Sk 2, 1–13:
Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“
Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
1 Kor 12, 4–13:
Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu,
někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, na dnešní neděli připadá padesátý den od Velikonoc, a my si připomínáme, co se padesátého dne od Kristova vzkříšení odehrálo v Jeruzalémě o židovských svátcích letnic. Oslavujeme příchod Ducha svatého, jeho vylití na Ježíšovy učedníky.
Známe dobře ten sváteční příběh, který jsme slyšeli v prvním čtení: vanutí vichru, ohnivé jazyky rozbíhající se po učednících, zvěstování, které následuje v takové intensitě jazykové pestrosti až učedníci budí podezření z opilosti.
Dar Ducha svatého ovšem není omezen na originální kroužek učedníků, ani na onu jedinečnou příležitost. Dar Ducha svatého je připraven pro každého z nás. Podle Pavlova kázání z prvního dopisu do Korintu jsme všichni Duchem obdařeni: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ...“
Duchovní dary, duchovní obdarování, duchovní nadání jsou nejrůznějšího druhu. V Novém zákoně máme hned několik seznamů, za kterých se dovídáme, jak se dary Ducha projevují, jaké nesou ovoce.
Apoštol Pavel ve svém výčtu ještě před samým začátkem zdůrazňuje a předesílá několik nesmírně důležitých věcí.
Především je to svědectví o JEDNOTĚ. Duchovní dary, přestože vypadají na první pohled velmi různorodě, rozdílně, až nesourodě, přesto mají jeden původ, jejich původcem je jeden Duch. Stejně jako máme jednoho Krista Pána, jednoho Boha.
„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech.“ Apoštol Pavel zde předvádí velmi jednoduchým shrnutím představu Boží trojjedinosti: smíme užívat dary Ducha, ke službě Kristu, a to v silovém prostoru působení moci Boží.
Ať se s Bohem setkáváme jako se Stvořitelem, nebo s ukřižovaným Kristem, nebo v darech Ducha, je to jeden a tentýž Bůh. A právě tak, i když jsme každý jiný, a Boží dary se při každém z nás projevují jinak, mají stejný původ. A mají také stejný smysl – mají sloužit ke společnému prospěchu. K obohacení a prohloubení společenství, vzájemnosti, pomoci, lásky.
Apoštol píše původně do korintského sboru, kde jednota nebyla právě ctností, kterou by se mohli korintští křesťané zrovna vychloubat. Netrpěli v žádném případě nedostatkem nebo nouzí o duchovní dary.
Ovšem různé skupiny či jednotlivci vyzdvihovali jedny na úkor druhých, pokoušeli se zřejmě sestavit jakýsi žebříček těchto darů; a tím samozřejmě i žebříček zbožnosti. To ve sboru nepřispívalo k jednotě, ba právě naopak, vedlo to k různicím, k rozdělení, ke sporům.
Přes vzdálenost časovou i kulturní a vůbec celou propast, která nás dělí od starověkého Korintu, je jednota také pro nás zatím v lepším případě spíše pouze cílem a ideálem, ke kterému směřujeme, než stavem, kterého bychom mohli užívat. I pro nás zůstává vzájemná jednota ještě úkolem, povoláním k úsilí, k trpělivosti, k lásce k druhým.
Je to úkol nad jiné důležitý. Jednota a láska, kterou je možno rozeznat v kruhu našeho společenství je totiž také svědectvím. Svědectvím lidem kolem nás, svědectvím o lásce, kterou dáváme řídit svůj život.
O jakých duchovních darech se tedy dočítáme v dnešním apoštolově kázání? Na prvním místě stojí moudrost a poznání. Moudrost je velice zvláštní pojem. Jsme zvyklí za ním vidět nějaký zvláštní výkon, nějakou zvláštní schopnost z oblasti intelektu.
Na tom jistě něco je, ovšemže moudrost je kvalitou rozumu. Ovšem to důležité je, že moudrost chce a umí vidět věci vcelku. Rozhlédnout se z nadhledu, hledět až k obzoru, a s tímto rozhledem hledat životní smysl a cíl.
