Ef, 2,1–10 (Lk 24, 1–12)
Milé sestry, milí bratři, je ještě tma. Ne úplná, ale taková ta ranní, kdy už noc ustupuje, a přece ještě není den. A ženy jdou ke hrobu s tím, co se dělá, když někdo zemře, nesou to, co je potřeba, protože smrt má svůj řád, své úkony, své jistoty, a člověk se jich v takové chvíli drží, možná i proto, aby se úplně nerozpadl.
Jdou s tím, že vědí, co se dělá po smrti, jak se dochází ke hrobu, jak se oplakává, jak se pečuje o mrtvé tělo, jak se člověk sklání před tím, co už nejde vrátit. A přece už cestou v tom všem sedí neklid, protože vědí také to, že před hrobem leží kámen, a ptají se, kdo jim jej odvalí, kdo jim otevře, kdo je pustí dovnitř, a už v té otázce je slyšet, že smrt má sice svůj řád, ale člověk na ni stejně nikdy není připraven tak, jak by chtěl být.
A když přijdou, kámen je odvalený a hrob je prázdný, a to, co mělo být jisté, najednou jisté není, to, co mělo být koncem, se nedá držet jako konec, a to zdaleka není hned radost, to je nejprve zmatek, strach, úlek, nevědění, protože když zmizí i ta poslední jistota, kterou jsme měli, totiž že smrt je konec a že alespoň v tomhle se svět nemění, člověk najednou neví, čeho se chytit, a možná právě tady, právě v tomhle okamžiku, kdy se rozpadne i to poslední, co jsme považovali za pevné, začíná být slyšet slovo, které bychom jinak snad ani slyšet nechtěli: vy jste byli mrtvi.
Ne jednou budete. Ne až na konci. Vy jste byli mrtvi.
A právě do toho zaznívá velikonoční evangelium, že Bůh, bohatý v milosrdenství, z veliké lásky, jíž si nás zamiloval, nás probudil k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.
To je radost dnešní neděle, radost, která není přidaná zvenčí, ale vyrůstá právě z tohohle místa, kde se rozpadne jistota smrti jako posledního slova, protože jestliže smrt přestává být poslední jistotou, pak se neotvírá jen nějaká náboženská možnost navíc, ale mění se samotný základ, na kterém stojíme.
Koncem všech věcí není smrt, ale život, a to není věta do rámečku, to je posun, který zasahuje všechno, i to, co bychom nejraději nechali stranou, i to, čemu se vyhýbáme, i to, co nás jednou dostihne.
Zvlášť ve chvílích, kdy jsme smrti blízko, když je někdo nám blízký blízko smrti, když je těžce nemocný, nebo když zemře, se o tohle slovo opíráme, někdy pevně, jindy jen opatrně, skoro nedůvěřivě, jako by se nám pod rukama mohlo rozpadnout, a přece právě tehdy vychází najevo, že to není slovo navíc, ale základ.
Jenže většinu času žijeme tak, jako by se smrt týkala spíš těch druhých, jako by byla ještě dost daleko, a tak se i naše otázky po vzkříšení drží spíš na povrchu, než aby šly až do hloubky.
A právě tady zaznívá to druhé, neméně velikonoční slovo: že smrt není jen to, co přijde na konci života, ale že její stopy, její působení, její ticho a prázdnota jsou přítomné už teď, uprostřed života, tam, kde se člověk hýbe, mluví, plánuje, žije, a přece může být mrtvý v tom, co má být živé.
List do Efezu to neříká opatrně, říká to přímo: byli jste mrtvi.
Možná jsme si to ani neuvědomovali, možná jsme to ani nechtěli vědět, možná jsme si zvykli žít tak, aby se to neukázalo, aby to nemuselo přijít na světlo, protože to člověk docela dobře umí, odkládat pravdu o sobě na později, žít tak, jako by se ho netýkala, jako by měl ještě dost času, dost prostoru, dost možností to nějak vyřešit, nebo to alespoň nechat být.
Jenže právě tady se ukazuje, že radost ze vzkříšení není samozřejmá, že není jen krásným dodatkem k jinak fungujícímu životu, protože radost ze záchrany je skutečně radostí tehdy, když víme, že se máme z čeho zachraňovat.
Když padám z výšky a pode mnou je ještě dost prostoru, mohu si dlouho namlouvat, že se vlastně nic neděje, že je ještě čas, že se nějak zachytím, že to snad dopadne jinak, než to vypadá, a ten pád má zvláštní vlastnost, že jeho konec dlouho nevidíme, a právě proto jej dlouho nebereme vážně.
