Int. Ž 124; Ex 1,8–22; Ex 2,1–10
Milé sestry, milí bratři, dnešní příběh začíná jakoby úředním sdělením: „V Egyptě nastoupil nový král, který Josefa neznal.“ Nový král. Nová vláda. Nové poměry. Ale nemění se jen král. Mění se taky paměť.
Josef byl v Egyptě cizinec, otrok, vězeň. Ale nakonec právě on Egyptu pomohl projít hladomorem a uchovat život. Potom sem přišla jeho rodina a našla tu místo k životu. To všechno patřilo ke společnému příběhu Egypta a Izraelců.
Nový král Josefa neznal. To nemusí znamenat, že nikdy neslyšel jeho jméno. Spíš jako by jeho příběh přestal něco znamenat. A když si lidé přestanou pamatovat společný příběh, začnou se snadněji rozdělovat na nás a na ně.
Faraon nevidí rodiny, sousedy, lidi, kteří v Egyptě žijí po generace. Vidí lid. Skupinu. Množství: „Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my.“ V hebrejském textu: rav ve-acum. Je jich mnoho a jsou silní.
A faraon začne přemýšlet, co by se mohlo stát. Kdyby přišla válka, mohli by se přidat k nepřátelům. Mohli by bojovat proti nám.
Izraelci nic takového neudělali. Faraon mluví o možné budoucnosti. Samozřejmě, vládce musí přemýšlet i o nebezpečí, které může přijít. Ale tady se z toho, co by se jednou mohlo stát, stává důvod zacházet se skutečnými lidmi jako s nebezpečím teď.
Strach umí takhle pracovat s budoucností. Něco, co se ještě nestalo a možná se nikdy nestane, přinese do přítomnosti tak silně, že podle toho začneme jednat s lidmi, kteří stojí před námi.
Faraon řekne: „Nuže, počínejme si vůči němu chytře.“ V hebrejštině je tu nitḥakkema, sloveso od stejného kořene jako moudrost. Počínejme si moudře, rozumně, prozíravě.
Strach totiž nemusí vypadat jako panika. Může být velmi klidný a věcný. Může počítat, plánovat a připravovat opatření. Může mít pro každý další krok dobré vysvětlení. Jestli je tu početný lid, který se jednou může přidat k nepříteli, pak je rozumné něco udělat. Zajistit bezpečí Egypta.
A člověk už nevidí lidi, kterých se ta opatření týkají. Vidí problém, který je třeba vyřešit. Faraon tomu říká moudrost. A příběh vypráví, kam taková moudrost vede.
V těchto dnech si připomínáme srpen 1968. Přijely tanky. Československo bylo obsazeno.
Ty tanky nepřijely beze slov. Potřebovaly příběh, který vysvětlí, proč je násilí nutné: Nebezpečí kontrarevoluce, ohrožení socialismu, internacionální a bratrská pomoci. Okupace byla představena jako ochrana před něčím horším.
Ten mechanismus není nový. Nacistická propaganda vykreslovala Židy ne jako konkrétní sousedy, spolupracovníky a spolužáky, ale jako nebezpečí pro německý národ. Komunistická moc měla své třídní nepřátele, rozvraceče a nepřátele socialismu.
A stejný mechanismus vidíme dnes v Rusku. Putinův režim vypráví příběh země ohrožované Západem, NATO a Ukrajinou a válku, kterou Rusko rozpoutalo proti Ukrajině, představuje jako obranu před ohrožením. Moc říká lidem, koho se mají bát, a strachem ospravedlňuje násilí, které sama působí.
Egypt faraonů, nacistické Německo, normalizované Československo a dnešní Rusko nejsou totéž. Ale ten mechanismus se vrací. Faraon vypráví svému lidu, čeho se mají bát. A potom může říct: Musíme jednat rozumně. Musíme se chránit. A začne jednat.
Zavede nucené práce a ustanoví dráby. Jenže faraonův plán nefunguje. Čím více Izraelce pokořují, tím více se množí a rozmáhají. Hebrejský text vrací faraonovi jeho vlastní slova: lid, kterého se bál, protože je rav ve-acum, početný a silný, dál roste a sílí.
