Ex 12, 1-11.
Ex 12, 12-14 + 21-28
Milé sestry, milí bratři: V biblickém příběhu se chystá cesta, vyjití, pochod. Je tam večeře a chleba na stole. A taky hůl. Tu hůl mají lidé při večeři v ruce. „Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce.“
Jak to vypadá v typickém izraelském domě:
Jóel, 14 let, osmá třída, nemůže najít druhou botu. „Jóeli, máš boty?“ Ptá se Támar 41 let, na dovolené v Egyptě (na mateřské dovolené). „Jo.“ „Obě?“ Ticho.
Támar, 41 let, zavře oči. „Tak si ji najdi.“ „Vždyť jíme doma.“ „Dneska musíš mít boty.“ „Proč?“ „Protože půjdeme.“ „Kam?“ „Pryč.“ „Kam pryč?“ „Jóeli, najdi tu botu.“
Noemi, 5 let, předškolačka. Obě boty obuté. Ale ví co a jak. „Ale nikdy přece nejíme v botách.“ „Dneska ano.“ Odpovídá Jákob 43 let, stavební dělník, otrok. „Proč?“ „Protože půjdeme.“
„Kam?“ „Pryč.“ „Kam pryč?“ Jákob 43 let, si uvědomuje, že „půjdeme pryč“ je překvapivě slabá odpověď nejen na otázky pětiletého dítěte.
Chana, 2 roky, je připravena dokonale. Obě boty a ještě k tomu hůl jejího dědečka Nátana. Nátan, 68 let, celý život otrok na stavbách pro faraona. Hůl je dvakrát větší než Chana. Chodit se s ní nedá, ale zato se s ní dá zasáhnout všechno v okruhu dvou metrů. Nátan se snaží získat hůl zpátky, Chana kličkuje. Prásk. To byla váza.
Sára, 87 let, důchodkyně, si boty už zase sundala. „Babi, ty boty.“ „Co je s nimi?“ „Musíš si je nechat.“ „U večeře?“ „U večeře.“ „Osmdesát sedm let se přezouvám, když jdu ke stolu.“ „Dneska ne.“ „A proč?“ „Protože půjdeme.“ „Kam?“
Támar, 41 let, už tu otázku začíná nesnášet. „A hůl taky, babi.“ „K večeři?“ „K večeři.“ „To se nikdy nedělalo.“ „Ne, to ne.“ „A Tami, jak to že ty nemáš hůl?“
Támar přemýšlí, kde má svoji hůl. Asi v kuchyni. Nebo kde všude byla? Jákob, 43 let, radši hole, které narychlo vyráběl v dílně, zatím odnesl zpátky do dílny a bude je rozdávat až u večeře.
Konečně všichni sedí. V botách. Přepásaní. S holemi v rukou. A dívají se na sebe. A chvíli nikdo nic neříká. Všichni to vidí. Vypadají divně. My to opravdu děláme? My opravdu budeme takhle večeřet? Je dlouhé ticho.
„Tak jíme.“ Ticho je pryč. Noemi, 5 let, se snaží jednou rukou držet hůl a druhou jíst. Její hůl se pod stolem srazí s holí Sáry, 87 let. Jóelovi, 14 let, hůl vypadne a s rachotem spadne na zem. Ticho. Pohledy. Opravdu takhle vypadáme?
A co kdyby šel někdo kolem. A jde soused. Zastaví se u okna. A dívá se. Nedívá se. Čumí. Nejen Jóel, 14, by tu hůl nejradši zase pustil. Nebo se někde zahrabal.
Konečně jde soused dál. Za chvíli se vrátí s druhým. Teď čumí dva. Něco si šeptají. Jeden ukáže. Druhý se začne smát. A nezůstane jen u čumění. Ten druhý se směje ještě víc. „Tak hlavně nezapomeňte hole.“
A za chvíli to budou vědět další. Tam u těch Hebrejů se zbláznili. Sedí u večeře v botách. Drží hole. Prý odcházejí z Egypta. Jasně. Farao je nepustil včera. Nepustil je před týdnem. Jejich rodiče byli otroci. Jejich prarodiče byli otroci. A oni si k večeři obuli boty, protože prý dnes odcházejí.
A stačí když se člověk sám dívá sám na sebe, na svoje boty, na svoji hůl, na svoje naděje. Co když mají ti venku pravdu? Co když jsme opravdu jenom za blázny? Co když zítra ráno zase půjdeme otročit a všichni už budou vědět, že jsme včera seděli doma v botách, protože jsme si mysleli, že odcházíme?
