbit život, tak Bohu skutečně nic, absolutně nic neunikne. Nic. Ani zamlčená slova, skrývané myšlenky a názory, ale ani žádné trápení a snášené příkoří. Ten pochopí, že spravedlnost a právo, pravda a čest nebo opravdové přátelství jsou tak podstatné rozměry života, že bez nich je nemožné šťastné bytí a fungující společnost.

Ve 4. verši to žalmista uchopí takovou souhrnnou formulací: Pokud jde o lidské činy… (Z strany pak skutků lidských…) Je to tak, můžeme mít skvěle napsané zákoníky, promakaný právní systém a fungující složky jak ochrany práva, tak represivní složky vymáhající potrestání viníků. Ale na čem nejvíc záleží a bude záležet a vždycky to zviditelní, jak na tom jako společnost jsme, to je lidské jednání, to jsou mezilidské vztahy (na nejzákladnější úrovni v rodině, v manželství, v práci, v církvi, zemi, národě…)

Slavné a velké kultury měly dost složitě vypracované právní systémy. Chammurapiho zákoník (babylonský právní kodex 1800 nebo 1686 př. n. l.) proslul svou krutostí (například neuvěřitelný trest smrti za polní pich). Zákon Médů a Peršanů (Daniel 6, 1-29) zase svou nezrušitelností a radikálním prosazením. Antické právní systémy a zákony Římanů se chtěly přiblížit ideálu spravedlnosti, ale zůstalo po nich jen zvětralé dědictví. Všechny ústavy, doktríny a haldy paragrafů jen vzdáleně odrážejí či naznačují zákon lásky, který Bůh oznámil lidem deseti slovy (Dekalog - Desatero) o tom, co nemusíš dělat, když se vydáš jeho cestou podle jeho směrovek, a co můžeš žít jako nezotročený, svobodný v moci jeho lásky. Protože láska je to nejvyšší a nejdokonalejší uskutečnění všech druhořadých a podřízených zákonů a ustanovení. Láska je dokonce to, co stoupá nad spravedlnost, přesněji řečeno nad lidskou spravedlnost. Neboť Hospodinova láska je přesně ten soud, po kterém touží žalmista.

A protože si je žalmista vědom té nadřazenosti Boží lásky nad lidskou spravedlností (i kdyby člověk byl kdovíjak bezúhonný), protože žalmista ví, že svou poctivostí a bezelstností nikdy nedostojí nároku Boží svatosti, tak zvolá: „Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé. (KB)“ „Drž mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly. (ČEP)“

To je nejvyšší vrchol všeho, co můžeme před Bohem povědět. Doznat, že beze stop, které před námi někdo vyšlape, se neobejdeme. Toto je takový pěkný horolezecký a vysokohorský obraz; když jdete v hlubokém propadavém sněhu, nebo v těžkém terénu, že expedice nebo skupina alpinistů šlape postupně do stop těch, kdo jdou před nimi. A rozdělují si tak síly. Naše síly šetří stopy, které před námi vyšlapal Ježíš (1. Pt 2, 21).

Hospodin vyšlapal z Egypta cestu pouští lidu, který chtěl za svůj. A od té doby šlépěje jeho cestu nám ukazují. Drž mé kroky ve svých stopách. Aby se neuchylovaly nohy mé. Uchylování – klouzání nohou, tak to je na horách, ledovcích, kamenech opravdu cosi hrozně nepříjemného, nebezpečného. Je potřeba tomu předcházet. A není to záležitost dobré obuvi, skutečně nošené na nohou, nebo symbolicky, ve které šlapeme cestami svých životů. Například vychozené papuče církevních a sborových funkcí, profesionálních a společenských rolí, vyšlapané polobotky farářského řemesla s talárem a slušným oblekem. Nejde o prošlápnuté pevné boty politických lídrů a byznysmenů. Tady jde o to nejlepší obutí. Totiž o modlitbu, kterou žalm 17. začíná, kterou celý žalm v nejhlubším slova smyslu je. Vyslyš, Hospodine… Když budeme volat a on nás vyslyší, pak žádná bota obutá do pohotové služby evangelia pokoje neuklouzne. A kdyby přece jen ano. Což se v životě stát může. Tak to není prohra, katastrofa, konec. Neboť ono jde ještě o něco víc, než o naše správné a přesné kráčení ve vyšlapaných stopách, ale o to, že nám kráčí někdo naproti, o jeho advent jde a o jeho slávu. Soli Deo gloria.