Faraon přitvrdí. Nucenou práci změní na tvrdé otroctví. A porodnicím přikáže zabíjet novorozené chlapce. A pak přikáže všem Egypťanům: „Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu.“
Strach se stává státní politikou, pracovním systémem a nakonec příkazem celému národu. Hranice se posouvá. To, co bylo včera nepřijatelné a nelidské, se dnes stane opatřením na ochranu Egypta.
Moc potřebuje obyčejné lidské ruce. Dozorce, který dohlédne. Člověka, který splní příkaz. Porodní bábu, která udělá to, co se od ní očekává.
Šifra a Púa nemohou změnit egyptskou politiku ani zrušit faraonův příkaz. Mohou rozhodnout o tom, co udělají ony, když se faraonova politika dostane až k jejich rukám.
A právě tady příběh řekne: „Porodní báby se však bály Boha.“ A hned pokračuje: „a nejednaly podle toho, co jim egyptský král nařídil.“
Jejich víra se ukáže právě v tom, co udělají, a co neudělají. Ve své práci, ve chvíli, kdy se do ní vloží faraonův příkaz.
Víra nežije někde vedle života. Vedle práce, rodiny, peněz, vztahů, politiky. Jestli víra něco znamená, projeví se právě tam: v tom, jak člověk zachází s druhým člověkem, čemu se podřídí a co odmítne udělat. Šifra a Púa se bály Boha.
Faraon měl dost prostředků k tomu, aby se bály jeho. Příběh neříká, že neměly strach. Řekne, která bázeň nakonec rozhodla o jejich jednání.
Bázeň před Bohem otevírá prostor, ve kterém žádná lidská moc není mocí poslední. Faraon může přikazovat a trestat, ale nedokáže si přivlastnit jejich svědomí a jejich ruce.
Tanky mohou okupovat zemi. Udržovat režim už jenom tanky nedokážou. Normalizace potřebovala obyčejné lidi. Toho, kdo vedl prověrky. Kdo rozhodoval, kdo může učit, kdo smí studovat, kdo zůstane ve své práci. Toho, kdo podepsal, toho, kdo opakoval to co měl, i když tomu třeba sám nevěřil.
Snadno se dívá z bezpečí zpátky, snadno se hodnotí, snadno se lidi dělí na statečné a zbabělé. Člověk měl práci, rodinu, děti, svůj strach. A někdy ustoupil. A někdy mlčel. A někdo si řekl, že stejně nic nezmění. A někdo našel hranici, za kterou už jít nechtěl.
Ta otázka nezůstala v normalizaci. Člověk se bojí o práci, o peníze, o svoje postavení. Bojí se zůstat sám, když řekne něco jiného než ostatní. Bojí se budoucnosti. A někdy se bojíme lidí, o kterých nám někdo dost dlouho vypráví, že se jich máme bát.
Víra tyhle strachy nemusí odstranit. Ale může do nich nechat vstoupit otázku: Komu nakonec patří můj život? Kdo dostane poslední slovo v tom, co udělám?
Faraon potřeboval ruce porodních bab. Potřeboval, aby se strach stal jejich jednáním. A právě to mu Šifra a Púa odmítly dát.
Báby nechávají chlapce žít. Je za tím hebrejský kořen ch-j-h – חיה: žít, zachovat při životě. A když se jich faraon právě na to ptá: „Proč jste nechaly chlapce naživu?“ Jejich odpověď je skoro drzá:
Hebrejské ženy prý nejsou jako Egypťanky. Jsou chajot, životné, plné života. Než k nim porodní bába přijde, už mají porozeno.
Nevíme, kolik je v té odpovědi výmluv, kolik humoru, kolik vzdoru. Ale slova o životě se tu hromadí. Faraon rozhoduje o smrti. Porodní báby nechávají žít. Hebrejské ženy jsou plné života. Lid se dál množí a sílí.
A Bůh porodním bábám prokazoval dobro. Dal také jim rodiny. Život se faraonovi pořád vymyká z rukou.
Uprostřed prostoru, který faraon stále víc svírá strachem a násilím, víra otevírá prostor pro život.
Faraon dál vládne Egyptu. Otroctví trvá. A když porodní báby jeho plán zmaří, přikáže celému svému lidu, aby narozené hebrejské chlapce házel do Nilu. Prostor se znovu sevře.
A právě do tak sevřeného prostoru se narodí jedno konkrétní dítě.