Bible už jeden takový dům zná. U Noema. U archy. Obrovské lodi na suchu. Noe ji nemůže schovat do garáže. Nemůže říct, že to je nějaký koníček, něco dělá ve volném čase. Archa roste. Je vidět zdaleka.
Člověk jde kolem a čumí. Další se zastaví a čumí. A čumí oba. Na archu. Na Noema a na jeho paní. Na děti. Někteří za zády. Někteří do očí. A samozřejmě nezůstanou jen u čumění. „Tak co, Noe, už prší?“ „Ještě nic?“ „Tak stavěj.“
Děti to potom slyší ve škole, na keramice, na fotbale. Protože děti dobře vědí, když je jejich rodina pro ostatní divná. A večer přijdou domů. Sednou si k jídlu. Za oknem stojí obrovská archa.
Nikdo o ní nemusí mluvit. Všichni vědí, že tam je.
A co když mají pravdu ti venku? Co když je to opravdu jen obrovská loď na suchu? Co když jsme opravdu ti divní?
Boty na nohou. Hole v rukou. „Proč je vlastně máme?“ „Protože odejdeme.“ „Farao nás pustí?“ „Má nás pustit.“ „Pustí?“ Ticho.
Víra může být krásná a hluboká. Ale taky kvůli ní člověk může vypadat trochu jako idiot. Když se na něj někdo dívá. Když se mu někdo směje. Když si jeho dítě přeje, aby rodiče byli aspoň trochu normální. Když si sám začne říkat: Stojí mi to za to?
Není jednodušší tu hůl položit? Není jednodušší zout boty? Není jednodušší večeřet jako normální lidé?
Člověk vypadá divně, když doufá, kde to ostatní vzdali. Když se nepřidá ke smíchu, když se smějí někomu slabšímu. Když se zastane člověka, o kterém už mají všichni jasno. Když odpustí. Když miluje způsobem, který se nevyplatí. Když žije svobodně tam, kde se od něj očekává strach.
A někdy se za to nestydí jen před ostatními. Stydí se i sám před sebou. Co když jsem jen naivní? Co když to není víra, ale hloupost?
A co když je ta hůl u večeře ještě něco jiného? Jenom absurdní náboženská záležitost. Něco, co děláme, protože se to prostě musí udělat. Boty na nohy, hůl do ruky, neptej se proč.
Izraelci nejedí v botách proto, že jejich rodiče jedli v botách. Nejedli. Jejich prarodiče taky ne. Nikdy.
Ta hůl v ruce není starobylý náboženský zvyk, jehož smysl se ztratil. Ani nějaká duchovní novinka. Má úplně praktický důvod. Má se jít.
Noe nestaví archu proto, že stavění archy patří k jeho náboženství. Staví ji kvůli vodě, která ještě není vidět. A jestli přijde voda, ta loď nebude absurdní.
Jestli se dnes opravdu půjde, boty u večeře přestanou být směšné. Jestli farao nebude mít poslední slovo, pak otrok, který si ještě ve faraonově Egyptě obouvá boty na cestu, není blázen.
Je to pořád tentýž člověk. Pořád stejné boty. Pořád stejná hůl. Pořád stejný Egypt. A přece se na všechno dá dívat úplně jinak. Zvenku vidíte otroky, kteří se zbláznili a večeří s holemi. Ale ty boty a hole patří k jiné skutečnosti: před těmi otroky se má otevřít cesta.“
My nevíme, jestli tomu věřili bez pochybností. My nevíme, nakolik se cítili připravení nebo si připadali jako blázni před druhými i sami před sebou.
Příběh jen vypráví, že jsou ještě v Egyptě. Ještě nikam nevyšli. A že si mají obout boty. A vzít hůl. K večeři. Obul už sis ty boty? A kde mám hůl?
Hůl. A boty. A kalendář. „Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce.“
Takže kromě hole u stolu ještě kalendář na stěně. Vlastně kalendáře. Na jednom pokračuje Egypt. Zítra bude další den. Pracovní, jako všechny dny. Faraon bude pořád faraon. Otrok bude pořád otrok. Rok za rokem. A další rok by měl následovat jako vždycky. Se sovětským svazem na věčné časy.
Jenže vedle toho kalendáře Hospodin pověsil jiný. Rok jedna. Měsíc jedna. „První rok čeho?“ mohl by se Jákob zeptat. Vždyť jsou pořád v Egyptě. Vždyť se ještě nic nestalo. Ještě nevyšli z domu. Farao je nepustil. Moře se nerozdělilo. Jsou pořád otroci.