Píseň: EZ 158

Přímluvná modlitba: Tvoje moc a sláva, Hospodine, je svrchovaná a dokonalá. My nejsme dokonalí. A ty nás ujišťuješ, že ani být nemusíme. Protože víc než naše dokonalost je poslušnost víry a pokora před tvou tváří. Pane, vládneš všude a nade vším. Zhoj bolesti všech lidí, aby na cestu následování Krista mohli nastoupit a našli tak svůj vlastní dobrý směr života.

Bezmocným a bezbranným jsi nakloněn už od stvoření věků. Prosíme, tam kde chybí naše láska, buď silou proti bezohlednosti a sobectví. Tam kde chybí naše odvaha, buď, Bože, nad veškerou nadvládou sil zla. Buď Pánem i nad našimi slabostmi a strachy.

Modlitba Páně: Otče náš…Amen

Poslání: 1. Pt 4, 7-10

Požehnání: Požehnání milosrdného Boha Otce i Syna i Ducha svatého buď s vámi.

Píseň: EZ 259

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bohoslužby pro Českou Třebovou na neděli Díkčinění 23. 10. a Moravskou Třebovou 6. 11.2022 (Žalm 138,1 – verš na říjen)

Pozdrav: Pokoj vám a milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a plnost Ducha svatého.

Introit: „A ač vyvýšený jest Hospodin, však že na poníženého patří a vysokomyslného zdaleka zná.Bych pak chodil uprostřed ssoužení, obživíš mne.“ (Ž 138, 6-7b)

Píseň: EZ 442

Modlitba: Bože, Pane náš, děkujeme ti, že jsi stvořil svět. A my se na něj můžeme dívat, žít v něm, přijímat jej z tvé laskavé ruky jako dobré místo a vzácný dar.

Díky vzdáváme za dar života, za vše, jak život chráníš, za radost, za slunce, za každý nový den, do kterého se smíme probouzet. Děkujeme za každý nádech, za chléb náš vezdejší.

Znáš, Bože, naše stýskání, strachy, že nebudeme mít dost. Žijeme v dostatku, ale často chceme ještě víc. A náš blahobyt nám pak připadá jako nedostatek. Naše obavy jsou často bez hranic.

Prosíme, abys nás z tohoto strachu vysvobodil. Ať se umíme v pokoře a skromnosti radovat ze všeho, čím nás sytíš na těle i na duši. Vysvoboď nás z našich hříchů a uvolni nás z pout viny pro vztah lásky s tebou, pro důvěru k tobě. Ať to, co nás určuje, jsi ty, ne naše plné břicho.

Ježíši Kriste, ty ses pro nás lidského života vzdal. Přinesls ho jako oběť k našemu vykoupení. Přišel jsi z lásky k tomuto světu, z lásky k nám. Daruj nám, prosíme, ten vzácný dar, abychom ve spěchu a hluku našeho žití zaslechli tvůj hlas a odvážili se jít s důvěrou za ním. Amen

První čtení z Písma: Žalm 138 ČEP

Píseň: EZ 500

Kázání: Žalm 138 KB „Oslavovati tě budu, Pane, celým srdcem svým, a před mocnými žalmy tobě zpívati.“ (To je verš na říjen ze sborového kalendáře.) Oslavu a oslavy známe a máme rozmanité. Třeba rodinné (před pár dny oslavila narozeniny moje maminka ve stejný den jako můj nejmladší syn.) Vedle soukromých oslav, jako jsou svatby či narozeniny, jsou i společenské, státní, zase populární státnické, sekulární i nemálo náboženské halloweenské a novoroční. Zvláště ty oslavy za tzv. komunismu byly honosné, okázalé, pompézní. A přitom strašně trapné (alegorické prvomájové vozy vzbuzovaly ve mně už v dětství pocity nevkusu a ohavnosti i strachu). Na důstojnosti a eleganci veřejných oslav velice záleží. Nejde jen o nějaký laciný a povrchní estetismus, jde o přiměřenost k tomu, co je obsahem oslav, co se oslavuje. Třeba různá výročí: Mistra Jana Husa, J. A. Komenského, T. G. Masaryka, Jana Palacha atd. atd. To opravdu musí mít jakousi úroveň. Nelze to degradovat nějakou povinnou kolotočářskou nebo pivní estrádou s debilním ohňostrojem a rachejtlemi za statisíce…