Kolem něj se objevuje nápadná řada žen. Nejdřív porodní báby, Šifra a Púa. Teď matka dítěte, která ho tři měsíce ukrývá, a když už to dál nejde, položí ho ve schránce do rákosí u Nilu. Jeho sestra opodál sleduje, co bude dál. Pak faraonova dcera, která si všimne. A její služebnice, která dítě přinese. A pak zase sestra – nabídne kojnou a dítě se nakonec znovu dostane ke své vlastní matce.
Nejde o nějaké jednoduché rozdělení mužů a žen. Nápadné je něco jiného. V tehdejším světě byly ženy mnohem víc spojeny s prostorem, kde se rodí děti, a pečuje se o ně. Jejich společenské postavení bylo většinou podřízené těm, kdo rozhodovali o velkých věcech.
Faraon rozhoduje o bezpečnosti Egypta. O národní bezpečnosti, o práci, stavbách, zákonech, o životě a smrti.
Tady se rodí děti, někdo je ukrývá, kojí, hlídá v rákosí, někdo zaslechne pláč. A právě tady se také rozhoduje o budoucnosti. Ty ženy nejsou pasivní. Přemýšlejí, hledají možnosti, riskují a jednají.
Faraon na začátku říkal: „Počínejme si chytře.“ Ale jeho velký a promyšlený plán selhává, když několik lidí s velmi malou mocí hledá možnost, jak zachovat život.
Příběh to vypráví na různých pohledech: Mojžíšova matka se dívá na narozeného syna a: „Viděla ho, že je tov.“ Dobrý. Krásný. Stejné slovo tov se ozývá v příběhu o stvoření: Bůh viděl, že je to dobré. Život, nad kterým faraon předem vynesl rozsudek smrti, vidí matka jako dobrý a krásný.
Faraonova dcera otevře schránku a uvidí dítě. A na první pohled vidí: „Je z hebrejských dětí.“ Ví, na koho se dívá. Ví, že právě na takové dítě se vztahuje příkaz jejího otce.
Pohled někdy rozhoduje strašně rychle. Zájemce přijde na prohlídku bytu a na první pohled je vidět, že je Rom. A někdy tím prohlídka skončila dřív, než začala.
Faraonova dcera hned vidí, že před ní je hebrejské dítě. Ale její pohled u toho neskončí. Vidí dítě, které pláče. A slituje se.
Faraonova dcera je Egypťanka. Z těch nejvyšších kruhů. Proto nám nedovolí odnést si z příběhu jednoduché rozdělení na zlé Egypťany a dobré Hebrejce.
To je důležité i dnes. Můžeme a máme říct, že okupace Československa byla zlem. Můžeme a máme otevřeně pojmenovat ruskou agresi proti Ukrajině.
Ale pojmenovat zlo neznamená převzít jeho způsob uvažování. Putinův režim není totéž co všichni Rusové. Člověku nemusíme předem připsat postoje, úmysly a vinu podle toho, kde se narodil.
Tak jedná faraon. Z lidí vytvořil skupinu a ze skupiny hrozbu. Jeho vlastní dcera se podívá na hebrejské dítě, uslyší jeho pláč a slituje se.
Víra otevírá oči právě takhle. Ne pro pohled do nějakého jiného, duchovního světa. Ale pro pohled na člověka, aby se neztratil za označením, které na něj nalepil strach. Pro pohled na dobro života, které lze přehlédnout. Pro pohled na pláč a utrpení.
Faraonův plán potřebuje lidi. Masu lidí. Nikdo z nich pak nemusí mít pocit, že rozhoduje o celku. Jednotlivý dozorce. Jednotlivý bojící se a poslušný Egypťan. Každý může udělat jen svoji malou část. Svůj malý podíl na útlaku a zotročování a vraždění.
Ale také život se v tom příběhu předává od člověka k člověku. Nikdo z nich nemá plán na záchranu Izraele. Šifra a Púa nevědí nic o dítěti v rákosí. Faraonova dcera neví, co před ní riskovaly porodní báby. Mojžíšova matka a sestra netuší, kam jednou povede život dítěte, které se snaží zachránit.