Topení je v tomhle jiné, tam přijde chvíle, kdy už se nejde nadechnout, kdy už nestačí zabrat, kdy už tělo dělá všechno, co umí, a přesto to nestačí, a právě tehdy je záchrana skutečně záchranou, ne možností navíc, ale tím, bez čeho už to nejde.
A podobné je to i s bahnem, v němž člověk stojí a které jej pomalu stahuje dolů, zatímco on si pod nohy podkládá jednu cihlu za druhou, chvíli to funguje, chvíli stojí o něco výš, má pocit, že to zvládá, že se zvedá, jenže bahno nezmizelo, jen je na chvíli překryté, a každá další cihla ho nakonec zatěžuje víc, než mu pomáhá, takže se celé jeho snažení začne propadat ještě rychleji, a on to dlouho nechce vidět.
A tady se ukazuje ještě něco nepříjemnějšího, že nejde o to, že by tohle dělali jen ti druzí, že by to byla slabost někoho mimo nás, protože právě v tomhle nejsou křesťané nijak lepší ani odolnější, i věřící člověk umí velmi dobře zavírat oči před pravdou o sobě, odkládat ji, obcházet ji, přikrývat ji zbožností i vlastními dobrými úmysly.
Nejde ale ani o to, že bychom se teď měli ponořit co nejhlouběji do vlastního selhání a udělat z něj střed svého života, jako by čím hlouběji se propadneme, tím pravdivější bude naše víra.
Jde o něco střízlivějšího a zároveň těžšího: přestat si o sobě vyprávět příběhy, které nás uklidňují, a unést pravdu, že bez Božího zásahu by to, co v nás má žít, zůstávalo mrtvé.
A právě tady, uprostřed tohohle nepříjemného poznání, zaznívá to velikonoční slovo v celé své síle: milostí jste spaseni skrze víru, a není to z vás, je to Boží dar.
A to slovo dar tady není ozdobou, není povzbuzením navíc, ale odpovědí přesně do té situace, v níž člověk stojí, když se propadá a snaží se pod sebe podkládat další a další cihly, protože dar znamená, že to, co nás drží, není nic z toho, co jsme pod sebe naskládali, že to není nic, co bychom si zajistili, udrželi nebo zasloužili, ale že to přichází zvenčí, odjinud, tam, kam si člověk sám nesáhne.
A právě proto to není z našich skutků, aby se nikdo nemohl chlubit, protože chlubit by se znamenalo, že jsme si přece jen někde pomohli sami, že jsme si přece jen někde stoupli na pevnější místo, že jsme byli o něco lepší, vnímavější, poctivější, duchovnější, a tím se zachránili, jenže to by bylo jen
další podložení cihly v bahně, další pokus postavit se na něčem, co nás nakonec stejně neunese.
A jestliže jsme tedy byli probuzeni k životu spolu s Kristem, pak to neznamená, že teď máme začít splácet, co jsme dostali, ani že máme konečně dokázat, že jsme si tu záchranu zasloužili, ale že jsme byli postaveni do života, který je otevřený, nesený a darovaný, a právě v tomhle životě můžeme konat dobré skutky, ne jako cenu za záchranu, ale jako prostor, do něhož jsme byli uvedeni.
A to je možná jeden z největších velikonočních darů: že člověk nemusí čekat až na konec života, aby se ukázalo, že Kristovo vzkříšení je pro něj, ale že smí žít ze vzkříšení už teď, uprostřed života, který není hotový, uprostřed vztahů, které nejsou jednoduché, uprostřed vin, které nezmizely, uprostřed starostí, které trvají, a přece už nejsou tím posledním.
Kristovo vzkříšení totiž neříká, že smrt neexistuje, že bolest neexistuje, že ztráta neexistuje, že hřích neexistuje, ale že ani to všechno dohromady nemá poslední slovo, protože poslední slovo má ten, který vstal z mrtvých.
A tak to dnes neslyšme jen jako zprávu o tom, co se kdysi stalo, ale jako slovo, které zaznívá do našeho života právě teď: byli jste mrtvi, ale Bůh vás spolu s Kristem probudil k životu.
A ten život není uzavřený, není sevřený, není odkázaný jen na to, co uneseme sami, ale je otevřený, nese nás dál, zve nás, abychom do něj vstoupili, a vede nás i tam, kam bychom sami nešli.
A právě proto smíme jít, ne proto, že bychom měli všechno v rukou, ale protože jsme byli vzati do života, který drží Kristus, a ten život je otevřený, dnes i zítra, i tam, kde bychom čekali konec. Kristus vstal z mrtvých. Amen.