Ovšem úplně jiného druhu je oslava, o které vypovídá Žalm 138 hned v první větě: oslava Hospodina. Co je to vlastně oslava, oslavování? Nějaký dík a chvála, pochvala za něco dobře splněného? Jenom slavnostní přípitek, fanfáry, demonstrace síly vojenských přehlídek, prapory nebo zdravice, proslovy, vyjmenovávání chrabrých hrdinů a vypočítávání statečných činů? Hm, slávy tohoto typu jsou lidské dějiny plné. Náš svět si na zviditelňující oslavy od pradávna potrpí. Průvody císařů, vojevůdců a vladařů po vítězných bitvách, při kterých oslepení poražení i jinak ponížení či zmrzačení zajatci byli vlečeni v průvodu v okovech na znamení triumfu, to nám dějepisci rádi zaznamenávají. Jsou přece za to také oslavováni.

Ale co je to oslava Hospodina?

Navzdory tomu, kde a jak se kdysi zpíval a v dějinách vykládal tento pozoruhodný žalm, bude všem a vždycky pokládat velikou otázku: co je oslava, jak a kde se děje oslava Boha? Co umožňuje, co působí tuto zvláštnost života, že člověk strnule nehledí (nečumí) jen sám do sebe? Co otevře náš rozhled, abychom se neohlíželi jen po věcech kolem sebe, svém zisku a nesrovnávali se jen s druhými lidmi, ale přijali mimořádné a nekompromisní měřítko; nekompromisně milosrdné, odpouštějící, laskavé, láskyplné, spravedlivé a věrné poměření vlastního života a života obecně tím, že je někdo nad námi? Je to způsobeno tím, že zahlédneme mimo sebe a nad sebou neuchopitelnost větší a vyšší, než si dovedeme představit i uvědomovat, zakusíme slávu tak silně převyšující každou slávu pozemskou a lidskou, že se odvážíme v údivu ji vpustit do svého života i veškeré reality a začneme tuto nejsvrchovanější slávu oslavovat?

Přiznávám, milé sestry a bratři, že se teď s vámi pouštím do nepřístupného prostoru a pokouším se uchopit neuchopitelné, odhalit tajemství neodhalitelné. Ale právě jen tímto směrem můžeme dojít k osvobození z otroctví kultu lidské slávy a můžeme vykročit do svobody, která oslavuje a zvedá nad každou jinou slávu i mocnost slávu Boží.

Co myslíte, milé sestry a bratři, patří tento pohled a postoj do našeho světa, kde se už nezdraví, neděkuje, minimálně se lidé zajímají o trable a těžkosti druhých nebo o jejich obecné blaho? Kde velké prosperující společnosti nám všem diktují, jak máme žít, co musíme zaplatit, co si máme myslet. Platí v tomto světě ještě něco postoj vděčnosti za stromy, listí, trávu, brouky i jiný hmyz, ptáky, savce, plazy i lidi?

Můžeme ještě děkovat za mouchy a děti, které je odhánějí, za houby v lese i parazity, které si doneseme domů. Co takhle poděkovat za šlápnutí do psího exkrementu a myslet přitom na to, že starší pán či starší dáma už se neshýbnou a neuklidí po mazlíčkovi to, nač nám ještě síla zbývá, jen je nám to jaksi nechutné.

Oslavování Hospodina se neomezuje jen na děkování za potraviny, děkování za prosperitu, bankovní konta a chlebodárce či spíš chlebožrouty u moci – u koryta… Světu prospějeme jen tím, že si ho začneme doopravdy vážit. Jen se však tomu stejnému světu a jeho mocným nesmíme klanět. Nesložit tuto nejdůležitější a nejzákladnější poklonu jinak, jinde a někomu jinému než Hospodinu.