Člověk nemusí mít v ruce řešení velkých dějin, aby jeho jednání mělo smysl. Je před ním jen konkrétní chvíle a konkrétní možnost. Něco udělat. Něco odmítnout. Někoho nepřehlédnout. Zachovat prostor, ve kterém může pokračovat život.
Mojžíšova matka vezme papyrus, asfalt a smůlu. A udělá loďku. Biblický text tu používá zvláštní slovo: תֵּבָה – teva, schránka, archa. Je to stejné slovo, které Bible používá pro Noemovu archu a vlastně už nikde jinde.
Faraon přikázal: „Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu.“ A právě k Nilu teď matka své dítě přinese. Jen mezi dítětem a vodou je malá archa, pečlivě vymazaná asfaltem a smolou, položená do rákosí na břehu řeky.
Matka nezměnila poměry v Egyptě ani nezrušila faraonův příkaz. Udělala to, co právě udělat mohla. Vložila mezi své dítě a to, co je mělo zahubit, malou archu.
Lidé někdy nedokážou odstranit to, co ohrožuje život. Nedokážeme zastavit válku, změnit nespravedlivé poměry nebo vyřešit život druhého člověka. Ale někdy můžeme něco vložit mezi člověka a to, co ho ničí. Ochranu. Pomoc. Slovo, kterým se ho zastaneme. Docela praktickou péči. Sama sebe.
Neodstraní faraona a jeho režim. Neobrátí proud poslušnosti, který se Egyptem valí jako proud Nilu. Je to malá archa.
To dítě v ní dostane jméno Mojžíš. Moše. Biblický příběh jeho jméno spojuje se slovem maša – vytáhnout. Faraonova dcera řekne: „Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“
My už víme, kdo Mojžíš bude. Postaví se faraonovi, vyvede Izraelce z otroctví, povede je pouští.
Tady je tím, koho někdo vytáhl. Než se stane zachráncem, je zachráněný. Než bude stát před faraonem, leží bezmocný v malé arše. Než potáhne druhé k životu, je jeho vlastní život nesen druhými.
A to je důležité po tom všem, co jsme slyšeli o odvaze porodních bab, o soucitu faraonovy dcery, o lidské odpovědnosti a o archách, které můžeme stavět. Mohlo by to začít znít, jako by všechno záleželo na tom, jestli budeme dost stateční a ve správnou chvíli uděláme správnou věc.
Jenže uprostřed příběhu leží dítě, které pro svou záchranu nemůže udělat vůbec nic. Nemůže se postavit faraonovi. Nemůže si vyrobit archu. Nemůže se zachránit. Je neseno.
Biblický příběh zná obojí. Někdy můžeme a máme být tím, kdo něco udělá. Kdo se někoho zastane, odmítne dát svoje ruce zlu, postaví malou archu.
A někdy jsme tím dítětem v košíku. Nemáme řešení ani sílu. Jsme odkázáni na to, že někdo jiný uvidí, uslyší, přijde, pomůže, ponese.
Na začátku bohoslužeb jsme slyšeli slova 124. žalmu: „Kdyby s námi nebyl Hospodin, když proti nám povstali lidé, zaživa by nás tehdy zhltli.“ A potom žalm mluví o vodě: „Tehdy by nás zatopily vody, proud by se přes nás valil.“ A nakonec o osidlu, které je protrženo, a o ptáčeti, které uniklo.
V příběhu o Mojžíšově narození ta slova dostávají velmi konkrétní podobu. Nil měl být místem smrti hebrejských chlapců. Faraon utahuje osidlo stále pevněji: nucená práce, otroctví, příkaz porodním bábám, nakonec příkaz celému lidu. Zdá se, že už není kudy uniknout. A přece se znovu otevře prostor, kudy může život pokračovat.
Kde je ale v tom všem Hospodin? Později v knize Exodus to bude mnohem nápadnější. Bude hořet keř. Přijdou egyptské rány. Rozestoupí se moře. Tady nic takového není.
Dvě porodní báby se bojí Boha a nechávají děti žít. Matka ukrývá svého syna a vyrobí mu malou archu. Sestra čeká v rákosí. Egyptská princezna uslyší pláč dítěte a slituje se. Lidé se dívají, přemýšlejí, rozhodují a jednají. A přece se zpívá: „Kdyby s námi nebyl Hospodin…“
My nemusíme rozhodovat, kde přesně končí lidské jednání a začíná Boží. Příběh takové rozdělení nevidí. Vypráví o lidech, kteří otevírají prostor životu, a zároveň učí Izrael vyznávat, odkud přichází jeho pomoc.