Moudrost nehledá krátkodobý úspěch, krátkodechá vítězství na jeden den, nedělá si známosti na jednu noc. Hledí k budoucnosti, vyhlíží ke smyslu, ovšem hledí si i toho, aby skutečně směřovala.
Problém moudrosti některých z nás bývá, že se naše moudrost zasekne a jaksi zadrhne v opojném zadumání nad smyslem světa, nad jednoduchostí, krásou a průzračností Boží lásky, milosrdenství a spravedlnosti, takže je pak těžké uvádět nohy do pohybu vytýčeným směrem.
Na pomoc moudrosti přichází poznání. Pronikavý rozum, rozum konkrétní a praktický. Jako moudrost pomáhá druhým určit směr a jde příkladem v životní orientaci, může poznání pomoci v konkrétních a praktických záležitostech.
Poznání jak svět funguje, může nadělat mnoho dobrého pro naše bližní. Pronikavý postřeh může pomoci vyřešit nelehké situace.
Pomoc druhým je zde opět, stejně jako u moudrosti, prubířským kamenem. Poznání, které si pyšně ujíždí na vlastní nadřazenosti, které se pyšně obdivuje samo sobě, nebo které dokonce využívá svoje schopnosti k sebeprosazení či vlastnímu obohacení, takové poznání mele z Božího pohledu naprázdno. Takový člověk Božím darem pohrdá.
Moudrost a poznání jsou jistě dary Ducha, ale nesmíme zapomínat, že jsou i dary jiné, stejně důležité. V křesťanství docházelo a dochází i dnes k tomu, že intelektové schopnosti intelektuálů byly ceněny výše než dary jiné, které jsou celku a jednotě na prospěch stejným dílem a pocházejí od stejného Ducha.
Přecenění hloubavého racionálního rozmyslu, jeho nadřazování nad ostatní nadání, je zvláštním pokušením právě pro naše českobratrské církevní společenství. To neznamená přestat myslet a přemýšlet, ale uvědomit si, že jsou i jiné cesty, stejně hodnotné, které vedou k cíli a smyslu. K jednotě a k prospěchu bližních, kteří mají z těchto darů užitek.
Měli bychom si zde uvědomit, že slova moudrosti a slova poznání, jak je apoštol jmenuje, by měla vést k oslovení druhých lidí a nejen k vnitřnímu potěšení.
Jako další z darů je jmenována víra. Dar víry. Víme, že víra je darem, že víru si nemůžeme vymyslet ani vyrobit, že k víře nemůžeme nikoho donutit, ani sebe ne. Proč je zde však víra jmenována zvlášť, a ne jako předpoklad nebo průvodce ostatních darů?
Mezi námi věřícími, mezi námi, kteří se pokoušíme věřit, kteří zápasíme o svou víru, jsou zvláštní případy obdarovaných lidí, jejichž víra je pevná a spolehlivá a radostná, o které se můžeme opřít, jejichž svědectví se můžeme přidržet.
Tahle jistota víry, ne intelektuální přesvědčení o Boží existenci, ale snad bychom mohli říci dětská důvěra, stejně přirozená jako dýchání, je úžasným darem, je speciálním obdarováním, které dokáže vpravdě hory přenášet.
I zde je však nebezpečí, že zůstaneme u obdivu k takovéto víře, nebo dokonce u soutěže, kdo víc a lépe věří, místo abychom takovou vírou pokorně, vděčně a aktivně svědčili.
A dostáváme se k uzdravování a vůbec působení mocných činů. Tady většinou zbystříme. Tohle se zdá být jakoby více konkrétní, jaksi uchopitelnější. To, že bude někdo uzdraven má jakoby větší cenu, je to použitelnější jako důkazní misijní materiál, než to že někdo uvěří, nebo získá a nabízí životní moudrost, nebo konkrétní praktickou pomoc.