Proto tak zásadním způsobem v našem žalmu a jeho první větě zdůrazní žalmista jednu věc: že oslaví Boha před mocnými celým srdcem. Před mocnými. Jak aktuální je oslava Boha před mocnými, kteří si dnes dělají nárok nejen na lidskou práci, konta a volný čas, ale rovnou na celý prostor života, bydlení, zdraví, svaly, síly, myšlení a svědomí. Dávat lidem do rukou zbraně a přikazovat: střílejte po sobě navzájem za nás, co to je? To je svatokrádež svobody svědomí i vyznání. To je démonická a ďábelská bohorovnost, která zakazuje, kde se má a může oslavovat z celého srdce sláva Boží.

Kam patří a na kterém místě smí být vyhlašována sláva Hospodinova? Jen někde, kam to mocní a bohorovní a sebe zbožšťující panovníci dovolí? Možná by chtěl někdo i dnes zavřít a izolovat Boží slávu jen do chrámu, kostela, modlitebny, kapličky. Tam že jedině patří, jinde se ozývat nemá, nemůže a nesmí. Protože jinde je to území mocných, teritorium nenáležející Hospodinu. Veřejný prostor si smí nárokovat jen necírkevní nenáboženské aktivity.

Ale žalmistovo: „celým srdcem“ ukazuje ještě jiným směrem. Celé srdce není jen osobní upřímnost a zbožnost individuálního života, ale celistvost lidského bytí. Oslava Hospodina to je nejen nadšené haleluja, ale úplně jiný pohled na celý svět, lidskou existenci v něm. Je to jiný přístup k životu před tím, který je hoden slávy a radostné bázně. Celým srdcem nemůžu oslavovat Boha a zpívat mu žalmy, když nebudu respektovat jeho vůli, přikázání lásky k bližnímu, když nebudu plně žít z jeho milosti a pravdy a spravedlnosti, z jeho ospravedlnění.

Oslava Hospodina – to jsou černošské protestsongy a gospely staré i novější Ameriky, oslavou je vzdorný trojhlas Petera, Paula a Mary, u nás prorocké písně Karla Kryla, Sváti Karáska, něco z Roberta Křesťana, starší tvorba Jarka Nohavici, Spirituál kvintetu. Ještě dlouho bych jmenoval.

Toto je však venek, vnějšek oslavy celých srdcí. Ovšem venek má i svůj vnitřek srdce. A to je často hluboký zápas, nesení utrpení, pronásledování a následování Krista ukřižovaného. Všichni mučedníci, exulanti, vyhnanci, emigranti často nevědomky a docela civilně oslavují to, co není zařízeno světovými řády, nýbrž něčím, co je přesahuje a kdosi s nejvyšší autoritou slávy tuto svobodu garantuje. Boží sláva je jiná než sláva faraonů, bůžků a bohů lidského štěstí a putinovských vladařů tohoto světa. Bůh se nenechává slavit kvůli sobě, ale pro naši svobodu. V Ježíši Kristu se nám bez veškeré božské slávy vydal k oslavě bez světské slávy.

Píseň: EZ 544

Služba stolu Páně

Oznámení

Přímluvná modlitba: K tobě Svrchovanému a Mocnému voláme a přinášíme před tvůj obličej tyto prosby: Posviť, Bože, na cesty všem, kteří bloudí. Dávej nový dobrý směr a buď jejich průvodce a společník.

Podepírej všechny, jejichž cesta životem je nejistá. Běžence, uprchlíky, maminky s dětmi v azylových domech, ženy týrané a zbavené svobody domácím násilím i muže sdírané z kůže soudně a protiprávně odsuzované za neplacení alimentů. Prosíme za ty, kdo se úmyslně vyhýbají splnění svých povinností a vyhýbají se právu nebo nástupu trestu, ti ať mají dostatek svědomí i možnost začít znovu a pokojně žít.

Ať tvé světlo milosrdenství varuje, Pane Bože, všechny poutníky před možným nebezpečím, které přichází zvenčí, ale i zevnitř ze špatných rozhodnutí. Aby šli bezpečně k dobrému cíli.

Veď nás všechny domů do klidného přístavu a věčného odpočinku ve tvém království.