Přesto mají právě od téhle chvíle počítat svůj čas jinak. Na jednom kalendáři pokračuje Egypt. Na druhém už začal jejich nový příběh. „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců.“ Jak se to pozná? Kdy vlastně začíná svoboda? A jak?
„Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců.“ Pro vás. A za chvíli Hospodin řekne: „Ta krev bude pro vás znamením.“ A potom: „Tento den bude pro vás dnem pamětním.“ Pro vás nový čas. Pro vás znamení. Pro vás památka. Vrací se to. K vám. K nám.
Teď je večeře. My jsme se dívali na boty a hole, ale pořád je to večeře. A Hospodin objednává i to, co má být na stole. Beránek pečený na ohni. Nekvašený chleba. Hořké byliny. Takže: Jak chutná svoboda?
První jídlo nového času. První měsíc už začal. Boty jsou na nohou. Hůl je v ruce. Oni jsou pořád otroci. A přesto už jedí jídlo svobody. Jak chutná svoboda, když jsi ještě otrok?
Bůh jim neřekne: budete svobodní. Posadí je ke stolu. Vezmi. Jez.
Ochutnej. Ještě jsi tady. Ještě se dveře neotevřely. Ještě nevidíš cestu. Ale už dostáváš do úst něco, co patří k cestě ven.
Chuť se nedá moc dobře vysvětlit. Člověk může dlouze popisovat, jak chutná něco, co jste nikdy nejedli. Ale abyste věděli, jak to chutná, nakonec si stejně musíte kousnout sami.
Oni si kousnou. Ještě nemají svobodu kolem sebe. Ale už ji mají v ústech. A když ji mají na jazyku, zjistí něco zvláštního. Je to hořké.
Je to hořké. Hořké byliny nejsou na stole omylem. Patří k jídlu téhle noci. K jídlu vysvobození.
Zvláštní. Jestli by někdy měla být chvíle, kdy jde hořkost stranou, tak snad teď. Dnes se jde z Egypta. Dnes končí otroctví. Dnes začíná první měsíc nového času.
A přece jí něco hořkého. Protože otevřít dveře a vyjít z Egypta neznamená, že Egypt přestane být součástí jejich příběhu. Nátanovi nikdo nevrátí roky, které nechal na faraonových stavbách. Nikdo nevrátí životy lidem, kteří se svobody nedožili. Nikdo nevrátí matce dítě, které skončilo v Nilu.
Vyjití z Egypta neudělá z Egypta dobré místo. Z minulosti dobré místo. Ze zla dobré místo. A svoboda neznamená, že hořké začne chutnat sladce. Možná právě proto není hořkost jen ve vzpomínkách. Je v jídle. Kousneš si. Je to hořké. A přitom jíš jídlo svobody. Obojí najednou.
Někdy bychom si přáli, aby dobrý konec zpětně opravil všechno, co mu předcházelo. Aby smíření znamenalo, že zrada už nebyla tak zlá. Aby odpuštění znamenalo, že rána už není ranou. Aby vzkříšení znamenalo, že Velký pátek můžeme škrtnout. Nemůžeme.
Vzkříšený Kristus přichází mezi učedníky a ukazuje jim svoje rány. Velikonoční ráno neříká, že Velký pátek nebyl. A ta izraelská velikonoční noc neříká, že Egypt nebyl hořký.
Člověk může vyjít na svobodu a nemusí přitom lhát o tom, odkud vyšel. Nemusí říkat, že to nebolelo. Nemusí přejmenovat zlo na dobro. Může mít boty na nohou a hůl v ruce. Může se chystat ven. A přitom mít v ústech hořkou chuť Egypta.
A té noci nebude hořká jen minulost, kterou si nesou s sebou. Ještě než se otevřou dveře, bude Egyptem znít další pláč. „Tu noc projdu egyptskou zemí a pobiji v egyptské zemi všechno prvorozené, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin.“
Tohle se čte těžko. Té noci budou v Egyptě umírat lidé. Prvorozený syn faraona i prvorozený syn otrokyně. Dítě z domu člověka, který rozhodoval, i dítě z domu člověka, který o ničem nerozhodoval.
Ten příběh má za sebou dlouhé násilí. Egypt zotročil Izrael. Lidé byli biti. A zabíjeni. Děti končily v Nilu. Když teď Hospodin mluví o soudu nad Egyptem a jeho bohy, není to soud nad nevinnou zemí, ve které se nic nestalo.