Někdo odmítne poslechnout. Někdo se slituje. Někdo udělá malou archu. Někdo druhého nese.
Jedno dítě je vytaženo z vody. Ještě neví, že jednou bude stát před faraonem. Že jednou za ním půjde celý zástup lidí, kteří budou hledat cestu z otroctví.
Ale ten příběh už začal. „Osidlo je protrženo, unikli jsme. Naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“
Pane Bože, děkujeme za život. Za život, který je dobrý a krásný, i když jej někdy přestáváme vidět. Za život, který se dokáže prosadit i tam, kde ho svírá strach, násilí a bezmoc.
Děkujeme ti za lidi, kteří dokážou vidět člověka tam, kde ostatní vidí jen skupinu, problém nebo nebezpečí. Za ty, kdo slyší pláč. Za ty, kdo se slitují. Za ty, kdo odmítnou dát svoje ruce tomu, co ubližuje. Za ty, kdo udělají malou archu, i když nemohou zastavit celý proud.
Děkujeme ti také za ty, kteří někdy nesli nás. Protože ani my nejsme vždycky těmi, kdo mají sílu pomáhat, chránit a zachraňovat. Někdy jsme sami jako dítě v košíku, odkázaní na cizí ruce, na cizí odvahu, na cizí soucit.
Děkujeme ti, že právě tehdy nemusíme mít všechno ve svých rukou. Že naše pomoc je ve tvém jménu.
A prosíme, uč nás rozpoznávat, co je v konkrétní chvíli v našich rukou. Kdy něco udělat. Kdy něco odmítnout. Kdy se zastat druhého. Kdy někoho nést. A také kdy sami přijmout, že tentokrát potřebujeme být neseni.
Protože ty jsi Bůh života a v tobě má život svůj počátek, svou naději i svůj cíl. Amen.
Vstup do bohoslužeb
Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Milé sestry, milí bratři, vítám vás při dnešních bohoslužbách.
Slyšme slova 124. žalmu: „Kdyby s námi nebyl Hospodin, když proti nám povstali lidé, zaživa by nás tehdy zhltli, když proti nám planul jejich hněv. Tehdy by nás zatopily vody, proud by se přes nás valil. Naše duše unikla jako ptáče z osidla lovců. Osidlo je protrženo, unikli jsme! Naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“
Někdy člověk stojí před něčím, co je větší než on. Před tím, co nemůže ovládnout, zastavit ani vyřešit. Někdy se prostor kolem něj sevře tak, že skoro není kudy jít.
A přece žalm mluví o osidlu, které je protrženo. O proudu, který člověka nakonec nestrhne. O cestě, která se otevře tam, kde už žádná nebyla vidět.
Neříká, že si člověk vždycky dokáže pomoci sám. Říká něco jiného: „Naše pomoc je ve jménu Hospodina.“
S touto důvěrou vstupujeme do dnešních bohoslužeb a přijímáme pozdravení: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen.
1. modlitba
Pane Bože, přinášíme ti teď to, co nás těší a za co jsme vděční, ale také svoje starosti a obavy, strach z toho, co se děje kolem nás, strach z budoucnosti, strach o sebe i o ty, které máme rádi.
Vyznáváme před tebou, že strach někdy dostává v našem životě větší místo, než mu patří. Že někdy dovolíme, aby nám určoval, jak se díváme na druhé. Že si člověka zařadíme dřív, než ho opravdu uvidíme. Že přijmeme jednoduché rozdělení na nás a na ně, na dobré a špatné, na ty, kteří nám patří, a ty, kterých je třeba se bát.
Vyznáváme, že někdy raději mlčíme, někdy se přizpůsobíme, někdy necháme na druhých, aby udělali to, co bychom mohli udělat sami.
A děkujeme ti, že před tebou nemusíme svoje selhání skrývat ani omlouvat. Ty nás znáš a přece nás neopouštíš. Ty jsi Bůh života. Ty slyšíš lidský pláč, vidíš člověka, kterého druzí přehlédli,
a zůstáváš blízko i tam, kde se prostor kolem člověka sevřel a zdá se, že už není kudy dál.