Prosíme za svobodu ve světě a za všechny v něm zotročené, pronásledované, vězněné, zneužívané. Za hladové, nedostatečně oděné, bez domova a bez přátel, pomoci, ochrany, zastání a povšimnutí bližních.

S těmi všemi, ve kterých tebe Kriste trpícího a ukřižovaného potkáváme a často tě v nich přehlížíme, prosíme:

Otče náš, …

Poslání: Fp 4, 6-9

Požehnání: Nu 6, 24-26

Píseň: EZ 134

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milost vám a pokoj od Boha Otce i Pána našeho Ježíše Krista neděle 16.10.2022

Introit:  Mt 11,28-30 BKR 28 Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. 29 Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. 30 Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.

Milé sestry, milí bratři, dnes neděle - Den Páně, vítám vás na čtených bohoslužbách a uslyšíme kázání faráře br.Libora Chaloupky.

Píseň č. 84 Věčný Bože silný v boji ( verš 1-3 a 6)

Modlitba

Hospodine, věčný a spravedlivý Bože a v Pánu Ježíši Kristu náš milostivý nebeský Otče, děkujeme ti za to, že dnes je opět neděle - Den Páně. Děkujeme za všechny, kteří tu dnes s námi jsou a myslíme i na ty, kteří nemohli přijít. Chválíme tě a děkujeme za toto nové ráno, že i dnes jsme mohli vstát a přijít sem do obecenství tvého lidu, že tento nový den smíme začínat slyšením tvého slova. Přicházíme si sem odpočinout po náročném týdnu a doufáme, že nás tvoje slovo povzbudí a nasytí. Prosíme tě, neponechávej nás tu samotné s našimi starostmi a obavami, bolestmi, tužbami a přáními, která nás i sem provázejí a naplňují znovu naše srdce i mysl. Promluv svým Slovem, ke každému z nás a dej, abychom všichni dávali pozor na to, co nám chceš nyní povědět, co nám nemůže povědět nikdo jiný. Pomoz nám, abychom se na tebe dovedli spolehnout, abychom ti věřili, radostně a vděčně tě poslouchali a spolu žili v lásce. O to všechno tě prosíme a vyznáváme, že nejsme lepší než ostatní. My už jsme tvé slovo mnohokrát slyšeli, ale mnohokrát také nadarmo. Naše uvažování, mluvení i jednání někdy neodpovídá tvé vůli. Probouzej nás svým Duchem, ať si stále uvědomujeme, že ti na nás záleží. Smiluj se nad námi, Bože milosti a buď mezi námi. Tobě Bože Otče, Synu i Duchu svatý, tobě patří všechna sláva, čest a moc. Amen.