Jenže ani to neudělá mrtvé egyptské dítě snadno pochopitelným. Můžeme říct: soud. Můžeme připomenout faraona. Můžeme připomenout Nil. Můžeme mluvit o násilí, které se vrací na toho, kdo je rozpoutal.
A pak si představíme egyptskou matku, která té noci drží mrtvé dítě. A všechna naše vysvětlení najednou znějí trochu jinak. Nevím, jak tu větu udělat lehčí. A nejsem si jistá, že ji lehčí dělat máme. Bible ji nevynechala.
Veliká noc vysvobození Izraele je zároveň nocí, kdy se z jiných domů ozývá pláč. To se špatně skládá dohromady.
Někdy bychom chtěli, aby víra měla pro takové chvíle větu, po které všechno zapadne na svoje místo. Tahle noc nám ji nedává. Říká, že Hospodin slyšel křik otroků. Že soudí Egypt a jeho bohy. Že faraonovo násilí nebude trvat navždy. Že Izrael bude vyveden. A zároveň nás nechává slyšet pláč Egypta.
Takže u toho chvíli zůstaňme. I když nevíme jak.
V jednom z hebrejských domů sedí Jóel, Noemi, Chana, Támar, Jákob, Nátan a Sára. Na stole je hořké jídlo. Venku je noc. A na dveřích jejich domu je krev. „Ta krev vám bude znamením.“
„Ta krev vám bude znamením na domech, v nichž budete. Když tu krev uvidím, pominu vás.“
Ráno byly dveře toho domu stejné jako včera. Chodili jimi dovnitř a ven. Noemi, 5 let, je možná nechala otevřené. Jóel, 14 let, s nimi možná práskl. Večer je na nich krev.
„Ta krev bude pro vás znamením.“ Pro vás. Farao ještě nezměnil názor. Cesta ještě není otevřená. Venku je pořád noc. Ale na jejich dveřích je krev, znamení.
To se k téhle noci hodí. Boty na nohou. Hůl v ruce. Hořká chuť v ústech. Krev na dveřích.
Možná právě v noci člověk znamení potřebuje. Ne až ráno, kdy se dveře otevřou a cesta bude před ním. Teď. Ještě v Egyptě. „Ta krev bude pro vás znamením.“
A taky: „Tento den bude pro vás dnem pamětním.“
„Tento den bude pro vás dnem pamětním a budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu.“
Pro vás. Potřetí. Pro vás nový čas. Pro vás znamení. Pro vás památka.
Znamení na dveřích dostávají lidé, kteří jsou tu noc v Egyptě. Ale ta památka je určena i lidem, kteří u toho nebyli. Jiný Jóel, 14 let. Egypt nikdy neviděl. Nikdy nevyráběl cihly pro faraona. Nikdy v noci nečekal za dveřmi označenými krví. A přesto bude tenhle příběh také jeho.
Když chceme, aby se na něco nezapomnělo, postavíme pomník. Napíšeme jména na desku. Uděláme muzeum. Zapíšeme událost do učebnice.
Tady se lidé posadí ke stolu. A jedí. Dítě, které Egypt nikdy nezažilo, dostane ten příběh do ruky a do úst. Vezme chleba. Ochutná příběh vysvobození. A ten neříká jen: naši předkové byli otroky v Egyptě. Byli jsme otroky. Hospodin nás vyvedl. Ne oni. My.
Ne tak, že by člověk dělal, že tam osobně byl, v tom Egyptě. Ale protože ten příběh říká něco o tom, kdo je. Patří do něj.
A proto památka není totéž co znamení. Znamení dostali tehdy, uprostřed noci. Něco bylo na jejich dveřích, když ještě čekali, co se stane.
Památka přichází znovu a znovu, i když už je ta první noc dávno pryč. Nese její příběh lidem, kteří ji sami nezažili.
A ani památka nezůstane jen v hlavě. Sedne si s nimi ke stolu. Jí se. A o mnoho generací později sedí takhle u velikonočního stolu Ježíš se svými učedníky. Také oni tu první noc nezažili. A přesto říkají: náš příběh. Egypt. Otroctví. Noc. Vysvobození. A uprostřed téhle památky vezme Ježíš do ruky chleba.
Ježíš vezme chleba a ten chleba už má příběh. O Egyptě. O noci, kdy se jedlo před cestou. O lidech s botami na nohou a holemi v rukou. O otrocích, před kterými se otevřela cesta ven.
