Bohoslužby pro Moravskou Třebovou na neděli 4. 2. 2024 Sexagesimae a Českou Třebovou 11.2. Estomihi
Pozdrav: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého buď s námi se všemi.“
Introit: Micheáš 6, 6-8: „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v desetitisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?
Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“
Píseň: EZ 383
Modlitba: Bože, v udivené pokoře stojíme dnes před zázrakem tvé lásky k člověku, k nám. Od samého začátku světa dokazuješ, že jsi milující Stvořitel a Otec, který to myslí s námi dobře. Všechno jsi pro nás obětoval, dokonce i svého Syna Ježíše, v něm sám sebe. Dej, ať dnes prožijeme, jak jsi k nám laskavý a blízký.
Čekáme na tvou pomoc a toužíme po síle od tebe. Prosíme, ať se děje tvá vůle teď a tady s námi. Učiň to ze své lásky. Nemáme jinou záchranu než tebe a tvého Syna, Krista Spasitele. Dej, ať poznáme, jak nenahraditelná a nezastupitelná je tvá záchrana, kterou nám nabízíš. Abychom se nechali tebou přijmout a přijali tebe, sami sebe a všechny bližní.
Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi, daruj nám povzbuzení a sílu Ducha k poslušnosti tvému slovu. Amen.
První čtení z Písma: Gn 5, 15-24
Píseň: EZ 392
Kázání: Žid 11, 5 : „Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrt, a není nalezen, protože jej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.“ (KB)
Milé sestry a bratři, v Epištole k Židům je vypočítáno 18 starozákonních postav, které jsou nám představeny jako veliké a vzorové příklady víry. Patří mezi ně i Enoch (v novém překladu Henoch). To je poněkud zvláštní. Henoch je totiž postava podivná, protože o ní nic moc nevíme. A i to málo, co se o něm v knize Genesis doslechneme, je dost záhadné a nejasné. Četli jsme, že ho zplodil praotec Jered ve věku 162 let. Ve věku 65 let zplodil Henoch Metúšelecha. A chodil Henoch s Bohem po zplození prvorozeného syna 300 let a plodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo 365 let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal. A to je vše. Víc ani čárka. Autor Listu Židům k tomu ještě něco přidává, ale to ve SZ není. (Možná čerpá z nějaké nekanonické tradice, z knih Henochových, ale tím se nebudeme zabývat.)
Proč si ale Epištola k Židům vybírá za vzor víry zrovna Henocha, když o něm víme tak málo. Na to se podíváme…
Zmínka o Henochovi je součástí většího celku 5. kapitoly 1. knihy Mojžíšovy, kde je vyjmenováno 10 praotců před potopou světa od Adama po Noeho. O každém z těchto praotců kromě dvou se dozvídáme, že v určitém věku zplodil syna, po jeho zplození žil určitý počet let a plodil syny a dcery a naplňoval tak první Stvořitelovu výzvu k člověku: ploďte a rozmnožujte se a naplňte zemi. Potom jsou sečteny všechny jeho dny a na konec je řečeno „a umřel“ ( vajjatót). Jede to pořád podle stejné šablony, pouze věk se liší od 365 po 969 let, ale závěrečný refrén je neúprosný: „a zemřel“.
Ta nepředstavitelně vysoká čísla a neuvěřitelná délka života, kterého se praotcové dožívají, naznačují, že se plní Boží zaslíbení a země se naplňuje životem, místa je pro život dost. Život je nádherný dar. Proto nám rodokmen od Adama k Noemu neříká nic jiného, než že jsou lidé plodní, že se rozmnožují a že naplňují zemi plozením synů a dcer. Zázrak a dar života. Nic podrobnějšího se z jejich příběhů nedozvíme. Tyto pramatky a praotcové věděli, že Bůh je jejich Stvořitel a také stvořitel země. A to jim stačilo.
Ano, lidé žijí, jenže také umírají. Obojí patří k sobě. Život i smrt. S nezrušitelnou jednotvárností se osmkrát u všech praotců, a vlastně u všech lidí, opakuje: „a umřel“. Kdybychom se nedozvěděli nic jiného než to, že jsme smrtelní, i to by bylo užitečné. Pro život každého člověka je nezbytné „memento mori“. Připomínka, že každý z nás na této zemi je nejen počat, nejen se narodí, nejen žije, ale také zemře. Že nejsou jen křestní listy, svatební protokoly a pak zase knihy narozených, ale také matrika zemřelých. A do té bude jednou o každém z nás zapsáno kdy, kde a v kolika letech a na co zemřel. Už tady na začátku nás Bible vede k pokorné sebereflexi, že ať je náš život sebedelší či sebekratší, nejsme nesmrtelní. Takže teď víme něco velmi důležitého. Víme, že na této zemi se žije a že se tu umírá.