1.čtení je zapsáno v Markově evangeliu 2. kapitole,ve verši 23 – 28

Píseň č. 441 Svatá doba Páně den

Základ kázání je v přečteném evangeliu podle Marka 2. kap, 27. a 28. verši:
Ježíš Kristus učinil většinu svých skutků a znamení právě v den sváteční, v sobotu, jako by právě tento den byl pro to nejvhodnější. A nedal si v tom zabránit ani reptáním zákoníků, kteří v tom viděli rušení, znesvěcování dne odpočinutí. Oni sami totiž velice dbali na svěcení sedmého dne. Stanovili přesné předpisy, příkazy i zákazy pro tento den.¹ V jejich úsilí bylo mnoho poctivosti, poslušnosti a upřímnosti. Slovo Hospodinovo se vskutku chce a má prosazovat v denním životě. Je velice praktické. Chce formovat náš život, naše vztahy.
Ovšem, den sedmý se stal po mnohé velikým, obtížným břemenem. Ztratila se z něho radost. Ztratil se osvobozující obsah. Ztratila se posvěcující a vyznavačská moc. Stal se pro mnohé dnem obávaným. Hledaly se výmluvy jak obejít přísná ustanovení. Nám nehrozí nebezpečí zákonické přísnosti, přesnosti a úzkostlivosti. Ale hrozí nebezpečí povrchnosti a lehkomyslnosti a to může být nebezpečí ještě svůdnější. Vždyť je to jen rub oné zákonické přísnosti a neúprosnosti. Protože se nám stejně ztratila radost dne sedmého. Těšíte se na něj? Radujete se z něho? A proč se na něj těšíte? A proč se z něho radujete? Čím je pro nás den sedmý? S velikým porozuměním slyšíme první část textu: „Sobota² je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27). A rádi bychom tomu rozuměli po svém: Den sedmý je pro člověka, aby si odpočinul, aby si dělal, co chce. Aby byl sám svůj. Aby měl čas pro své záliby a koníčky. Aby jej naplnil, čím se mu zlíbí, bez ohledu, zda to prospívá či aspoň sluší. A tu se nedivte, že často nevíme, k čemu den sedmý je, nevíme si s ním rady. Je tak nezvyklý a proto mnoha lidem přináší jen samé rozpaky. Ostatní dny víme od rána do večera, co máme dělat - jsou vyplněny prací a povinnostmi. A teď tu máme den, který máme vyplnit sami - čím jej naplnit? Jak s ním naložit? Těžko povědět, jestliže trváme na tom, že den sedmý je den náš. Je totiž pro nás, ale není náš. Je to přece den zvláštní, oddělený. Nazýváme jej dnem Páně. Proto máme přemýšlet, čím nám je, abychom se vyvarovali zákonické úzkoprsosti a přísnosti i lehkomyslné povrchnosti.
- Den sedmý je pro člověka - čím nám tedy je? Je pro nás, pro člověka, ale ne proto, abychom byli jejími (jeho) pány. Je pro nás jako veliké dobrodiní a veliký dar. Vždyť nás učí, že smíme odpočívat, smíme přerušit práci, že se nemusíme udřít a uhonit. Že práce není jediným obsahem a smyslem života. Smíme se radovat z odpočinku, smíme se mu učit.

Život je víc než práce. Vždyť nás ten den zve k radosti z toho, co Pán Bůh pro nás připravil: smíme se radovat z jeho stvoření. Vzpomínáte, že 4. přikázání přináší odůvodnění: „Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11).
Proto jej oddělil, aby nám připomínal Boží dílo. Pán Bůh je Pán stvoření i Pán náš. Jsme tu pro něho, abychom jej poznávali, poslouchali a milovali a na jeho nové skutky očekávali. Abychom jej vděčně a poslušně oslavovali celým životem, všedním i svátečním. Smíme se radovat z toho, že nám dává čas, že má pro nás čas. Den sedmý je pro nás učiněn, abychom se učili radosti.
- A ještě něco: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“ (Dt 5,15) - tak odůvodňuje Deuteronomium čtvrté přikázání. Den sedmý nám připomíná a zvěstuje, že jsme byli vysvobozeni z modloslužby, z otroctví, z hříchu, ze smrti. Že nejsme sami svoji. Že patříme Pánu Bohu v životě i ve smrti. Že nás od jeho lásky nikdo a nic nemůže a nebude moci odloučit. Den sedmý je dnem svobody. Smíme se z něho proto radovat, že nejsme určeni pro otroctví a otročení, ale ke svobodě. Abychom se tedy zase do otroctví nevraceli. Abychom se učili svobodně žít. Proto Ježíš v sobotu³ uzdravuje, aby zotročené osvobodil a pozval je k radosti ze závazné, podmanivé svobody. Proto zvěstuje odpuštění, aby vytrhl z osudovosti minulosti a převrácenosti a uvedl do radosti a nové naděje. Proto zvěstuje evangelium - radostnou zvěst - proto evangelium patří ke dni sedmému, proto den sedmý nemůže bez evangelia být. Smíme se radovat ze svobody, kterou nám každý den Páně připomíná a znázorňuje. A smíme se radovat z toho, že nejsme samotni, že máme bratry a sestry. Že se smíme radovat společně. Však se na radosti dne sedmého měli podílet všichni v domě: „Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok (služebník) a tvá otrokyně (služebnice)“ ba i dobytek: „ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách“ (Ex 20,10). Den sedmý nás zve k radosti společné. Patříme k sobě. Patříme k společenství bratří vysvobozených, vykoupených, do smlouvy přijatých. Pro nás je učiněn, oddělen, abychom se učili společenství bratří hledat a milovat, abychom se učili službu přijímat i sloužit. Abychom se učili dobře činit všem, nejvíce těm, kteří patří do rodiny víry (Gal 6,10). Abychom se učili obětavosti i oběti. Nemá radost ze dne sedmého, kdo nepočítá s bratrem, kdo na něj nemyslí - i kdyby nic nedělal a jen odpočíval. Kdo jej má jen pro sebe a kdo v něm myslí jen na sebe. Kdo se neučí dobře činit - kdo neodpouští a odpuštění stojí v cestě.
- A ještě jedno: den sedmý je pro nás učiněn jako výrazné zaslíbení pravého odpočinutí, a proto nás zve k naději (viz Žd 4,1-11). Smíme se radovat z naděje na království. Kde nebude bolesti ani slz ani smrti, otročení ani násilí, zvůle ani bezpráví.