Chválíme tě, protože žádná lidská moc není mocí poslední. Protože strach nemá poslední slovo. Protože život, který jsi stvořil a kterému žehnáš, se znovu a znovu prodírá i místy, která se zdají být uzavřená.
Děkujeme ti za lidi, kteří nám někdy pomohli nést život, kteří nás uviděli, když jsme potřebovali být viděni, kteří nás vyslechli, zastali se nás, podali nám ruku nebo nás nesli,
když jsme sami neměli sílu. Děkujeme ti za tvoji milost, ve které před tebou můžeme stát svobodně,
bez předstírání a bez strachu.
A prosíme:buď nyní mezi námi. Otevírej nás svému slovu a dej, ať tato chvíle patří tobě. Amen.
Přímluvy:
Pane Bože, prosíme za lidi, kteří žijí ve strachu. Za ty, kterým strach bere svobodu, za ty, kdo se bojí o svůj život, o své blízké, o budoucnost, i za ty, jejichž strach někdo záměrně živí a obrací proti druhým lidem. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme za lidi, kteří se stali pouhou skupinou v očích druhých. Za ty, které někdo posuzuje podle jejich původu, národnosti, barvy kůže nebo jazyka. Za ty, o kterých se mluví jako o problému nebo nebezpečí a přestává se přitom vidět jejich tvář, jejich příběh, jejich bolest. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme za Ukrajinu a za všechny, kdo nesou následky ruské agrese. Za zabité a zraněné, za ty, kdo ztratili své blízké a své domovy, za lidi žijící pod ostřelováním a v okupovaných územích,
za uprchlíky i za ty, kdo brání svou zemi. Prosíme za spravedlivý mír a za konec násilí. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme za lidi žijící v Rusku, kteří odmítají válku, lež a násilí, za ty, kdo kvůli tomu riskují svobodu, bezpečí nebo budoucnost. A prosíme i za ty, kdo uvěřili strachu a lži, kdo se nechali přesvědčit, že druhý člověk je jejich nepřítel. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme za všechny, kdo stojí před rozhodnutím, zda poslechnout, mlčet, přizpůsobit se,
nebo odmítnout dát svoje ruce tomu, co ubližuje. Za lidi, kteří se bojí o práci, postavení, rodinu nebo bezpečí. Dávej jim svobodu svědomí, odvahu a moudrost. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme za ty, kdo nemohou změnit velké poměry, ale mohou právě dnes pro někoho udělat něco malého. Za všechny, kdo pečují, chrání, ošetřují, přijímají, zastávají se druhých a vytvářejí kolem nich bezpečný prostor. Ať neztrácejí naději, že i jejich malé jednání má smysl. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme za ty, kdo sami potřebují být neseni. Za nemocné, vyčerpané a osamělé, za lidi, kteří už nevědí, co mají dělat, kteří nemají sílu vyrobit si vlastní archu ani se sami vytáhnout z vody. Dej jim lidi, kteří je uvidí, uslyší a přijdou jim na pomoc. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme za nás a za naši církev. Ať dokážeme vidět člověka dřív než jeho nálepku, slyšet pláč dřív než hlas strachu a otevírat prostor životu tam, kde právě jsme a s tím, co máme v rukou. Proto k tobě voláme: Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Slovo na cestu
Na cestu do dalších dnů přijměte slovo 124. žalmu: „Osidlo je protrženo, unikli jsme! Naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“
Nemusíte mít v rukou řešení všeho, co je kolem vás. Ale dívejte se, co je právě ve vašich rukou. Kde můžete něco udělat. Kde něco odmítnout. Kde někoho uvidět a nepřejít. Kde můžete mezi člověka a to, co ho ničí, vložit svoji malou archu.
A tam, kde sami nemůžete, kde potřebujete pomoc a potřebujete být neseni, důvěřujte: naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi.
Požehnání
Ať ti Hospodin žehná a chrání tě.
Ať ti dává oči, které vidí člověka, uši, které slyší jeho pláč, a ruce, které slouží životu.
Ať ti dává odvahu tam, kde se bojíš, svobodu tam, kde na tebe doléhá moc druhých, a pomoc tam, kde tvoje vlastní síly nestačí.
Ve své milosti a pokoji ať tě provází a zachovává Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------