Pouze u dvou případů ze seznamu praotců to zmíněno není. Ono „a umřel“ zde nezazní. Jedním je Noe a druhým Henoch. U Noeho je to snadno vysvětlitelné, neboť jeho životní příběh až po jeho skon se biblický vypravěč chystá podrobně a obšírně zaznamenat v kapitolách následujících, které popisují zkázu potopy a duhou předznamenanou záchranu lidstva a světa. U Henocha je to ovšem naprosto jinak.
O smrti Henochově tu nic není. Naopak slyšíme jen tohle: „A chodil Henoch s Bohem... Všech dnů Henochových bylo 365 let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“
Ha, tohle je šrapnel, granát. Výpověď, která v naší hlavě detonuje. Cože se to stalo? Henoch nezemřel, ale Bůh ho někam (ani není řečeno kam) vzal. Vzal ho bez toho posledního neoddělitelného článku řetězu lidské existence, vzal ho beze smrti? Tak to pozor, to je nějaké divné a podezřelé! Všichni praotcové a s nimi všichni ostatní umírají, a Henoch ne? Proč? A když neumřel Henoch, to by Bůh nemohl bez umírání a smrti někam vzít každého člověka, i nás, i tebe a mě? Proč jen Henocha? V čem to má Henoch jiné? V čem má výhodu? Čím se liší od ostatních předpotopních lidí i od nás všech? Vždyť i on plodil syny a dcery. Ve věku 65 let (to je mimochodem ještě s jedním praotcem nejnižší věk při zplození) zplodil Henoch Metúšelecha, který se dožívá nejvyššího věku ze všech - 969 let. Zatímco sám Henoch se dožívá nejnižšího věku z těch všech setletých, pouhých 365 let. 365 – to je počet dnů v roce. Je to znamení, symbolika? Že by nám tu chtěl někdo mezi řádky napovědět, že není nejdůležitější délka života, ale jeho plnost a obsah? Že nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu našeho pozemského bytí? Život může být dlouhý, ale nudný, povrchní, promrhaný, na nic. Může být naopak sice krátký, ale nevýslovně báječný a hodnotný. Záleží na tom, jak ho žiješ. Ne jak dlouho...
Snad právě tuto skutečnost se nám snaží biblický vypravěč ozřejmit, když jako jedinému z vyjmenovaných velikánů pra-věku (pra-dějin) dosvědčí, že „chodil s Bohem“, a dosvědčí to hned dvakrát po sobě – tedy důrazně, abychom nepřeslechli. Chodit s Bohem; trochu to připomíná dnešní: že někdo s někým chodí, chlapec s dívkou na rande... Nevím, jestli to souvisí, ale jedno je jisté: chodit s někým předpokládá vzájemný vztah, důvěru, lásku, oddanost. Chodíme spolu – to říkají oba, i když se nevidí a nejsou spolu fyzicky. Bude to něco úplně jiného, než když se dnes řekne, že: „Záleží na tom, jak v tom umíš chodit.“ Tedy: jak jsme mazaní a vyčůraní, jak dovedeme druhé přechytračit.
„Chodit s Bohem“. Jak tomu rozumět ještě lépe? V 6. kapitole Gn je řečeno o Noemovi: „Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení. Noe chodil s Bohem.“ A Abrahamovi říká Hospodin: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“(Gn 17,1) (Souvislost chození s Bohem, bezúhonnosti a víry) Patrně se tento starozákonní obrat „chodit s Bohem“ dá pochopit právě tak, jak nám ho vysvětluje autor Epištoly k Židům: „Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.“ Ve SZ nenajdeme, že Henoch věřil, najdeme, že chodil s Bohem. Odtud plyne, že je to propojené. Věřit Bohu znamená chodit s ním 365 dní v roce, 365 let života, prostě pořád. Být s ním nejen když jsem v kostele nebo na biblické, nejen když mám talár nebo píšu kázání, nejen když se modlím nebo čtu Bibli. Prostě furt. Takovou víru a takové chození či rande Bůh přijímá a přenáší nás ze smrti do života.
Píseň: EZ 443
Stůl Páně: propuštění 1. Kor 15, 51-55
Přímluvná modlitba: Přimlouváme se za ty, kdo se něčeho bojí, zvláště těžké nemoci nebo smrti. Prosíme za ty, kdo před něčím utíkají, zvláště před realitou světa a vlastní zkrachovalostí. Voláme za propadlé beznaději, zvláště ze ztráty smyslu života nebo z falešných náhražek radosti. Modlíme se za povrchní, lhostejné a bezohledné, aby našli sebe a své bližní a lásku, která to propojí. Do tvých rukou vkládáme potřebné, kteří už nechtějí přijímat pomoc druhých, a všechny, kdo si nepřiznávají, že pomoc potřebují. Sami k nim patříme a oni k nám. Spoj nás modlitbou Pána Ježíše...
Modlitba Páně: Otče náš... Amen.
Poslání: 2. Kor 4,16-5,7
Požehnání: Pokoj Boží, převyšující každé naše lidské pomyšlení, ať chrání a brání vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Píseň: EZ 485