Na jedné straně tak u těchto darů snad více než u jiných a právě dnes hrozí nebezpečí jejich přecenění, jejich nadřazení nad ostatní dary Ducha. S podezřením se proto většinou díváme na nejrůznější letniční církve, které používají uzdravování a mocné činy jako beranidlo při cestě k druhým lidem. Nebo berou moc uzdravovat jako důkaz větší zbožnosti, vyššího stupně víry, samozřejmě na rozdíl od pochybujících nedochůdčat, která to nedokážou.
Na druhou stranu jsme ovšem vystaveni nebezpečí, že tato obdarování šmahem odsoudíme jako podvod nebo blasfemické pokusy osedlat si Pána Boha a užívat si moci nejen nad zdravím druhých lidí.
Neměli bychom zde být takto skeptičtí a uzavření, ani samozřejmě předpokládat, že to je jediný projev zdravé víry a duchovního obdarování.
To platí i pro závěrečnou část Pavlova výčtu, pro mluvení jazyky a výklad tohoto zvláštního projevu duchovního obdarování. Na jedné straně jsou tito lidé uctíváni, v některých společenstvích je to pokládáno dokonce za jakousi vstupenku do společenství víry. Na druhou stranu jsou tito lidé pokládáni za blázny, kteří to nemají v hlavě v pořádku.
Ani jedno není podle apoštola správný přístup. Měli bychom si ovšem právě zde uvědomit, že duchovní dary jsou dávány ke společnému prospěchu. Zvlášť u mluvení jazyky je společný užitek minimální, pokud není tento jev i konkrétní projev srozumitelně vysvětlen, pokud není přetaven do oslovení druhých, dotažen výkladem k druhým lidem.
To ovšem platí pro všechny duchovní dary rovným dílem.
A ještě jedno nepochopení může snadno kolem duchovních nadání vzniknout. Můžeme si domýšlet, že tento Pavlův výčet je konečný, můžeme u sebe hledat tyto dary a smutně zjistit, že z nich nemáme žádný.
Tak tudy ne přátelé, to bychom byli jednak na cestě soutěže, o to kdo má větší podíl Ducha a jeho darů, a navíc bychom nepochopili jednu základní věc.
Každý máme dar Ducha, který může být použit k užitku ostatním lidem, k prospěchu společenství víry, k pomoci a ke svědectví.
Pavlův seznam není konečný a uzavřený. Duchovní dar je každé nadání ke službě druhým, každá ochota pomoci, všechno, co děláme k užitku svým bližním. Duchovní obdarování není omezeno ani jen na moudrost ani jen na zvláštní činy uzdravování či mluvení jazyky.
Ruce i nohy, ústa i srdce pohotové k blízkosti bližním, ke svědectví, k návštěvě a k podržení za ruku, jsou projevy stejného Ducha. Stejně hodnotnou službu druhým lidem, pocházející z povolání stejného Pána, můžeme prokázat jak s dobrým slovem na jazyku, tak lopatou nebo prachovkou v ruce. Svému bližnímu mohu prospět jak uzdravením, tak i tím, že jsem mu připraven trpělivě naslouchat a sdílet s ním jeho trápení i radost.
Nakonec, aby bylo úplně jasno, připojuje apoštol Pavel ještě jeden vášnivý apel k jednotě. Společenství a jednotu a lásku, která se může u každého projevovat různým způsobem. Apoštol to předvádí na příměru jednoho těla, které funguje dohromady.
Každý orgán, každý úd má svůj úkol, který přispívá, ke zdárnému prospívání celého těla. Žádná část těla si nemůže dělat větší zásluhu na celku než jiná. Každá slouží druhým, přirozeně, bez nároku na zvláštní ocenění, či na lepší postavení.
A tak se učme spolu žít jako součásti těla Kristova, užívejme si této možnosti, vždyť jsme napojeni jedním Duchem, abychom sobě navzájem i všem okolo svědčili o Boží lásce, která spojuje dohromady, která překonává rozdělení, která odpouští, která vytrvá. AMEN