Den Páně nás zve, abychom pro tuto naději už nyní se vzdalovali skutků zlých, skutků marnosti, tvrdosti, domýšlivosti, úzkoprsosti, nelásky, lhostejnosti i sobectví. Abychom pro tuto naději usilovali o nové věci, o nový život. Aby se celý náš život stával víc a víc dnem sedmým, dnem Páně. Je pro nás učiněn, abychom se mohli radovat z naděje.
- A nakonec: Často se tento den stává dnem vyznání. Vyznáváme⁴ i tím, že se shromažďujeme, že se radujeme z Božího díla, z jeho svobody, ze společenství bratří, z naděje. Vyznáváme, že Pán Bůh na nás myslí, a proto nám i tento den dal jako dar, abychom se tu učili radosti i pokoře, svobodě i službě, naději i trpělivosti. Abychom se učili poznávat i vyznávat, že: „Syn člověka⁵ - Ježíš Kristus - je Pánem i nad sobotou, dnem sedmým“ . Je to jeho den, protože v něm nás Pán Bůh zve k radosti, k odpočinutí, k svobodě a k naději. Amen.
Píseň č. 443 Přijď králi věčný náš

Ohlášky: VYSLECHNĚME NYNÍ SBOROVÁ OHLÁŠENÍ

… a Bl. Pascal říká: „Jsou dva druhy rozumných lidí. Jedni  Boha z celého srdce hledají, protože jej ještě nenašli.  A pak  ti, co ho našli,  ho  z celého srdce milují“.

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA : modleme se

Bože, děkujeme za vše, co nám dáváš jako pomoc pro život a prosíme tě o světlo tam, kde nám budoucnost zastírají temnoty. Chceme ti děkovat, že jsme se mohli jako sbor shromáždit, i tuto neděli a prosíme, abychom zůstávali při své církvi v problémech, které nás tísní, abys nám dával odvahu k jednání a otvíral nás pro působení Ducha svatého. Chceme ti děkovat za to, že sytíš náš život, a prosíme, abys nám vždy ukazoval cestu k dobrým řešením. Chceme ti, Bože, děkovat za rodiny, sousedy, přátele, které jsi nám dal, a prosíme, abys jim i nám pomohl žít společně v dobrém. Prosíme za životaschopnou a humánní společnost, za vzájemnou důvěru a solidaritu všude, kde lidé společně žijí a pracují. Modlíme se za pronásledované. Přimlouváme se za nemocné, opuštěné, bloudící, kéž naleznou alespoň jednoho bližního, se kterým by mohli být. Věčný Bože, ty slyšíš naše díky a prosby. Zůstávej s námi. O to tě prosíme skrze Krista, našeho Pána.

Vše nevyslovené svěřujeme každý do tiché modlitby ... A společně se modleme tak, jak nás to naučil náš Spasitel Ježíš Kristus: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé, příjď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší, dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen

 

 Poslání na cestu:

„Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. Mějte zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův“.

Epištola k Židům 10,23-25

Vyslechněme požehnání: Nu 6,24-26 (tak jak je zapsali bratři kraličtí i ekum.)

BKR Požehnejž tobě Hospodin a ostříhejž tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě. Obratiž Hospodin tvář svou k tobě a dejž tobě pokoj.

ČEP Hospodin tě požehná a ochrání tě. Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv. Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Na závěr našeho shromáždění zpívejme Píseň č. 177 Nuž Bohu děkujme

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Česká Třebová – 2. 10. 2022 – čtené bohoslužby.