A Ježíš ho vezme, láme a dává jim ho. „Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.“ A potom vezme kalich. „Toto je má krev.“ Krev. Na dveřích domů – „Bude pro vás znamením.“ A teď u velikonočního stolu mluví Ježíš o své krvi.
Není to jednoduchá rovnice. Krev tam, krev tady, a máme všechno vysvětlené. Ne. A vůbec ne tu strašnou egyptskou noc a mrtvé děti. Ale nejde přeslechnout, že Ježíš ta slova vyslovuje právě u velikonočního jídla. A že i tentokrát přichází noc smrti.
Učedníci ještě sedí u stolu. Ježíš ještě drží chleba v rukou. Za chvíli přijde zatčení. Soud. Kříž. Smrt.
Ani Kristus nám nedává vysvětlení, po kterém přestanou bolet mrtvé děti. Ale ukazuje nám Boha, který nezůstává bezpečně stranou od lidské bolesti a smrti.
Ježíš vezme chleba a řekne: moje tělo. Vezme kalich a řekne: moje krev. A té noci jde až do smrti. Boží Syn bude mezi těmi, kdo v noci umírají.
Ještě než se to stane, dává učedníkům chleba a kalich. Zase předem: Izraelci jedí jídlo svobody, když jsou ještě otroci. Učedníci dostávají Ježíšovo tělo a krev, když před nimi ještě leží Getsemane, kříž a hrob.
Ještě je noc. A už dostávají něco, co bude patřit k ránu. „To čiňte na mou památku.“ Na památku.
Další generace už nebudou znát nikoho, kdo s ním seděl u stolu. A přesto se zase vezme chleba. A kalich. A příběh, u kterého jsme nebyli, dostáváme do vlastních rukou a úst.
Nebyla jsem v Egyptě. Neseděla jsem s Ježíšem u poslední večeře. Nestála jsem pod křížem. Nebyla jsem u prázdného hrobu. A přesto mi někdo podává chleba. Pro tebe.
Ráno je zastihne na cestě. To, co večer vypadalo trochu směšně, najednou dává smysl. Boty, hůl. Jdou z otroctví.
Neznamená to, že teď už bude všechno snadné. Před nimi je moře. Poušť. Hlad a žízeň. Strach. Spousta chvílí, kdy budou chtít zpátky. Svoboda je delší cesta než jeden krok přes práh. Ale je to do noci ráno.
Jako to jiné velikonoční ráno. Po noci, ve které byl Ježíš zatčen. Po kříži. Po smrti. Po pláči.
Ženy přijdou ke hrobu. A hrob je prázdný.
To ráno neříká, že noc nebyla. Říká, že noc není všechno. Rány na Kristově těle nezmizí.
Ale smrt nemá poslední slovo.
Ten příběh se pořád vypráví lidem, kteří ještě sedí někde uprostřed své noci. Ještě nevidíš cestu. Ještě nejsi na druhém břehu. V ústech máš něco hořkého.
A přesto může přijít čas obout si boty. Protože Bůh může otevřít cestu, která ještě není vidět.
Obul už sis ty boty? A kde mám hůl?
Modlitba po kázání - Povstaňme k modlitbě:
Pane Bože, děkujeme ti, že nás voláš na cestu ještě dřív, než ji celou vidíme. Že můžeme mít boty na nohou a hůl v ruce, i když jsme ještě v Egyptě a před námi je pořád noc.
Děkujeme za znamení, která dáváš právě doprostřed noci. Za tvé slovo, za příběhy víry, které se stávají také našimi příběhy. Za chléb, který bere Kristus do rukou a dává svým učedníkům. Za to, že také nám říkáš: pro vás, pro tebe.
Neumíme vysvětlit všechno, co je v našem světě hořké. Neumíme vysvětlit každou bolest ani každou smrt. A nechceme je zakrývat snadnými odpověďmi. Děkujeme ti za Krista, ve kterém nezůstáváš stranou lidské bolesti, ale vstupuješ do ní, až do noci a smrti.
Děkujeme, že noc nemá poslední slovo. Že po noci přichází ráno, po otroctví cesta ke svobodě a po kříži velikonoční ráno.
Dej nám víru obout si boty, když ještě nevidíme cestu. Dej nám odvahu vzít do ruky hůl, když si připadáme pošetile. A když máme v ústech hořkost, drž nás nadějí, že to, co právě vidíme a prožíváme, ještě není všechno. Amen.